DMD č. 18. pro 18. 4. 2020. Téma: Sázka na smrt

Většina lamp svítí dolů. Měly by, aby svět nezanášely zbytečným světelným smogem. Ty historické a špatné svítí do všech stran a vábí můry z širého okolí. Na pomezí Vinohrad a Nuslí, v nepříliš hlubokém údolí potoka Botiče, které možná dalo text naší hymně, se ale nachází jedna lampa, která si ze světelného znečištění hlavu nedělá. Vzhlíží k nebi, na betonovou mostovku, která se ztěžka vznáší nad údolím. Stojí tam s otevřenou náručí, čeká na další poutníky znavené cestou a doufá, že je zvládne zachytit. Kdyby mohla křičet, křičela by. Kdyby mohla plakat, plakala by. Že ale dokáže jen svítit, svítí.

„Kdo podle vás zemře jako první, místokráli?“ nadhodil Jango Fett.
„Bezpochyby královna Amidala,“ odpověděl Nute Gunray, nespouštěje oči z dění v aréně.
„Není Jedi, jistě,“ přikývl námezdní lovec, „ale Kenobi má proti sobě acklaye. Vsadím tisíc kreditů, že to bude on.“
Při zmínce o penězích se místokrál konečně odtrhl od začínající kruté podívané a pohlédl na Fetta. „Jen tisíc?“
„Dobře, tak dva.“
„Pět tisíc a plácneme si,“ smlouval Neimoidian.
Jango Fett se chvíli rozmýšlel, ale nakonec souhlasil. „Platí,“ řekl a stiskl místokrálovu ruku.
To už se ale situace v aréně začala vyvíjet úplně jinak, než si oba prominentní diváci představovali.

Cedrella spala tvrdě, když ji probrala cizí přítomnost. U postele stál stříbřitý lev. Láskorádův patron, uvědomila si.
„Arthur a Xeno měli nehodu. Přemísťuji je ke sv. Mungovi,“ oznámil jí přítelovým hlasem.

Převlékáním se nezdržovala, přes noční košili přehodila hábit a vydala se za nimi, rozhodnutá, že syn dostane zaracha až do dospělosti.

„Arthur Weasley, kde je?“
Léčitelka na příjmu se rozčilenou ženou nenechala vyvést z míry: „Paní Weasleyová, uklidněte se. Chlapci jsou v pořádku, pan Láskorád je přinesl včas. Měli velké štěstí, že Siréna byla mladinká, dospělá by je jistojistě zabila.“
To už ale Cedrella neslyšela, při slově Siréna, omdlela.

Risa only had a short moment.
Everything is the most important.
She run through the pages, fast reading. That didn’t help much. Everything was in a language she didn’t know.
Still, she understood something. Dates. Notes. A line after seven dates. Sometimes, rarely, a date missed.
A lot of dates missed on the last page.
When he couldn’t write.
He changed.
Is he... does he remember?
Will I bet my life on it? Lead him away? Maybe get him to Prague, easily?
And if it fails?
No worry. Safety is always just a portal away.
“I found, your book, partner!”

Nepsaný zákon lidstva pravil, že v Noci Příchodu se nevychází. Za celou dobu existence Habitatu ho nikdo neporušil. Až dnes.
Temný stín se prosmýkl mezi listy sukulentů a….
… Snad to byla jen hra. Hra světla a stínů mezi mohutnými listy. Nebo vítr. Nebo snad vada kamery, která zaznamenala pohybující se skvrny temnoty.

Nikdo vlastně nevěděl, proč nesmí opustit obydlí. Nebyla to sázka na smrt, v Habitatu se zbraně téměř nepoužívaly a policejní příslušníci byli ve svých domovech stejně tak jako všichni ostatní. Ty stíny tedy musely být jen klam. Každá kamera je proto vymazala ze svých záznamů.

Každá kromě jediné.

