58. kapitola – V níž se hrdinky přemisťují klasičtějším způsobem

Vozka se jmenoval Bříza. Nemohl za to. A vlastně byl celkem rád, protože by bylo hezké věřit, že mu takové jméno zajistí přízeň lesních bytostí a stromů, přičemž by zvlášť ty mohly spadnout na loupežníky, kteří by ho mohli zkusit přepadnout.
Potom, co je krvavá královna vyhnala ze sousedního království, by mu ještě chybělo, aby se ta sebranka přestěhovala sem do skal.
Proto jakmile zahlédl ty dvě mávající postavy, sáhl do kapsy a nohou kopl do pohotovostního kladiva pod kozlíkem.
Když se přiblížil o něco víc, z postav se staly spíš postavičky. Navíc dost zbědované.
„Prr, holka,“ houkl na Komoně, který se nechal přesvědčit a s odfrknutím zastavil.
Postavičky zblízka vypadaly ještě zbědovaněji. Děvče mělo něco s očima, protože je mhouřilo, a z toho švidralo. A kluk… Bříza zašvidral taky. Kluk se lehce prolomil v kolenou, ale v půli poklesu se zarazil a napřímil. Pořád ovšem nezvedl hlavu. A když se na něj chtěl Bříza pořádně podívat…
„Dobrý den,“ řeklo děvče. „Mohl bys nás prosím kousek svézt? Jsme bědné siroty a hledáme službu a střechu nad hlavou…“
„A boty,“ zabručel Bříza, který byl stále ve střehu a jednou rukou svíral opratě a druhou váček se sebeobranným kořením. Dal za něj pěknou sumu, ale není se co divit. Dávka uvnitř by měla vystačit na skupinu útočníků v počtu až tuctu vyvrhelů. Hlavně si ji nefouknout do obličeje.
Děvče se nezdálo být zrovna pevné v kramflecích a kluk držel v náručí něco, co vypadalo jako dost narychlo sbalený uzel.
„Jestli víš o nějakém místě, mohl bys nás tam dovézt? Nebo někam poblíž. Prosím pěkně,“ pronesla dívka strojeně, jako by to byla básnička, kterou ji ve škole nutili odříkat zpaměti.
„No, tak si nasedněte, bědné siroty,“ řekl Bříza a byl odhodlaný v zájmu bezpečnosti odřídit zbytek cesty k nejbližší usedlosti jednoručně, když to jinak nepůjde.
„Odkud jste a jak se jmenujete?“ zeptal se a podal ruku holčině, které dělalo potíže se vyhoupnout vedle něj a vůbec udržet oči otevřené.
Bratr ji vytlačil nahoru a sám bez problémů vyskočil vedle ní. Pak si urychleně přitiskl ruku na bílý odraný šátek, kterým si kryl přinejmenším bradu. Okamžitě sklopil oči.
„Poslyšte, děcka,“ varoval je Bříza, „jestli jste nemocná…“
„Ne, jen bezmocná,“ bránila je holka. „Můj bratr je němý a strašně trpí na pupínky.“
Bratr do ní dloubl loktem. Hned ji však popadl pod paží, když se začala sunout na Břízu.
„Odkud jsi a jak se jmenuješ?“ zamumlala.
To bude cesta. „Na to jsem se zrovna ptal já vás.“
„Aha.“
Nastala odmlka, která už Komoně znudila natolik, že se raději dal znovu na pochod.
Trhnutí vozu vedlo k trhnutí děvčete, které jako by se probralo. „Jsme… Janek a Anna… (potlačené zívnutí) … a jsme z Bučiny.“
„Tak z Bučiny? Z podhorské nebo polomské?“
Děvče zamžouralo. „Z té… naší?“
„Jak dlouho už jste na cestě?“
Janek zvedl tři prsty.
„Tři dny,“ řekla Anna. „A tři noci.“
Janek s ní mírně zatřásl.
„Cože? Vy chodíte po nocích,“ zeptal se Bříza.
„Ne, jistěže ne. To spíme. Jako všichni… (zív)… dobří lidé.“
Možná jim neměl zastavovat.
„Ehm, vy jste odtud? Z téhle země? Království?“ zapřádala hovor dívka, jako někdo, kdo předčítá kapitolu „Rozhovor se spolucestujícími“ z jedné z těch příruček exotických jazyků.
„Jo jo,“ řekl Bříza.
„A jedete do hlavního města?“
„Taky.“
„Kde sídlí váš král…“ pokračovala.
„Taky.“ Koukal na cestu, ale na pozadí klapotu kopyt a kodrcání kol zaslechl hluboký povzdech.
„Jak se jmenuje tenhle potok?“ zeptala se dívka a ukázala mezi stromy.
„Jo, tamten. Ten snad ani nemá jméno.“
„A kam se vlévá?“
„Do rybníka, myslím.“

