5. Pohovor

Aigis Consulting nesídlili v žádném útulném starém domečku s úzkými tmavými chodbami a schody potaženými kobercem, ale v sedmém patře moderního věžáku v centru. Patro sdíleli s malou logistickou firmou, naštěstí jejich kanceláře by od sebe Abigail rozeznala snadno i kdyby nebyly jasně popsané. Aigis Consulting mělo malou recepci, kde seděla nakrátko ostříhaná bělovlasá dáma se šňůrou umělých perel kolem krku, několika zlatými prsteny a vystouplou, uzlovatou jizvou přes pravé oko, které bylo mléčně zakalené.
„Dobrý den, já jsem Abigail Ransomová, mám tu domluvený pohovor ve čtyři hodiny.“
Recepční si ji změřila pohledem, jako by pohovor měla vést sama, a přikývla. „Zavolám doktorku Caffreyovou.“
Abigail se mezitím rozhlédla. Velká okna, sahající od stropu až k podlaze, poskytovala výhled částečně na park, částečně na nižší obytný dům přes ulici. Proti recepci, ale tak, aby na něj nebylo vidět zvenčí, byl zařízený útulný koutek s dvěma pohovkami a několika křesílky. Stěnu za jednou pohovkou pokrývaly ledabyle nalepené fotografie. Dál zahlédla pracovní místa v otevřeném plánu a několik oddělených kanceláří. Z jedné takové právě vyšla blondýna kolem padesátky v upnutých kalhotách a velkém volném svetru a zaklepala na svého souseda. Za moment se dveře otevřely a objevil se Jasper Dunne.
Abigail se zadrhnul dech a přísahal by, že jí i zrůžověly tváře. Recepční si vědoucně odfrkla.
Když k ní žena přistoupila blíž, poznala v ní podle fotografie na úvodní stránce firmy doktorku Phoebe Caffreyovou, zakladatelku a majitelku Aigis Consulting. Jedna z nejlepší exorcistek v zemi naživo působila spíš jako architektka nebo bytová designérka, možná psycholožka, rozhodně ne jako někdo, kdo ve svém povolání běžně riskuje život.
„Slečna Ransomová? Já jsem Phoebe Caffreyová, povedu dnešní pohovor,“ natáhla k ní ruku. Blankytně modré oči za skly brýlí s černými obroučkami vyzařovaly takovou laskavost a vstřícnost, že se Abigail trochu uvolnila. „Půjdeme támhle do zasedačky. Dáte si čaj, kávu?“
Než se nadála, už seděla u stolku proti Caffreyové a Dunnovi a probírali Abigailin životopis, její motivace, přednosti a slabé stránky. Dunne přinesl kopie několika Abigailiných prací z kurzu, ale jinak většinu času mlčel. V přítomnosti jeho milé nadřízené se Abigail občas odvážila udělat i docela malý, nenápadný vtip a nakonec se rozpovídala o tématu svojí diplomové práce, až se z ní slova jen sypala, a přestala se snažit přečíst poznámky, které si doktorka Caffreyová psala.
„Tak, to byl můj poslední dotaz,“ usmála se doktorka Caffreyová nakonec. „Jaspere, chceš se na něco zeptat ty?“
„Já o slečně Ransomové vím všechno, co potřebuji,“ pousmál se Dunne.
„Dobrá, tak pokud nemáte další otázky vy…?“ odmlčela se, aby dala Abigail prostor, ale ta jen zavrtěla hlavou. „Tak my vám děkujeme a během pár dní se určitě ozveme, ať už tak nebo tak.“
Rozloučili se a protože Caffreyová a Dunne se zdrželi v místnosti, Abigail vyšla do otevřeného prostoru sama a zarazila se. U recepce postávala Sophie Flicková.
Když si Abigail všimla, na tváři se jí vystřídalo několik různých emocí, tak rychle, že je Abigail nedokázala rozeznat – kromě té poslední. Vztek.
„Tak ty jsi přišla,“ založila si Sophie ruce na prsou. „Po všech těch řečech, jak ten pohovor ani nechceš. Děláš mi to schválně?“
„Proč bych ti to dělala schválně?“ posunula si Abigail kabelku na rameni. „Prostě jsem chtěla zkusit, jak to půjde.“
„Zkusit?“
„A proč ne? Třeba by mě to bavilo.“
„Třeba by tě to bavilo,“ zopakovala Sophie uštěpačně. „Tak až to budeš zkoušet, vzpomeň si, že tahle tvoje zábava mohla být mojí vysněnou prací.“
„Neblázni, vždyť ani nevíš, jestli některá z nás to místo vůbec dostane.“
„Ale prosím tebe,“ odfrkla si Sophie. „Všichni vidíme, jak se Dunnovi líbíš.“
Abigailino obočí vystřelilo vzhůru. „Co prosím? Možná oceňoval mojí práci, můj způsob myšlení, ale…“
„Tvůj způsob myšlení? Co o něm ví, když jsi mu nikdy neřekla víc než dvě věty?“
„Já… on…“ Na poslední chvíli se zarazila – svěřit se Sophii, že s Dunnem sdílela deštník, se nezdálo jako nejchytřejší nápad. Ale vlastně i tehdy vyprávěl hlavně on, ona spíš poslouchala.