“Sázím diamanty proti ořechům, že se vám to nepovede.”
Bonhart se smál.
Dívka v aréně unikla výpadu a krátce sekla - útočník se zapotácel a padl.
“Nechci,rozumíte?! Nechci!” křičela Ciri.
Amarant si odplivl a přeskočil hrazení, následován dalšími dvěma zbrojnoši.
“Špinavá hra, jdou na ni tři!” bouřilo hlediště.
Ciri mezi ně vtrhla piruetou a sekla jednoho z nich do krku. Amarantův výpad do zad vykryla mečem. A potom kýchla.
Do vzduchu arény se rozprskl bílý obláček fistechu.
Gnómská Vlaštovka dutě zazvonila o zem. Druhý úder, který ji rozťal od ramene po bedra, už ani necítila. Písek se zbarvil Starší krví.

Dobrý den, vážení studenti. Dnes je ve školním depozitáři poněkud mrtvo, budeme tedy mít snadnou práci. Při vaší poslední návštěvě jsme se zabývali buňkou, přesto bychom jí mohli věnovat i dnešní setkání.
Víte, že i buňky umírají? Děje se tak například nekrózou, o té jste již nepochybně slyšeli, či apoptózou.
Apoptóza je aktivní a energeticky náročná smrt buňky, jedná se v podstatě o buněčnou sebevraždu.
Někdy je to nutné. Je udivující, že se tělu vyplatí například vznik nadbytku neuronů a následné ponechání jen těch funkčně propojených. Na buněčnou smrt tělo sází i v případě tvorby protilátek či v embryonálním vývoji.

Nechtěl, aby se to stalo. Napadlo ho to, aby taky ne, když... ale neřekl jim to, ne aby nevzbudil podezření; prostě to tak bylo nejlepší. Když o tom oni nebudou přemýšlet, nehrozí, že by to vážně udělali. A dokud to nenapadne jeho... pořád je tu ta možnost, mihotavá naděje, že všechno dopadne nejlíp, jak může, a nikdo se nikdy nedozví, že on... uvnitř se děsil, jasně viděl tu zející černou propast. Ale mohl si ještě namlouvat, mohl tomu věřit.
Dokud Sirius neřekl tu jedinou pitomou větu. Nenáviděl ho za to.
"Poslyš, Jamesi, kdyby to místo mě vzal na sebe Péťa..."

Boj pokračoval s neslábnoucím odhodláním na obou stranách a chvílemi se zdálo, že meč i kosa jsou už jen nedůležitými rekvizitami v mnohem větším a osudovějším souboji vůlí.

Ysabell přejela pohledem z Keli na Alberta a zpět na zápolící dvojici. S úžasem si uvědomila, že slyší Alberta odříkávat cosi, co musel být jeho způsob modlitby.

"Ať už poslouchá kterejkoliv z vás, teď by se mi zatraceně hodila nějaká ta přímluva. Podívejte, dobře vím, že to mezi námi nebylo nikdy, ehm, srdečný, ale jestli ten můj teď prohraje, mám to spočítaný i já. A právě teď bych vsadil spíš na kluka."

Pádí skopec do kopečka,
před medvědem utíká.
Mladá šelma – tlustá bečka
zadýchaně naříká.

„Počkej na mě, ovce milá,
nebudu tě žrát.
Teď si hlídám svoje kila,
chci si jenom hrát.“

„Nejsem žádná blbá ovce,
co s ní dělá kdo chce, co chce.
Byl jsem beran, budu skopec
jako děda i můj otec.

A jak děda nebo táta
neznám v šelmě kamaráda.
Kdo čeká, na konec sází:
medvědi jsou jenom vrazi!“

„Co to meleš, kopytníku,
jakýpak jsem vrah?
Vždyť mám výron na kotníku,
jak můžeš mít strach?“

***

Je-li toto vyprávění
nereálné pro Tebe,
svoje zraky po setmění
otoč vzhůru do nebe.

