Crossover

Do ucha mi šeptaly hlásky.
„Má to ještě smysl? Nepomohl by šlofík?”
„Nenaváděj ji! Musí se učit. A navíc lenost je jeden ze smrtelných hříchů.”
„Což takhle napsat kamarádům a zahrát si Kabo?”
„Už dlouho jsi nebyla v kavárně na rohu. Určitě budou mít šlehačkové béze.”
Smetla jsem si čtyři postavičky z ramen do dlaně.
„Vy jste teda banda. Jeden maličko hodný démon. Jeden anděl, tak trochu bastard. Další anděl, s lidskými nedostatky. A čert, který je v nebi více doma než v pekle. Vybráni ti nejlepší z nejlepších, aby mi seděli na rameni a radili. Víte co? Budu háčkovat.”

Pátá kolej se courá po Prasinkách a my se couráme za nimi. Nikdy nevíš, kdy je něco divného napadne a my jsme tu jednou od toho, abychom to napravily.
Kromě toho courání po Prasinkách je ještě zábavnější než po Zapovězeném lese.
„Nelezte na tu trať, kdo vás má zachraňovat.“
Ignorují mě.
Závory se spouští, v ovzduší se objevují mnozí efektové a na trati se objevuje... létající vlak z Cesty do budoucnosti?
„Jdi ty, crossovere!“
Těsně před ním se zhmotní Hvězdná brána a vlak se propadne do jiné galaxie.
„Tos tomu pomohla, Gwen.“
„Já? Ne.“
„Mno. Teď už se domů nedostanou!“

To se takhle sešli Warren Buffett, Josef Koudela, Arnold J. Rimmer, Tony Bloom, Karel J. Erben, Harpagon, Indiana Jones, Charlie Bucket, Edward Kelly, Billy the Kid, Jiří Grygar, Daniel Bernoulli, George Soros, James Bucki, Karl W. Becker, strýček Skrblík a Satoshni Nakamoto a uviděli ho.

Napadaly je různé věci, třeba "sněz ho", "zmnož ho", "okopíruj ho", "půjč ho", "radši si do něj kousni", "hoď si", "najdi ho", "vsaď ho", "nahraď ho", "ukradni ho", "tref ho", "kup ho", "zaplav si", "daruj ho", "vyrob ho", "napiš o něm baladu nebo aspoň drabble".

Ale zpovzdálí je pozorující malý zelený leprikón si myslel svoje.

„Podívejte se, my vizionáři do budoucnosti vidíme, ale jen výjevy. Rozumíte tomu?“

„Ano, jistě.“

„Teď nacionále. Jméno?“

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.“

„Bydliště?“

„Bradavice.“

„Povolání?“

„Ředitel školy čar a kouzel.“

„Zajímavé povolání.“

„Mě to baví. Škola má čtyři koleje, dobré učitele a výbornou pověst.“
„Teď mi do toho, pane Brumbál, nemluvte. Já to z těch kamen musím dostat, když jsou horký. Tak kdepak jste, Bradavice? U jezera. A vidím vás. Máte v ruce hůlku, stojíte na věži u hodin a mluvíte s nějakým vysokým černovlasým mužem v plášti. No a teď padáte z tý věže dolů. A dál už nic.“

„Zatraceně! Sviňák jeden!” ulevila jsem si. Kufr na kolečkách se mi ani po deseti minutách usilovné dřiny nepodařilo z díry v chodníku vyprostit.
„Ty jo, ten je zaháknutej.”
Vyděšeně jsem nadskočila. Vedle mě se objevil prapodivný týpek s rozcuchanými odbarvenými vlasy. Kousek za ním stála dost nepřátelsky se tvářící zrzka.
„Ty ji znáš?”
Týpek zasněně zavrtěl hlavou: „Co? Ne. Já jenom koukám, jak je tam zaháknutej. Teda, ten je tam neuvěřitelně zaháknutej.”
„Nebudeme jí s tím pomáhat, že ne?”

...

Za chvíli jsem s vyproštěným kufrem sledovala tuhle podivnou dvojku nastupovat do posprejované dodávky.
V tom šoku jsem jim ani nepoděkovala.

Kdesi v Indii se uprostřed rozlehlého údolí odedávna rozprostíral malý banánový hájek. Vznikl tu kdysi sám od sebe, a za dlouhá tisíciletí se v něm vystřídalo množství návštěvníků.

Kdyby jen ty banánové slupky mohly vyprávět, pověděly by vám o mniších z dálného východu, nebo o kupcích z Arábie. Ti všichni si odsud s úctou odnesli zpět domů několik plodů. Možná by vám pověděly o velkém vojevůdci ze západu, který se tu kdysi zastavil na cestě za dobytím celého světa.

