Freddie Čajkovskij, vánoční tradice a žádný armageddon

Milá Rebelko,
s padesáti čtyř minutovým zpožděním Ti přeju šťastné, veselé, požehnané... a aspoň trochu šílené Vánoce, protože bez kapky blbostí to není ono. ;)

Remi

SOUNDRTRACK: Don't Stop Me Now - Queen

Freddie Čajkovskij, vánoční tradice a žádný armageddon
Kdyby knihkupectví nebylo až na svého majitele prázdné, mohl by si pozorný posluchač všimnout, že zvoneček nad dveřmi cinkl. Většina lidí by ale zvonění mezi koledami, linoucími se z prastarého gramofonu, stejně přeslechla, takže vlastně nebyla žádná škoda, že tam nebyli.
A majitel? Ten se ke dveřím otáčet ani nemusel.
Stanula v nich totiž postava celá v tenké černé kůži, přestože na Anglické poměry venku mrzlo. A přestože nesvítilo slunce, měla na sobě sluneční brýle.
„V nebi nemáte volno ani o Vánocích? U nás tam dole se není čemu divit, ale mizerné zaměstnanecké smlouvy v nebi, kdo to kdy slyšel?“ ozval se Azirafalovi za zády známý hlas.
„Víš, co se říká, Crowley,“ pokrčil Azirafal jemně rameny a konečně se k příchozímu otočil. „Dobro… nikdy nespí.“
Crowleymu zacukaly koutky úst. „Samozřejmě.“
„Co tě sem přivádí? Předpokládám, že Vánoční atmosféra to nebude. Taky jsi dostal nový úkol?“
„Svézt někoho ze správné cesty. Konkrétně někoho z Čech. “
„Já mám ‚ukázat cestu ztraceným‘.“
Crowley přikývl a v prstech se mu zaleskla mince. „Kdo prohraje, jede do Čech a vyřídí oboje. Platí?“
Azirafal se ošil. I po všech těch letech mu pomyslný anděl na rameni říkal, že to není správné. Ale Crowley, skutečný démon na jeho druhém rameni, byl přesvědčivější.
„Orel,“ kývl anděl nesměle.
Crowley se vítězně usmál a mince vylétla do vzduchu. O vteřinu později mu ale úsměv zmrzl na rtech.
„Vypadá to, že jedu já.“
Azirafal mu nabídl povzbudivý úsměv. „O Vánocích prý v Čechách dělají výtečný bramborový salát.“
„Naposled když jsem tam byl, jezdili na koních a jídlo nestálo za nic.“
„Určitě to nebude tak hrozné.“
„Hm.“
„Mohl bych jet s tebou,“ povzdechl si Azirafal. „Pokud tedy chceš.“
Crowley chvíli sváděl vnitřní boj mezi touhou nejet sám, a vědomím, že kvůli němu by nikdo neměl dělat dobré skutky, a v době Vánoční obzvlášť ne. To může démonovi napáchat spoustu problémů.
Jenže Azirafal se usmál a začal vyprávět, jak půvabné mohou podle jedné z jeho knih být české Vánoce. A Crowleyho srdce, jehož existenci staletí úspěšně popíral, nad tou představou úplně roztálo.
„Vážně bys jel?“ zeptal se nakonec nesměle.
A Azirafal – jak jinak než – přikývl. Nakonec, ten český bramborový salát byl vážně výborný.
***
„Stejně je to tvoje vina!“ založil si Anděl uraženě ruce na hrudi. „Nebýt těch tvých čertovských triků, mohli jsme sedět na výsostech, a ne se tady matlat ve sněhu.“
„Sám se matleš, matlo. Já jdu normálně,“ oznámil mu nevzrušeně Uriáš. „A mě do toho nemotej. Kdybys nezapomněl snad všechny vánoční tradice, mohli bysme vysedávat na výsostech, co hrdlo ráčí.“
Petronel ve tváři celý zrudl. „Já, že kdybych… Jenom si je potřebuju trochu oprášit, to je všechno!“
„Nemíval ten adventní věnec pět svící, Bože, “ pitvořil se Uriáš, jak mistrně napodoboval andělův výstup. „V tom jablku žádná hvězdička není, někdo už ji vykrojil? Divíš se, že starýmu pánovi ruply nervy?“
„No ty máš zrovna co říkat. Kdyby ses se mnou nehádal, nikdo by nás ‚naučit se tradice‘ neposlal.“
Uriáš zdvihl oči v sloup. „Matlo.“
„Zmetku pekelná.“
***
*o jeden drobný zázrak od Anglie později*
Ukázalo se, že Česko je skutečně malebné. Tedy do jisté míry. A ještě záleží na tom, jak malebné vám přijdou kaluže polo roztálého sněhu a davy.