Lucius Malfoy miloval pozornost, v čele stolu se mu tedy sedělo více než pohodlně. Očekávání jeho „kolegů“ (ve skutečnosti lidí, kterých se zbaví, jak jen to bude možné) se dalo krájet. Ještě chvilka dramatického ticha...
„Pánové,“ (jediná dáma byla v nedobrovolné izolaci) „jak všichni víte, ministr věří té absurdní věštbě a to hraje v náš prospěch. Sami určíme, kdy se odehraje její rozuzlení – podpálit věž nemůže být lehčí. Až bude ztrácet čas tím děckem, přijde naše šance.“
„A to dítě?“
„Jestli přežije, dobře pro něj. Osobně ale sázím spíš na druhou možnost. Není nic lepšího než vládnout po vrahovi dětí.“

Vyjeli jsme si na vyjížďku.
Ona usnula a já teď řídím ospalý a unavený.
Město je na obzoru.
Vlna prachu zacinkala o čelní sklo.
Motor se vypnul.
"Co je?" probudila se.
"Nevím, teď to chcíplo."
Náhle se motor sám nastartoval a auto prudce vyrazilo vpřed.
"Co blázníš!?" vykřikla.
"Ale to neřídím já!" křičím na oplátku.
Auto se žene vpřed.
Vjíždíme do města.
Ona křičí.
Já křičím.
Motor řve.
"Zpomal!"
"Nejde to!"
Na semaforu skáče červená.
Vjíždíme do křižovatky.
Slyším troubení.
A ona brečí:
"Tohle nepřežijeme!"
Chtěl bych říct něco, co by ji uklidnilo...
Ale křičím jen:
"Tak to se vsaď!"

Nechali Stilgara spát, užili si zbytek noci a ráno zjistili, že jsou fremeni ještě odvážnější, než se večer zdálo. Naíbové totiž rozhodli, že plánovaný nájezd na nedalekou základnu harkonnenských vojáků navzdory kocovině přeci jen provedou, a jakmile poklidili těch pár nevysvětlitelně přítomných dopravních kuželů, šli se všichni oblékat a vybavit arzenálem přítele Ricka. Netrvalo dlouho a ze síče vycházel zástup odhodlaných bojovníků, s vycházejícím sluncem v zádech a jen trochou zbytkového alkoholu v žilách.

„Sto ku jedný, že všichni zhebnou,“ konstatoval Rick ležérně, jak se tak za nimi koukal, a Edvin nemohl nesouhlasit.
Přesto popadl filtršaty a vyrazil za nimi.

Myška je malá, roztomilá a dobře přenosná. Lasice ji chytil v Gerasdanu a teď cestuje s nimi.
Auto je malé, cesta dlouhá. Chumelí. Kazatel řídí, stěrače stírají vlhký sníh. Kopr laboruje s ovládacími prvky topení.
Vzadu, kam topení zepředu nedosáhne, sedí Terej s Lasicem, deku na klíně. Probíhá zábava.
„Myšičkaaaa...“
„Já říkám, že je po ní během pěti minut. Za chvilku jsme v hraničním pásmu.“
„Ba ne, ta vydrží až do Zóny. Pět liber na to.“
Auto prudce zastaví. Zadní dveře se otevřou a dovnitř vtrhne vítr, sníh a Kazatel.
Zabaví myš a vypustí ji do trsů trávy.
Do bezpečí.

„Pojď se vsadit,“ navrhla první s úsměvem.
„Jako o co?“ odpověděla bez špetky zájmu druhá. Neměla náladu na sázky! Ani na hry. Ani na dobrodružství. A vlastně ani na nic jiného. Ale byla tu už dlouho. Čas tu běžel jinak, to jistě, ale přišlo jí to jako roky. Roky v jedné pitomé frontě!
„Že se sem vrátím později než ty.“
Přikývla. Vlastně proč ne.
„O co?“
„Pustíš mě pak ve frontě před sebe.“
Přikývla podruhé a obrátila se zpět. Řada byla nekonečná - pro každého představovala vidinu tepla a pravidelné stravy. Zájem o reinkarnaci do želvy zelenavé byl toho roku obrovský.