Budeč

Evžen se proplete mumrajem.
Ambrož sedí v rohu, v rukou sklenici, v očích děs.
Nemůže se pohnout.
„Opravdu ty?“ vydechne.
Evžen povzbudivě kývne.
Setřese dívčí ruce vábící k hodování, neurvale rozežene třeštící tanečníky.
Cítí, jak magie víří zakletým prostorem.
Sám dům chrlí zlo.
Kamenný nůž rozřízne dlaň, lačně pije, pulsuje rudou magií.
Krvavé čáry drásají závoj iluze.
Vysáté šedé mátohy padají na popraskanou podlahu.
Ambrož rozevře prsty.
Kluzké čáry rozežírají svíravá pouta.
Ambrož ztuhle vstává.
Palčivé červené stružky přetínají temné žíly zlovolného stavení.
Dům kvílí.
Strop se drolí, trámy praskají, zdi se hroutí.
Ze všech koutů prudce vyšlehnou černé plameny.

Stázi se nechala odvést pokorně, jako ovečka. U kořenářky se rozmluvila a bylo to, jako když se hráz protrhne a žene vodu prudce náhonem.

Kořenářka, Anděla i stárek, kterého babka jako člověka světem protřelého pozvala, poslouchali bez hlesnutí.

Svítá.

„Co budeme dělat?“ prolomí šedé ticho stárek.

„Na mě se nedívej,“ hlesne Stázi, „sám jsi z mlýna utekl, co chceš po mně? Abych se mu postavila? Bože dobrý, jen pohled stačí, nebo dotek, a jsem ztracená. Hořím a mrznu zároveň. Vím, jak jsem pochybila v svojí touze. Vím, čím jsem se provinila. Ale nebudu kvůli tomu se smrtí v kostky hrát.“

„Odejdi,“ řekne harpyje. „Lidi tady nechceme.“
„Pomozte mi najít Františka. Pak odejdeme oba.“
„Nikdy tady nebyl.“
Musel propadnout mnohem dál.
„Jak se dostanu do dalšího světa?
Otázka je pochopitelná. Všude vidí jen travnaté plochy. Nikde náznak brány.
„Vede do něj bezedná propast,“ odpoví harpyje a ušklíbne. „Anebo možná lžu a rozbiješ se o skaliska nebo budeš padat do skonání věků.“
Která možnost je děsivější?
„Pokud se nevrátím, přijdou další.“
Harpyje přikývne a řekne. „Slib mi tedy, že z třetího světa odvedeš toho muže.“
„Koho?“
„Čeká na tebe.“
„Nerozumím.“
„Kdo jiný by měl? Propast je daleko. Sedni si před moje křídla.“

Tma je studená, tuhá a lepkavá jako smůla. Tabitha zavře oči a zadrží dech, ale tma jí stoupá do hlavy a ledovými prsty svírá duši.
Vítr!
Tma ji vyplivla doprostřed rozkvetlého sadu. Listí šumí, ptáci zpívají. Ráno po tíživém snu, na první pohled.
„Jsem v druhé dimenzi,“ řekne Tabitha Karlovi.
Karel tady není, Karel je venku u trhliny, ale její uši jsou jako jeho. Slyší její hlas. Ona nemůže slyšet jeho.
Zvedne hlavu. Nebe je zelené a travnaté.
„Fando!“ zavolá.
„Fando?“ opakují tisíce ptačích hlásků.
Před ní přistane pták s lidskou hlavou.
„Co tady pohledáváš?“
„Dítě. Lidské.“
„Tady žádné není.“

Chlad oholil větve stromů do pahýlů, když se Anděla znovu zastavila u kořenářky. Do štucle pečlivě zabalila její zvláštní mazání pro ovce a rozloučila se, aby se ve dveřích prudce otočila a vyhrkla:

„Takhle to dál nejde, teta! V mlejně nejni k vydržení, mladá chodí jak stín, noví mleči někam mizej, nad mlejnem kráká hejno havraní, a i ten mizera mlynář jakoby se den vode dne před vočima ztrácel! V mlejně nejčko ten divnej myslivec poroučí. Přece ho nenecháme! Musíme něco udělat.“

„Přiveď Stázi,“ vydechne kořenářka ztraceně, „musíš ji nějak přesvědčit. Ona jediná nám může pomoct. Má k němu nejblíž.“