Naštěstí překročení povolené rychlosti Crowleymu náladu značně pozvedlo a Azirafalovi to zabránilo myslet na cokoli jiného, než že až se na namrzlé silnici zabijí, bude to ale otřesné množství papírování.
„Don’t stop me now!“ křičel mezitím z rádia Crowleyho milovaného auta Beethoven a zněl přitom tak podezřele podobně jako Čajkovskij, že se Azirafal ani nepozastavil nad tím, že ani jeden z výše jmenovaných nikdy nezpíval.
„Crowley,“ snažil se Beethovena překřičet Azirafal. „Nemyslíš, že bychom měli jet o něco pomaleji?“
„Promiň, není tě přes tu hudbu slyšet. Drž se!“
„Zpátky jdu pěšky,“ zasténal Azirafal o něco později, a to konečně Crowleyho přimělo zastavit. Byli v maličké vesničce kdesi uprostřed ničeho, ale když byli v Čechách naposled, vypadala takhle i Praha, takže si asi nebylo na co stěžovat.
Azirafal vyskočil z auta, jen co přibrzdilo. Porušování dopravních předpisů určitě vymysleli v pekle.
***
„Hele, světla, to bude vesnice!“ vykřikl Petronel na Uriáše, který se potácel několik kroků za ním. Nějaký ten pátek už na zemi nebyli, ale polní cesty od té doby nikdo nevylepšil.
Uriáš sotva pletl nohama a těžce dýchal. „Nevěřím, že to říkám, ale… díky Bohu.“
Petronel se zcela neandělsky ušklíbl.
***
„Příjemný podvečer,“ oslovil Azirafal první osobu, která měla tu smůlu se zrovna nacházet v blízkosti. „Nejste náhodou ztracená?“
Crowley celou situaci pozoroval z bezpečné vzdálenosti, aby stál mimo dosah, kdyby jeden z andělových příšerných pokusů o komunikaci vyústil v sebeobranu pepřovým sprejem.
Zmatená dívka očividně výše jmenované zvažovala, ale nakonec se nedostala ke slovu.
Na parkovišti se objevili dva muži, jejichž kabáty rozhodně zažili lepší dny. Možná i staletí, zhodnotil Crowley materiál kabátů a množství blátivých skvrn.
„To je můj hříšník!“ vykřikl jeden z nich.
Dívka už na nic nečekala a rozběhla se pryč. Naštěstí.
„Vidíš, co děláš? To byl můj hříšník,“ vydechl přerývaně první z mužů a předklonil se ke kolenům, jako by právě uběhl půlmaraton za výrobcem toho otřesného kabátu, když si chtěl stěžovat na křivě přišité knoflíky.
„Anděli,“ řekl muž v tmavém kabátě varovně. „My tu letos nenapravujeme hříšníky. Hledáme tradice, pamatuješ?“
Světlý-kabát si očividně vzpomněl právě teď, ale odmítl uznat porážku. „To já vím, porád. Ale takový napravený hříšník nemůže být na škodu, no ne?“
Crowley a Azirafal si vyměnili zmatené pohledy.
„Co to má být?“
„Netuším. Tohle spadá pod českou jurisdikci,“ pokrčil Crowley rameny; šťastný, že tihle blázni nejsou jeho problém. Tahle iluze mu vydržela celých pět vteřin, než mu mozek přisunul několik dávno ztracených vzpomínek. Už pochopil, odkud mu byl muž – nebo spíš čert – povědomý.
„Uriáši,“ řekl. „Praha, 1621. Nějaký popravy či co. Spousta alkoholu.“
Uriáš nejdřív překvapeně zamrkal, ale i k němu se začaly vracet vzpomínky.
„Ještě teď mě bolí hlava, když si na to vzpomenu, Crowley,“ zakřenil se čert. „A kdo je tvůj doprovod?“
„Azirafal,“ představil se anděl. „Velice mě těší.“
Uriáš vyvalil oči. „Ten Azirafal? V tom případě mě těší taky. Slyšel jsem o vás spoustu věcí.“
„Skutečně?“ zeptal se Azirafal a hledal u Crowleyho vysvětlení, ale ten uhnul pohledem.
