Při výběru jsem se nemohla rozhodnout, co vyberu. Takže jsem vyškrtla ty, které se objevily v květnovém výběru (mimochodem, děkuju moc!). A pak mi stejně nějaké zbyly. Rozhodla jsem se tedy pro své osobní zadostiučinění. V letošním DMD jsem se strašně vyřádila na fandomu Christabel. Ale už dva roky jsem chtěla napsat ff na Tomana a lesní pannu. A mám radost, protože jsem ji nakonec vážně napsala. Asi to není úplně to nejlepší nebo nejreprezentativnější, když většinou píšu prózu, ale tak co. :)
Večer před svatým Janem,
mluví panna s Tomanem:
„Kam pojedeš, milý můj?
Hleď, jest toto naše sluj?
Netřeba tobě víc než mě,“
pravila panna posměšně.
„Kletba je zákon, musím jet,
loňskou stezku obejet.
Zákon je kletba, káže les,
dnes tu straším, dnes jsem běs.
Dej mi, panno, dej novou,
košiličku růžovou.“
Panna zrudla, zbledla zas,
Kdo ví proč se jí třás hlas,
už je mrtev, panny choť.
„Nedám tě, ještě semhle pojď,“
Po vlasech ho polaskala,
studenou vodou pomazala.
Vyjel Toman doubravou,
dal se hned cestou pravou,
A v Podhájí u myslivce,
starý domek, jedna svíce.
Napjal ucho, hluk a křik,
hlasně vzdychl, běsu vzlyk.
Smutkem Toman obklopen,
odvrátil se od oken.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
běs však svoji cestu našel.
Jede zpátky doubravou,
les mu šumí nad hlavou.
Kůň zastaví, zařehtá,
v křoví se kdosi zachechtá.
„Oči, údy své neklamu,
Toman jede, za choť má pannu!
Švarný hochu, jen nezoufej,
lesnímu panu přednost dej!“
Toman stojí, patří k němu,
náhle cítí v srdci změnu.
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!“
Tomanovi rozkoš proudem,
prolila se každým oudem.
Panna čeká, slunce vyšlo,
na Tomana to však přišlo,
Nejen líbá pana dál –
kdopak by se smrti bál?!