Vyléčená nemoc

A/N: Tak za mě to bude jedna dvěstěslůvka, co jsem napsala na téma "Ledová voda".
Nechtěla jsem to tu zakončit tak smutně, ale jinak se nedá. Konce jsou smutné vždycky. A co naplat, když to má být drabble, k němuž mám nejsilnější citový vztah, nemohla jsem jinak...

„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí.
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.