„Chi chi chi, Crowley,“ neodpustil si Uriáš. „Nemáš pít, když neumíš držet jazyk za zuby.“
„Hele, nezačínej. Pokud si dobře vzpomínám, taky jsi ‚nedržel jazyk za zuby‘. Jak jenom bylo to jméno?“
„Petronel,“ vložil se do rozhovoru druhý anděl, když už to vypadalo, že se nikdo nebude obtěžovat s jeho představováním. Vážně, co je to za způsoby?
„Přesně takhle to jméno bylo,“ ušklíbl se Crowley. Uriáš chtěl něco říct, ale (možná naštěstí) se ke slovu nedostal. Na parkoviště se vřítily tři postavy, jako by utíkaly před potopou.
Crowley se užuž chystal, že je nechá zmizet, protože tohle není Václavák, ale pak je ke své hrůze poznal.
„Adame?“ vydechl. „Děcka, co tady všichni děláte?“
„Není vám nic?“ přidal se Azirafal starostlivě.
„Počkat, počkat, počkat!“ zvedl Uriáš ruce do vzduchu. „Vy se všichni znáte?“
„Dalo by se to tak říct,“ ušklíbl se Crowley. „Tohle je Adam – oficiální antikrist, a Oni jsou Pepper a Brian.“
„Nejsme tady všichni. Wensleyho máma peče cukroví, tak musel zůstat doma,“ vysvětlila Pepper. „Nedává smysl, aby pekly jenom ženy.“
Adam souhlasně přikývl. „Ani Pes tady není. Nemá tohle cestování moc rád“.
„Děti, tohle jsou anděl Petronel, a čert Uriáš.“
„Ahoj,“ odpověděly děti unizono, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Tentokrát si zmatené pohledy vyměnili Petronel a Uriáš. Staré dobré utajení už v Anglii vzalo za své?
„Tak co tady děláte?“ přerušil je Azirafal ustaraně. „A proč Pepper nemá botu?“
Adam pokrčil rameny. „Prohlíželi jsme si takovou knížku o českých tradicích a Brian říkal, že by se sem chtěl podívat. No a v jedné z těch tradic za sebe holky házely botou.“
„Byla to hloupá tradice,“ neodpustila si Pepper.
„Dobře, dobře. Ale proč sis tu botu pak zase nevzala?“ divil se Azirafal.
V tu chvíli na parkoviště doběhli dva udýchaní policisté. Očividně se nestávalo moc často, že by ve službě skutečně museli běhat. Crowleyho v duchu přísahal, že jestli se objeví ještě jedna bytost, na místě umře, a všechno papírování nechá na Azirafalovi.
„Co zas,“ zavrčel na policisty nevrle. Muži zákona ještě nepopadli dech, ale jedech z nich z brašny vytáhl předmět doličný: červenou holínku.
„Já jsem ji do okna hodit nechtěla,“ bránila se Pepper a kluci horlivě přikyvovali.
Crowley luskl prsty a policisté zmizeli. „To by bylo jedno ukázkové svedení z cesty.“
Promnul si spánky. Na tohle drama se začínal cítit trochu staře. Co to ty děcka vlastně napadlo, zajet si takhle večer do Čech kvůli nějaké knížce? Všichni v jeho okolí mají pud sebezáchovy opilé veverky.
„Knížka se zabavuje,“ oznámil dětem a únava v jeho hlase asi byla patrná, protože nikdo z dětí neprotestoval.
Adam z batohu vytáhl knihu s velkým nápisem ‚Tradice známé neznámé‘ a poslušně ji podal Crowleymu.
Uriáš Petronela dloubl loktem do boku a kývl na knihu. Přesně tohle by jim mohlo pomoct.
„Tohle si pro jistotu přebereme mi, hříšníku,“ chňapl Petronel po knize dřív, než si ji od Adama Crowley stačil vzít. „A teď vzhůru na výsosti!“ zavýskl.
„Třeba se tady zase potkáme,“ rozloučil se Uriáš a položil ruku na knihu. Než stačil kdokoli z ostatních něco říct, byli s Petronelem oba pryč.
***
A tak se Crowley a Azirafal otočili k dětem. „A vy tři! Nemáte být už dávno doma?“
Adam s Brianem a Pepper se po sobě nejistě podívali. Mohli jim anděl a démon zakázat televizi a dát jim zaracha, i když nebyli jejich rodiče? Adam si nebyl úplně jistý, jak by to v tomhle případě fungovalo, ale nechtěl to pokoušet. Zato Pepper nad tou nespravedlností odmítla přimhouřit oči.