Ale o těch posledních, o těch malých, žlutých, raději nemluvit. To byla učiněná pohroma, ze které se hájek skoro nevzpamatoval.

"Banana?"

V řídící místnosti se to jen hemžilo. Kontrolky blikaly, údaje v tabulkách a grafech se plynule měnily. Vědci i důstojníci běhali zdánlivě zmateně sem a tam.

"Jak to vypadá?" zeptal se kapitán šéfa výzkumu.
"Zřejmě už to začalo. Něco se tam dole opravdu děje pane."

Čísla na obrazovce raketově rostla.

"Nemáte tam chybu? Tolik-"
"Pane, rychle! To musíte vidět!"

Planeta dole pod nimi začala světélkovat. Nádherná bílá záře se šířila všude. Byla téměř oslepující.

Ozval se alarm.

"Kapitáne! To je neuvěřitelné! Probouzí se jich tolik, že nám zkratovali Detektor citů. Na to nám nestačí tabulky."

Zářící planeta si spokojeně pobrukovala.

Harry udělal hůlkou osmičku a nad nádvořím se rozsvítil veliký nápis Panikařte. Smrtijedy a jejich nohsledy to rozesmálo. „Není proč panikařit,“ ozvalo se uštěpačně z úst Lorda Voldemorta.
„Ale je,“ odpověděl mu s veselým úsměvem Harry. „Naše nová tajná zbraň,“ dodal, mávnul hůlkou a zamumlal cosi, co znělo jako Accio. Načež se z jedné, po boji už částečně pobořené hradní věže, na skupinu, v jejímž čele stála Belatrix Lestrangeová, snesl veliký houf malých chlupatých roztomilých koulí, které překvapené útočníky začali olizovat, tulit se k nim a především rozkousávat jim hůlky. Mlaskání triblů přerušovaly jen zoufalé výkřiky: „Panika“ a „Rychle zdrháme.“

Lucifer listoval v pekelné knize hříchů a jeho pohled se zastavil na straně deset. Oči se usmály, poté zahulákal na celé peklo: „Všichni čerti sem!“
Po pár minutách, kdy se kolem něho shromáždili všichni pekelníci, pokračoval: „Je třeba přinést do pekla Toma Raddla, zvaného též Lord Voldemort či Pán Zla. Míra jeho neodpustitelných hříchů překročila všechny myslitelné meze. Tady,“ vytáhl dva pergameny, „je zevrubný popis dotyčné osoby. Zde podrobná mapa místa jejího pobytu. Hlásit se tentokrát nebudete, dobrovolníky určím sám. Vzhledem k nebezpečnosti zmíněné osoby, umí prý velmi dobře kouzlit, bude pekelná mise tříčlenná. A to Tichošlápek, Dvanácterák a Náměsíčník.“

Vezmi krystal, Mirku!
Zkamenělou vodu? Co s ní? nechápe a hrne před sebou pichlavou houni koňský dávky kozlíkový tinktury s hominální esencí.

Zapomeň.
Usni. V horečce spal všechno lidský. Maso z tebe opadá a kostlivci se zaradují.
Invar! uložíš si do palice, než se potopíš na dno, kam za tebou svědomí nemůže.

Deset sluncí se fraktálně rozbíhá od poklidné lampy...
Kde jsi?
Kdy jsi?
A zbyl ti vůbec nějaký čas, který bys mohl přeměřovat?

Za dveřmi cítíš Igora, nehty skřípou po skle...
Hodiny!

Hugon krvácí slabě, ale vytrvale.
Starý svou práci dovede, panečku!

Sešívané ruce se semknou kolem zkamenělého času...

„Já jim ukážu, spratkům,“ skřípal zuby zlý kouzelník. „ Nadělám z nich kachny! Na pekáč! Ne! Budou hnusný krkavci! Všichni se jich budou štítit! Ne, udělám to jinak! Puč mi klobouk!“
Kouzeník se rozkročil, v jedné ruce vypůjčený klobouk, v druhé hůlku.
„Ajcemtrajcem, klouboukus fokus! Ze sedmi dětí sedm kachavců nadělám, sedm osmin krkavce, osmá osmina kachny, šupulus teďkus!“
„Je jich osm,“ suše podotkl kamarád bez klobouku.
„Tak osmá bude krkachnice, z osmi sedmin kachna, sedmá osmina krkavec!“
„Tos nějak poplet, ne?“
„Ty vole kolego, cos mi to pučil za hučku?“
„Pánové, vstávat a cvičit!“ vykoukli z klobouku Bob a Bobek.