Rozmluva nic moc a děvče naštěstí brzo nato usnulo. Hlava se mu komíhala a dodávala jí vzhled vysloužilé loutky. Bratr ji přidržoval a Bříza se přistihl, že po něm pro klid duše přestal pokukovat. Jakmile na něj po očku pohlédl, mozek ho upozornil, že určitě nevidí, co si myslí, že vidí.
Při jednom vydatném kodrcnutí, děvče nadskočilo a probralo se. Zmateně se rozhlédlo.
„Tamto je Lepá hora,“ řekl jí Bříza, než se s tou otázkou stihla vytasit. Anna i Janek poslušně zazírali doprava na horu, kterou halil znepokojivý mrak.
„Lepá hora…“ zopakovala zamyšleně Anna. Pak luskla prsty. „No ovšem! Hrubý Maliník, nejsevernější výspa Potměšitých hor! Hlavní město tím pádem je…“
Janek divoce zamlel ve vzduchu rukama.
„Přesně!“
Bříza se ocitl v nějaké dobře utajené vědomostní soutěži, přičemž jediné, co věděl, bylo to, že ty dva vyklopí na nejbližším příhodném místě.
Hned tady.
„Prr,“ řekl Komoňovi. „Jsme tady. Teda vy jste tady. Cesta vlevo vás zavede ke statku. Stačí, když zabočíte na druhé odbočce doleva. Tu pěšinu nemůžete minout. Je to zkratka, jinak byste museli obcházet pořádnou oklikou. Tam pro vás něco najdou. Aspoň ten nocleh a kus chleba,“ přihodil neodolatelnou vábničku.“
Obě siroty se poslušně svezly z vozu a děvče zavrávoralo. Bříza se na okamžik cítil provinile, že je tam nechává samotné.
„Druhou odbočkou. Ne první, je vám to jasné. A opatrujte se. V tomhle kraji se prý poslední dobou dějí divné věci.“
„To se to tak rychle rozneslo?“ řeklo děvče zaraženě a Bříza se přenesl přes svůj provinilý pocit.
Její bratr jako by měl až moc velký nos a oči… Bříza se podvědomě otřásl.
I dívčiny přimhouřené oči vypadaly dost zarudle a sveřepě.

O pár mil dál si Bříza uvědomil, že jim měl zdůraznit, ať se za žádnou cenu nevydávají první cestou. Ale čím víc člověk o těchhle věcech mluví, tím snáz je přivolá.
Smrákalo se. Měl je dovést až k hostinci. Nějaké útulna či kůlna by se tam asi našla i pro takové hosty, které by dokázala přeplatit i myš, která musela prodat vlastní kožich.
Když si vzpomněl, kam ta neblahá pěšina vedla, zamrazilo ho a ze zvyku sevřel v ruce váček s čarodějnou směsí od té zpropadené vydřidušky.
Ale Mlada nikdy netvrdila, že je dobrá čarodějka.