„Dokud jsme zachraňovali svět před apokalypsou, nikoho nezajímalo, že ponocujeme!“
Adam moudře pokýval. „A to jsme ještě byli děti. Teď je nám dvanáct.“
„Mně skoro třináct.“
„Až za měsíc, Briane, nevychloubej se,“ zpražila ho Pepper pohledem.
„Dobrá,“ vložil se do toho Crowley. „Armageddon je jedna věc. Ale toulat se takhle večer v úplně jiné zemi není dobrý. A já o věcech, který nejsou dobrý, něco vím.“
Adam s Brianem i Pepper sklopili pohledy k zemi. Možná to tentokrát vážně trochu protáhli.
„Budeme si příště dávat pozor.“
„Výborně,“ rozhodil Crowley rukama. „A můžeme jet všichni domů. Začínají mě ty Čechy nudit.“
„Ale Crowley, my ještě nemůžeme jít,“ protestoval anděl. „Ještě jsem nikomu neukázal správnou cestu!“
„Protože na to jdeš moc složitě,“ povzdechl si Crowley měkce. Copak tady bude muset všechno vyřešit sám? „Adame, chcete se vrátit domů?“
Děti poslušně přikývly.
„Jeden by skoro řekl, že potřebujete ukázat správnou cestu.“ Poslední věta už nepatřila dětem, ale Azirafalovi. A ten tentokrát – díky všem tam dole i nahoře – okamžitě pochopil.
***

Petronel sotva stihl překvapeně zamrkat, a ulice se mu před očima rozplynula v bílá oblaka. Vedle něho se z obláčků vynořil Uriáš.
„Tak to vypadá, že jste se přece jenom něco naučili,“ ozval se za nimi hlas.
„Pane Bože,“ otočil se Petronel, až málem zakopl o vlastní řízu. Srdce mu zaplesalo, když si uvědomil, že skutečně málem zakopl o řízu, a ne o ten příšerný kabát. „Jistě, samozřejmě, všechno víme!“
„Kdybys nekecal,“ ušklíbl se Uriáš. „Pořád nevíš, jak je to s tím rozkrajováním jablek a hvězdičkou. Matlo.“
Načež Petronel spolkl ‚zmetku pekelná‘ a místo toho Uriáše jednoduše kopl, za což si vysloužil přímo božské pozdvihnuté obočí. Upřímně řečeno, pro Petronela to začínala být jedna z těch vánočních tradic sama o sobě.
***
„Konečně zase doma,“ protáhl se Azirafal. Naučeným pohybem za nimi zase zavřel dveře knihkupectví, ale kartičku, visící na klice, nechal otočenou do ulice nápisem ‚zavřeno‘.
„Odjeli jsme včera. To ti to tady ani nemohlo začít chybět,“ podotkl Crowley, ale zacukaly mu koutky úst.
„Pravé Vánoce jsou doma, je to v té Adamové knize tradic,“ pokrčil Azirafal rameny. „S těmi nejbližšími,“ dodal obezřetně po krátkém zaváhání a s talířem bramborového salátu se uvelebil v křesle u krbu. „Ještě kdyby tak sněžilo,“ povzdechl si.
Crowley chvíli zamyšleně koukal do krbu, jako by o celé té situaci se sněhem přemýšlel a nakonec luskl.
„Veselé Vánoce,“ usmál se zcela nedémonsky. Druhý den budou všechny britské stanice oznamovat nenadálou změnu v počasí. Sníh přijde jako zázrakem.
„Teda, um,“ zarazil se Crowley o několik okamžiků později, když si uvědomil, co právě udělal. Zase jednou poděkoval všem svatým i padlým mocnostem za černé brýle, které alespoň částečně zakrývaly jeho zrudlý obličej.
Azirafal se usmíval. „Crowley, to je od tebe-“
„Ani to nezkoušej vyslovit!“ zasyčel, napůl naštvaně, napůl v panice. „To bylo. Teda nebylo. Prostě… Víš, kolik problémů sníh způsobí?! Všechny ty nehody, naštvaný lidi, co přijdou pozdě do práce, protože museli odmetat sníh?“
Azirafal vážné pokýval hlavou. „Rozhodně, čiré zlo, řekl bych,“ snažil se o vážný výraz, ale jeho oči se pořád usmívaly. „Veselé Vánoce, Crowley.“