Anděl Páně

Na okraji Nebes, na nízké zídce, seděli andělé. Jeden oficiální, druhý spíše naturalizovaný na Zemi. Třetí padlý, leč s výjimkou, co se ďábelských alergií týče a čtvrtý, co nepadl, spíše se vycházkovým tempem snesl k zemi.
Odpoledne trávili různě. Například Uriáš udivoval a děsil Crowleyho tím, že si na ruku lil svěcenou vodu. Petronel zase poněkud závistivě otlapkával Azirafalova křídla...
Teď se dostali do vážné debaty, která by vyděsila nejednoho teologa a kněze.
"Takže... tys jim dal jabko," ujasňoval si to Uriáš.
"No... ono tak nějak spadlo."
"A ty oheň," dával dohromady fakta Petronel.
"Jo. Potom..."
"Potom už to známe."

„Neříkej mi, že vás k tomu donutil nejvyšší,” řekl Uriáš šokovaně. „Všichni tady v jednom kuse pobíháte boso, tak co tak najednou?”
Petronel se pyšně narovnal: „Nedonutil! Tohle je můj vlastní nápad. Jistě mi to vyslouží místo na výsostech.”
Uriáš si přiklekl a zamrkal, ale ne, zlatavé sandály, ze kterých se vpředu tyčil kříž do půli lýtek, nezmizely.
„No to je něco,” zazubil se a do jednoho krucifixu cvrnknul. Ten se vylomil, propadl dírou v mracích a svištěl na zem.
„Ty zmetku pekelná!”
I extravagantní obuv je stejně užitečná jako běžná, když ji zrovna chcete mrštit po jednom konkrétním čertovi.

Celá ta věc s jablkem byla trochu vyhrocená, aspoň podle Petronela, vždyť co je na tom, jestli lidi umí rozlišovat dobro od zla, půlka z nich to stejně nedělá, ale na Zemi museli, tak aspoň mrmlal a vinil Uriáše, ale sehnat to jablko, to vám byl problém, navíc se spolu pohádali kvůli Magdaléně, ale když se ráno Uriáš objevil, a proběhl ten poprask s mlhovinou, Petronel se nedokázal dál zlobit, a tak si povzdechl, seš sice zmetek pekelná, ale pojďme, u Brány bych se bez tebe nudil, tak nechci abys byl mlhovina, a Uriáš na to, Anděli, no ještě aby.

"A cos jí vlastně udělala, Zdrávas Maria?" optal se Uriáš zvědavě.
Marie si vzdychla.
"Ale Katuška potřebovala nové šaty... Honzík mi sehnal plátno, tak jsme to nastříhaly, ušily..."
Marie se odmlčela.
"No a dál?"
"Barvit jsme to chtěly. Katuška má ráda modrou..."
"No, to víme... co s tím?"
"A proč jste neobarvily už látku? Vždyť se to zdrcne..." poznamenal Uriáš.
Petronel do něj šťouchl loktem.
"Nepřerušuj."
"Nech ho, Petroneli. A nezdrcne, látku jsme srazily už na začátku. Ale to barvení... copak já vím, že se to má protřepat a nemíchat? Teď je to ošklivě flekaté a je to moje vina."

Podezřele často mi v pátek ujížděl poslední autobus. A s těžkou krosnou se mi do vesnice pěšky večer většinou fakt nechtělo.
Obvykle mi ale zastavily jen ty nejpodivnější existence.

Dva muži středního věku. Dohadovali se.
„Co když je to dobrá duše v nesnázích?”
„Máme naspěch, anděli!”
Takže můžu být v klidu.

Další pátek. Podobná dvojka, ale přece jiná.
„Věnuj se řízení, drahý.”
Ehm, jak přes kopírák.

Za týden zase. Tentokrát se drželi za ruce. Jeden z nich měl dřevěný prst.

A znovu. Nabručenec nešetřící sprostými slovy a ten s laskavýma očima.

Vždycky jsem dojela v pořádku. Byli v podstatě neškodní.

„Petroneli, Petroneli,” kroutil Pánbůh hlavou. „Proč si nevezmeš příklad z ostatních andělů?”
„Ale-”
„Nic mi neříkej. Hříšník má zpytovat svědomí.”
Pánbůh se otočil a šel se věnovat nebeským povinnostem.
Uriáš celou scénu sledoval. „Chi chi chiii.”
„Moc se nesměj, ty kyblíku špíny. Ty nevíš, jaké je to mít takového přísného nadřízeného.”
Uriáš chtěl něco odseknout, ale pak se zarazil. Když ho káral jeho šéf, rozhodně to nebylo takhle příjemné. A to byl na koberečku už mnohokrát. Přece jen pobyt v nebi na něj měl neoddiskutovatelný vliv.
Navíc, což bylo bráno jako neodpustitelné, měl slabost pro jednoho jistého matlu.
„Promiň, anděli.”

