Vlkoveč

Jednou se Ovečka spokojeně pásla na louce, když za ní přišel Beránek. Byl stejně velký jako ona, mladý, s hezkou bílou huňatou srstí.
„Bééé, Ovečko, nechtěla by sis hrát?“ zeptal se jí a zvědavě po ní pokukoval.
„No, já nevím,“ zatvářila se Ovečka rozpačitě. „Na někoho tu čekám,“ přiznala nakonec.
Ale Beránek se nenechal jen tak odbýt. Ovečka to nakonec přehodnotila. Beránek se jí líbil a byl milý. Vlk si přijde hrát zase až Velký Oveč ví kdy.
To odpoledne ale Vlk přišel. Stál u ohrádky a smutně pozoroval, jak Ovečka podlehla svému přirozenému pudu.
Snad si budou hrát jindy.

Když Vlk poprvé přišel k Oveččině ohrádce, netušila, že se z obávaného nepřítele stane nejlepší kamarád.
Když se poprvé připlížil k její ohrádce, měl hlad a chtěl ji snít, ale to zvláštní světýlko v jejích očích ho donutilo na hlad na chvíli zapomenout.
Místo toho si hráli. Netušili, že díky tomu mezi nimi vznikne pevné pouto, které vydrží vše, co jim osud přinese.
Když se teď přiblížil k její ohrádce, už nebyla vyděšená a vyplašeně s bekotem neutíkala s ostatními ovcemi na vzdálenější konec paseky.
Když teď Vlk přicházel k Oveččině ohrádce, už ji nechtěl sníst. Teď ji měl rád.

S Vlkem to nikdy nebylo jednoduché. Přicházel a odcházel, někdy na pár dní úplně zmizel, jindy se zase vrátil k Oveččině ohrádce, podle toho, jak se mu zrovna zachtělo.
Vlkové obecně jsou dost nevypočitatelná stvoření. To Ovečka už věděla. Ale nemohla si pomoct. Trávila dny zasněným vyhlížením směrem k lesu, opřená o ohrádku a přežvykující trs lahodné trávy.
Vlk věděl, že se Ovečce stýská po jejich hrách. Nebo si to alespoň myslela. Jenže stejně chodil do Tmavého lesa a honil tam kdejakou Karkulku. A Ovečka zatím snila a snila a vůbec nevnímala, že okolo ní vlastně existuje celý krásný svět.

Když uběhlo mnoho a mnoho dnů a z chladného jara se stalo začínající léto, Vlk přišel k Oveččině ohrádce a řekl: „Ovečko, pojď se mnou do lesa.“
Ovečka se zarazila, protože to nečekala, ale nakonec opatrně otevřela vrátka a následovala Vlka. Věděla, že ji nesežere.
A taky že ne. Zavedl ji do svého doupěte, ale sníst ji nechtěl.
„Ovečko, já tě mám rád,“ řekl Vlk a něžně zavrčel.
Ovečka se usmála. „Já tebe taky, Vlku.“
„Tak tady zůstaň se mnou,“ řekl Vlk.
A tak se spolu uložili do pelíšku a Ovečka se šťastně zachumlala do Vlkova kožichu jako do deky.

Mezi ovečkami propuklo vzrušení. Do jejich řad přišla nová, neznámá krasavice s vlnou tak bílou, že jí i beránci na obloze mohli závidět.
„Bééé?“ zeptala se Ovečka.
„Nikdo ji nezná, nevíme, odkud je!“ odpověděla její kamarádka.
„Na to se podívám,“ rozhodla se Ovečka a vydala se za krasavicí, kolem které se udělal hlouček obdivovatelek.
„Kdo jsi?“ vypálila na ni a měřila si ji nesmlouvavým pohledem. Nechtěla ve stádu žádnou konkurenci, která by jí mohla ukrást Vlka. Už tak bylo těžké udržet jeho pozornost.
Ale krasavice na ni jen spiklenecky zamrkala a vycenila špičáky v úsměvu.
Vlk si našel novou hru.

V posledních dnech strašně pršelo. Ovečka byla celá zmoklá, srst skrz naskrz promáčenou dešťovou vodou. Nešťastně se mačkala mezi ostatními ovcemi, aby se vzájemně zahřály.
Když konečně vysvitlo sluníčko a svými paprskovitými prsty vysušilo Ovečce srst, až krásně voněla létem, zjistila, že Vlkovo znamení zmizelo.
„Bééé?“ řekla smutně, protože dostala strach, že Vlk ji nepozná.
S hlavou vystrčenou vzhůru z ohrádky vyhlížela, až se vynoří z lesa, aby za ním mohla hned přicupitat a on ji nemusel v celém stádu hledat.
Ale jednoho dne si trošku přispala a to natropilo katastrofu. Vlk o kus dál cenil zuby na jinou ovci.

Jednou nastal den, kdy Vlk k ohrádce nepřišel. Ovečka na něj čekala až do večera, ale marně.
Druhý den čekala zas, vyhlížela u ohrádky celé dopoledne, vyhřívala se na poledním slunci a třásla se chladem, když se smrákalo.
„Bééé,“ zabečela smutně, když si lehala do studené trávy přikrytá svitem měsíce.
Čekala šest dní. Šest dlouhých dní, které strávila u ohrádky pozorováním, jestli se mezi stromy temného lesa náhodou neobjeví Vlkova hnědá srst a bílé zuby. Zoufale plakala.
A přišlo ráno, den sedmý, a Vlk se konečně objevil. Ovečka měla radost, ale od té doby jejich hry už nebyly jako dřív.

„Bééé,“ udělala Ovečka a přežvýkla trs trávy.
Vlk ji pozoroval, zavrtěl chundelatým ocasem a pak řekl: „Jsem zlý a bydlím v temném lese.“
Ovečka na něj upřela své modré oči. „Ale já se vlků nebojím.“
„Jsi nějaká odvážná. Chceš si hrát?“ zavrčel Vlk.
„Možná. Jestli na to stačíš,“ prohodila ledabyle a zase se sklonila k trávě.
Vlk zvědavě přišel blíž. „Vážně se mě nebojíš?“
„Bééé,“ potvrdila. A rozběhla se k ohrádce, vykopla hrazení a vydala se mezi tmavé stromy.
„Počkej, já tě dostanu,“ zasmál se hladově Vlk a následoval ji.
A pokud se v lese neztratili, tak tam běhají dodnes.