Na protějším břehu je místo pyšně rozložitého Klementina přivítala zvláštní rozteklá stavba. Jako by tam někdo vyplivl obří fialovou žvýkačku.
Kočár zpomalil.
Evžen toho využil a seskočil ze stupátka.
„Díky za svezení,“ prohodil s úsměvem.
Vozka přitáhl opratě. Pod černou kápí zasvítila umrlčí lebka. Ač se to zdálo nemožné, v bezmasé tváři se objevil nesmírně vyjevený výraz. Vzápětí kočár se vším všudy zmizel.
Evžen poznal neškodný přízrak, který několikrát potkal na Starém Městě. Sem se tedy uchyluje, když není jeho čas?
Duch ho nejspíš považoval za strašidlo.
Evžen vyprskl. Se smíchem vykročil na další cestu, znovu plný kuráže.
Zvládne to.

Stará paní upíjí černou kávu. Františkovi nenabídla. Mamka vždycky říkala, že káva je pro dospělé. Táta říkal, že cigára jsou taky jen pro dospělé. Cigára smrdí a kafe voní divně.
Z nohavice upadne kus bláta.
„Půjčím ti čisté oblečení.“
Kalhoty a tričko letí do dřevěného sudu.
„Co je to?“
„Pračka. To tě ještě nikdo neučil čarovat?“
Ve skříni jsou krajkové halenky, dlouhé sukně, krásné šaty, vlněné šály.
Vytáhne lněnou sukni a hladkou halenku.
„Ale já jsem kluk.“
„Proč myslíš?“
„Mám pindíka.“
„Kolem pindíka se tvůj život přece netočí.“
„Máma říkala, že kluci to mají lehčí.“
„Vy lidi jste tak zabednění.“

Kořenářka hlídala Andělu jako ostříž. Chasu dovnitř nepustila, hospodyni dovolila tlachat nejvýš o počasí.

Že v mlýně je po ohláškách, jí řekl až farář, jakmile s pomazáním pro nemocné přišel.

Až když jeřabiny červenaly a babka vyrazila paběrkovat klásky, vplížila se k Anděle hospodyně a novoty na ni vychrlila.

Že mlynář chasu propustil a má teď nové mleče. Mladé a divné.
Že mladá před svatbou místo se smíchem chodí s očima krvavýma.
Že mlynář Andělu za služku už nechce, ale nechal by ji ovce pást.

Zamyslela se nad tím, a potom kývla.
S ovcemi bude lepší pořízení než s lidmi.

Tabitha se cítí, jako kdyby vstupovala na zamořené bitevní pole. Jen ona smí dovnitř. Nic se nesmí dostat ven.
Zbývá zajistit, že se dostane ven ona. Jde ke Karlovi, který už čeká na zastávce, těsně u prostupu.
Bere Karla za ruce a ošije se. Kouzlo funguje jen za jistého předpokladu. Kéž by teď byli sami.
„Budu tvé oči,“ říká Tabitha, Karel zavírá oči, ona se konečky prstů dotkne jeho víček.
„Budu tvé uši.“ Přikryje mu boltce uší.
Vezme ho za ruce. „Nebudu tvé ruce.“ Pustí.
Prostup čeká.
Tabitha obejme Karla, přitiskne se k němu.
Pak odejde do díry mezi světy.

V příštím okamžiku skončí v rozevřených chřtánech. Jehlové zuby se zaryjí do masa, zakřupou kosti a…
Ne, tak snadno to nepůjde. Když nic, postará se, aby jim sousto pořádně zaskočilo.
Smršť ničivých kleteb pokosila přední řady. Démoni se roztekli v ohavnou černorudou kaši, ale na jejich místo okamžitě vkročili další, lhostejně čvachtali bosýma nohama v ostatcích bývalých druhů a neúprosně se přibližovali.
Evžen vyslal další salvu drtivých kouzel. Přitom zaznamenal pavlač podél prvního patra vedlejšího domu, vzápětí skočil, zachytil se a vytáhl se nahoru.
Znovu zaútočil. „Sežerte si to,“ zamumlal.
Nápor vyjících démonů třásl chatrnou dřevěnou stavbou.
Moc dlouho nevydrží.