Bylo hotovo.
Petronel sice měl pocit, že většinu práce udělal on (a taky se nerozpakoval několikrát to vmést Uriášovi do obličeje), ale úkol byl splněn. Uriáš na schodech z očistce schválně zrychlil tempo tak, aby mu anděl sotva stačil a nemohl si zase stěžovat.
Nahoře se usadili bok po boku na zbytky zdi a sledovali nebe. Mlčeli. Paprsky zapadajícího slunce se prodíraly štěrbinami mezi mraky a večerní světlo barvilo oblaka do nádherných odstínů teplých barev. Takhle musel vypadat zhmotněný klid.
„Uriáši, to je stejně krása, viď?” řekl měkce Petronel, aniž by odtrhl zrak.
Uriáš se usmál pod vousy: „Je, anděli.”

Petronel dřepěl na zídce z Boží prozřetelnosti vztyčené na místě, kde by na každém slušném pracovišti bylo solidní zábradlí, a přemítal.
„Petroneli, Petroneli, co jsi zase proved?“ promluvil Pán Bůh hromovým hlasem.
„Pane Bože!“ vylekal se anděl a lehce vyčítavě se na šéfa otočil. „Asi jsem urazil Uriáše. Nemluví se mnou.“
„I ty brepto. Uriáš? Toho jen tak něco nerozhází. Dal by pro tebe ruku do svěcené vody! Běž za ním, určitě u brány zase mastí karty.“

„Anděli, ty můj matlo, kde se flákáš?“ zahalekal Uriáš od stolu.
Anděl se usmál, obloha se roztáhla. Pán Bůh má přece vždycky pravdu.

„Ty seš matla,” ujelo Uriášovi, když sledoval skleněnou lahvičku s průhledným obsahem padat dírou v nebesích.
„Já? Je to tvoje vina!” žďuchnul Petronel naštvaně do čerta.
„Hosana, hosana!” vyhrknul Uriáš a postavil se do pozoru.
„Jaká zas hosana? Co to breptáš?”
Anděla oslnila božská záře.
„Petroneli. Co jste zase provedli?”
„Pane Bože! Nic přece.. A co zas já? Proč zas já? To Uriáš, drcnul do mě...”
Pánbůh mávnutím ruky umlčel andělovo nesouvislé blekotání: „Víte vůbec, co jste způsobili?”
„Nějaká lahvička toho zase tolik nenadělá, ne?” nervózně se zazubil Uriáš.
Pánbůh si povzdechl. Bude muset skříň s nebezpečnými nemocemi začít zamykat.

Na výstavný statek se snesl klidný večer. Klekání doznělo, na obloze se objevila Večernice...
„Osle! Mezku! Ty... ty... ty matlo!!!“
Petronel vyletěl ze statku. Uriáše minul tak rychle, že nepostřehl jeho zlomyslný úsměv.
Pekelník se pohodlně opíral o zeď.
„Hi hi hi.“
„A co ty?“
Čert se přestal smát a pomalu se otočil. Selka, ač velmi milá a hodná, se nyní tvářila tak, že by vycouval nejen archanděl Michael, ale i On sám.
„Táhni, ty pometlo! Zmetku pekelný!“
Uriáš dohnal Petronela mezi poli. Oba se ztratili mezi vysokými žitnými klasy, obtíženi nejen nadávkami, ale v případě Petronela i nesplněným úkolem.

Byl pěkný, slunečný den a mraky poklidně pluly po obloze.
„To byla za dnešek už třetí drbna. To snad možný tohleto,“ povzdechl si muž.
„Ale prosím tě, nefilozofuj a pojď hrát,“ mávl na něj jeho společník. „No tak jsou ženský drbny, to je toho. Já osobně proti tomu vůbec nic nenamítám.“
Přesunuli se ke stolu a pokračovali ve hře. Karty svižně střídaly jedna druhou.
„Já to stejně nechápu...“
Muž protočil oči v sloup. „To nemusíš to chápat. Děláš svoji práci? Děláš. Zbytek nech klidně na mě. Každý nakonec má, co si zaslouží.“

„Petroneli, Uriáši, vy jste se snad úplně zbláznili!“