Vincent van Gogh

Theo držel bratrovu ruku. Byla teplá, ale slabá. Chyběla jí její energie, se kterou na plátně zachycoval barvy života. Vášeň, která mu nedávala spát.
Vincent dýchal mělce. Místnost prozařoval spolu s paprsky letního slunce klid a mír. Za skelným pohledem bratrových očí už nebyl všudypřítomný smutek, ale podivná radost. Smíření.
„Chtěl bych se vrátit domů,“ hlesl Vincent. Okoralé rty horečkou sotva vyslovily francouzská slova.
„Jsi příliš slabý,“ odpověděl Theo. U srdce ho bodalo.
Co pro ně znamenal domov? Paříž u jeho ženy a syna, nebo pochmurné brabantské poldery?
Nestačil se ho zeptat.
Vincentův vlak vyjel, ať už to bylo kamkoliv.

Žlutá je barva štěstí.
Je tak zářivá jako pšeničná pole v létě, hřejivá jako první dny zamilování, veselá jako smích nevinného batolete.
Je to barva slunečnic.
Vincent jich v euforii natrhal na zahradě domu patnáct a pak jejich zvědavé hlavy naaranžoval do vázy a postavil je na stůl před připravené plátno.
Byl šťastný, když je maloval. Radostné obličeje květin, které se nakláněly jedna k druhé a šeptaly si tajemství říše přírody.
Ty dny byly naplněny čirým štěstím. Nemyslel na nic, na potíže, na bolest, na chudobu.
Jen na to, že za krátko bude mít Gauguin jeho slunečnice pověšené v ložnici.

Na Place du Tertre ležérně posedávali v pouličních kavárnách umělci a vesele klábosili, trhovkyně nabízely ve stáncích své zboží okolojdoucím lidem a vzduch provoněly šeříky a palačinky s cukrem.
Vincent se šťastně rozhlédl kolem sebe. Prošel malým trhem a vkročil do stínu katedrály Sacre-Coeur. Jen pár kroků dál po kočičích hlavách a měl celé město jako na dlani.
Zhluboka se nadechl. Jeho nitro zaplavil pocit svobody a naplnění. Konečně měl směr, cíl, důvod. A věděl, že tentokrát je to to pravé.
Viděl pod sebou Paříž a představoval si, jak by ji namaloval. V pastelových tónech ranního světla, ospalou, bezstarostnou, oduševnělou.

Čeledníci na poli, snopy obilí, zlatá, azurová, světle modrá, radost z dobře odvedené práce, odpočinek. On a ona, v jednotě, spolu. V pozadí koně ve zlaté záplavě, vpředu dřeváky a dva srpy. Vincent maluje obraz podle Milleta, fascinován obyčejným životem a jeho zářivými barvami. Rekonstruuje výjev, který sám neviděl, ale přesto do něj dává něco ze sebe.
Milletovy obrazy maloval, když si ještě sám netroufal na vlastní kompozici, učil se na nich, obdivoval je pro jejich jednoduchost. Umění věrně zobrazující skutečnost. Teď ale maloval podle oblíbeného mistra z čisté radosti, že to dokáže. Věřil sám v sebe jako nikdy dřív.

Někdy ho to tak přepadlo, ani nevěděl jak, ten záblesk šílenství, co přinášel jen zkázu. V koncertu slov chrlících se z jeho hrtanu pozoroval v němém úžasu, jak Gauguin vrtí hlavou a s rozzlobeným výrazem odchází.
Temno před očima ho ohlušilo, slepě se potácel zahradou utopenou v měsíčním světle a doklopýtal na ulici. Nevnímal nic, jen mu v hlavě zněla Paulova slova doprovázená protirytmem jeho odchodu. Je pryč, je pryč, je pryč.
Prázdno, kterému nemohl uvěřit, ale stejně mu rozdíralo nitro. Není to pravda.
Ale ruka, která pak sahala po břitvě na nočním stolku, ta věděla, že je to tak.

Milý Theo,

píšu ti až po pár dnech, doktor mi nařídil odpočinek, nemohl jsem ani malovat. Ty dny prázdnoty byly dlouhé a chladné, ale cítím, že mi pomohly. Venku už zase sálá léto a teplo mi proudí do těla a zdá se, jako kdyby se v něm objevovala nová energie. I na duchu je mi mnohem lépe. Za pár dní, pokud doktor povolí, půjdu malovat do zahrady. Letní Slunce vytváří oStré stíny a zahradu vykresluje v dalších pohledech. Cypřiše voní intenzivně i v noci. MySlím na tebe a tvou rodinu. Těším se, až se zase znovu uvidíme.