Na mechovém polštáři leží Anděla jako malé děvčátko, které přepadla dřímota. Je studená jako smrt.

Odnesou ji rovnou ke kořenářce.

Uloží ji do veškerých duchen, které má, pak chasu bez milosti vykáže.

Na odřeniny kaši z kostivalu, na plotnu víno s pelyňkem a medem. Do něj vše, co pomoci může:

Kořen galgánu mraky v mysli rozptýlí.
Jablečník srdce posílí.
Bukvice lékařská chmury z hlavy vyžene.

Modlí se, aby její malí věrní pomocníčky neselhali ani tentokrát. Uškodit nemůžou.

Smutně se skleslá chasa vrací domů. Ve vratech stojí mlynář, zlý úšklebek v odulé tváři.

Zato mysliveček jako obrázek se usmívá přímo andělsky.

„Co se mi to tady snažíte namluvit?“ vyjede Mirka Jovanová na mladého čaroděje z Karlova oddělení. „Kde je moje dítě?“
Tabitha převrátí v ruce pergamen s překládacím kouzlem. Neskrytě. Občas je třeba někoho zasvětit do tajů kouzelnického světa. Někdy neexistuje způsob, jak to udělat správně.
„Umím česky jen pár slov,“ promluví Tabitha. „Tohle mi pomáhá se s vámi domluvit. Umíme přemluvit realitu. Každý takový zásah zanechá otisk. Většina je neznatelná a neškodná.“
Většina.
„Tenhle ne. Je to trhlina mezi dimenzemi. A já jí můžu projít.“
„Proč vy?“
„Protože…“ Tabitha zaváhá, vyhledá očima Karla. „Mně neublíží.“
„Jdu s vámi,“ prohlásí Mirka.

V jednom květináči uschlý akát, v druhé bílé lupení, barvy jako na erbu bez kovu, ještě chybí havraní čerň, stín křídel a krákorání, nevermore. Pavučiny chlurmě dokreslují atmosféru. Už se tady dlouho neuklízelo.
Topůrko sekery podetlo uschlý akát. Nastupuje úklidová četa. Do dálav se nese pracovitý hluk. Rarášci zlobiví kradou kýble, hází hadry,
Ó pane náš, buď s námi a zlé pryč!
Vyvolili jsme si pokácet akát, a co z jeho útrob se vynořilo!
Sekera sviští vzduchem, zatne se do trámu.
Ó pane náš!
Zákeřně schovávme sousedovi do výlohy papírnictví pařez akátu i s květináčem. Ten se ráno bude divit.

Evžen pookřál.
Vyškrábal se z díry na vydlážděnou ulici.
Už jako člověk namáhavě vstal a vytřeštil oči.
Po olověné obloze plul smaragdově zelený úplněk. Ozařoval nepovědomou siluetu hradu s mnoha věžičkami a zubatým cimbuřím. Podhradí se ježilo špičatými střechami temných domů se slepými okny.
Ulicí procházel mlčenlivý dav. Stovky mužů a žen. Atletické, vychrtlé i obludně tlusté postavy kráčely jako stíny. Všichni byli nazí. Měsíc dodával bledým tělům přízračně zelený nádech.
Evžen zauvažoval, zda se také svléknout, aby zapadl.
Vzápětí se zarazil. Uvědomil si, že se na něj nikdo nedívá. Odvracejí pohled.
Instinkt napovídal, že až se podívají, bude zle.

Ke mně přichází všichni ztracení, kdo touží dozvědět se!
Neutíkejte zvědavci!
Utíkáním nezakryjete svou touhu. Avšak pamatujte!
Ohledy neberu!
Lež z mých úst neuslyšíte.

Milost nečekejte, co vidím, zvěstuji.
Nebudu žádnou ze svých vizí halit do oděvů přizdobených.
Děkujete za to? Bláhovci!
Lež je někdy milosrdná.
Junákovi o zdraví promlouvá, když smrt za rohem číhá.
Žně zvěstuje bohaté, když na obzoru bída.
Ikonou pro nešťastné, zmatené, pochybující a slepé se stává.
Dýkou v srdci se může stát pravda!

To vám říkám, bych vás varovala!
By hotovi jste byli pravdu snést!
Lhářem nejsem.
Orbu pravdy připravuji!
Orbu pravdy přináším!

Troufnete si?