„Jsi jediná, s kým chtěl mluvit po hodině, a rozhodně u toho nestál o publikum. V bodování jsi vedla o parník – to jsi vážně o tolik lepší než kdokoliv jiný? No tak, Abi, jak naivní jsi? To sis nevšimla, jak se na tebe díval?“
Najednou měla pocit, že v místnosti zmizel veškerý kyslík. Snažila se odpovědět, ale stejně jako ve svých nočních můrách z ní nevyšel jediný zvuk.
„A jak naivní si myslíš, že jsem já?“ pokračovala Sophie. „Takhle ses vyparádila kvůli Phoebe Caffreyové? Ani na chvíli ti nevěřím, že jsi přišla jen proto, že chceš zkusit nějakou práci.“
Jakási duhová bublina, která v Abigail rostla během pohovoru a dnů, které mu předcházely, najednou praskla a ona se viděla Sophiinýma očima: jako holku odvedle, dost hezkou na to, aby dokázala zaujmout chlapa, kterému se takové typy líbí, tím spíš, když nevypadá, že by prosazovala vlastní názory. Takovou, která je vděčná za trochu pozornosti a přetrhne se pro kohokoliv, kdo je na ni milý.
„Hodně…“ vyhrkla Abigail, i když to znělo jako zalapání po dechu. „Hodně štěstí,“ vyklopila ze sebe nakonec a odešla právě tak rychle, aby to ještě nemohlo být označené za běh.
Vydržela až do autobusu, než se jí slzy rozběhly po tvářích. Posadila se, oběma rukama objala kabelku a marně se snažila zadržet pláč, až se rozškytala.
Jsi dospělá ženská, proboha, plísnila se v duchu. Dospělá, relativně úspěšná ženská a bulíš jako tehdy když jsi celý semestr psala eseje za Kevina Espinozu a on pak sbalil Veronicu Andrewsovou.
Obracela Sophiinu teorii v hlavě a snažila se najít argumenty. Proti: nebyla tak krásná, aby to někomu stálo za to. Pro: nebyla tak ošklivá, aby to mohla vyloučit. Proti: kdyby o ni Dunne jevil zájem, mohl ji prostě někam pozvat. Pro: pokud před sebou měl několik srovnatelně dobrých kandidátů, proč by si nevybral tu, která se mu líbí? Proti: Dunne četl všechny její práce z kurzu a považoval je za kvalitní. Pro: věděl, koho hodnotí, takže nemohl být objektivní. Pro: když se ho zeptala, jestli na tu práci bude stačit, ubezpečil jí, že se nejedná o nic náročného, a naznačil, že potřebuje víc sebevědomí. Neřekl ano ani ne. Pro: na pohovoru se na nic neptal.
Já o slečně Ransomové vím všechno, co potřebuji.
Tvůj způsob myšlení? Co o něm ví?
Autobus prudce zabrzdil, Abigail zvedla hlavu a zjistila, že přejela zastávku. Vystoupila na další a vydala se domů raději pěšky. Potupně šlapala několik bloků zpátky do svého bytu, nohy ji bolely z elegantních lodiček a v saku jí brzy začalo být horko. Měla na sobě šaty, které lichotily její postavě, vybrala si sytější odstín rtěnky, než by normálně volila na pohovor, a místo obvyklého culíku nebo drdolu si nechala vlasy rozpuštěné. Když zahlédla ve výloze obchodu svůj odraz, málem se nepoznala.
Zastavila se a podívala se znovu, pořádně. Vypadala jako holčička, která mámě vzala oblečení a šminky a teď si hraje na dospělou.
A tehdy si uvědomila jednu věc.
Práce v Aigis Consulting vyžadovala odvahu, rozhodnost, sebevědomí. Pokud by někdy čelila duchovi, zaváhání by se jí mohlo stát osudným. I kdyby jen chystala rešerše pro ostatní, musí si být jistá každým slovem v podkladech, které předá. A jak by někdo, například třeba Jasper Dunne, mohl důvěřovat informacím od uzlíčku nervů, který se nevyzná ani ve vlastních pohnutkách?
Nastal čas smýt make-up, převléknout se do něčeho rozumnějšího, svázat si vlasy a vrátit se k tomu, co umí a co jí jde.
O dva dny později jí zavolala doktorka Caffreyová, že ji berou, pokud má zájem. Abigail s díky odmítla.