S láskou, Vincent

Ten den vál mistrál obzvlášť silně, ale Vincenta to neodradilo. Sbalil si stojan, barvy, na hlavu si narazil slamák, aby se chránil před ostrým sluncem, a vyrazil do polí. Jejich žlutá barva před žněmi ho inspirovala a naplňovala hlubokým štěstím.
Rozložil si věci, zahleděl se k modravým kopcům a začal na plátno přenášet svou vnitřní vizi.
Mistrál zesílil a jeho rozbolela hlava. Nevšímal si toho, ani když mu vítr strhl slamák z hlavy a odvál ho. Vlasy mu vlály kolem obličeje, ale on rychlými pohyby nanášel vrstvy barvy na plátno.
Byl konec dne a on cítil, že odvedl kus práce.

V historii jeho země bylo mnoho malířských mistrů, Jeroen Bosch, Rubens, Rembrandt van Rijn, všechno klasikové, obdivovaní, zbožňovaní. Jen témata se měnila, bohové, obrazy biblických postav, rytíři s meči... ale to Vincentovi už nepřipadalo zajímavé. To podle něj nebyl ten život, který cítil, ten život, který chtěl zachycovat na papír, ten život, který mu byl blízký.
Nechtěl malovat pány ve španělských límcích, žádné noční hlídky ani pekelná zjevení. Dokonce ani idylická zobrazení venkova, byť to mu bylo blíž.
Ne, on chtěl překovat meče pánů v srpy a pluhy obyčejných lidí plahočících se na poli.
Protože to byl ten opravdový život.

Vincent kráčel ulicemi Arles. Byl Velký pátek a z boulangerií se linula vůně velikonočních briošek. Chvilku se cítil šťastně. Došel ke svému domu a u branky zahlédl Roulina.
„Krásný den, Vincente,“ volal na něj z dálky dobrosrdečný pošťák, „mám pro vás balíček!“
Vincent si pospíšil a už od něj přebíral velký balík zamotaný do hnědého papíru.
„Děkuji vám,“ řekl mu a nadzvedl na pozdrav svůj slamák.
Vevnitř nedočkavě roztrhal papír. Obraz! Před ním se skvěla nová Gauguinova mazanice. Ve skutečnosti to bylo velmi dobré dílo.
Vincent měl radost. Ve vzduchu cítil naději, že za obrazem bude brzy následovat jeho malíř.

Zamazaný od barev, duchem nepřítomen, odpočíval, aby si prohlédl dosavadní práci. Byl a nebyl spokojen. Barevné spektrum bylo v pořádku, techniku už vypiloval, námět se mu líbil. Ale... Ukousl sladkého pečiva, které mu včera donesl bratr. Nebo to bylo předevčírem? Rozinky ho polechtaly na patře. Usmál se. Zbytek si nechá ke snídani, třeba bude mít i mléko. Mléko... a nápad byl tu. Namíchal si k barvám na paletě bílou a přidával k zobrazeným dojmům jas.
Svíčky stačily akorát. Padl vyčerpáním, spokojen s vlastním dílem.

Copak to jenom může být? pomyslel si Theo při pohledu na obraz, kdyz ráno bratra kontroloval.

Rychlé črty uhlem na papíře. Zapadlé oči, křivý nos, hranatá brada. Stín ve tváři. Prázdné oči.
Další. Bílý čepec, sklopená víčka. Mozolnaté ruce položené na zástěře.
Strhané výrazy předčasně zestárlých lidí. Byl to život. Zachycoval ho na papír pořád dokola.
To bylo před tím. Studoval jejich tváře a těla, aby je co nejvěrněji zachytil.
Ne takové, jak doopravdy vypadali, ale takové, jací doopravdy byli. Tam uvnitř, vonící zeminou a severním větrem.
Po mnoha hodinách příprav se dal do práce.
Napnul plátno na rám a na paletu nanesl barvy. Do zemitých tónů záblesk světla.
To bylo potom.
Jeho úplně první obraz.

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.