Městečko Phoenix

Zatímco Phoenix znovu povstával z popela a jako bájný pták roztahoval křídla, aby pod ně schoval všechny budoucí padouchy a hrdiny, Annie na předměstí Liverpoolu v horečkách bojovala se zápalem mozkových blan. Svůj boj prohrála navzdory lékařské péči i provedeným kouzlům.
Zatímco mladá Eileen v londýnské nemocnici přiváděla na svět svého prvního a jediného syna, jehož životní pouť měla navždy změnit kouzelnický svět, Rino podepsal dopis na rozloučenou a poprvé stiskl v ruce zbraň. Svůj boj vzdal navzdory vědomí nesmazatelného hříchu.
Když o patnáct let později smrtelně krvácela na koberci obývacího pokoje, myslela na své rodiče víc než kdy dřív.

Nejdřív svůdně šeptal: Na růžích ti ustelu.
Co dostalas do vínku, skončilo v popelu.
Pak trny růží darovaných učil tě strachu.
Co dostalas věnem, teď pohřbeno v prachu.

Dům otce tvého lehl popelem.
Kvůli tobě opustil své ovečky.
Skrývat se v chatrči jest ti údělem,
když chytila ses do léčky.

Košili měl od šmíru, kalhoty od popela.
Srdce tvé utopil v láhvi vína.
Dal ti, oč ses nikdy neprosila.
Žal a bídu a bolest a syna.

Teď pláčeš, slzy horké a dusivé jak popel.
Tvůj život zoufalý jak vykřičený hotel.
Otce voláš, marně matku svou,
když kapky krve letí tmou.

V osudný okamžik většina obyvatel městečka tvrdě spala.
Když požár zachvátil jejich příbytky, neměli nejmenší šanci na únik.
5. listopadu 1945 vteřinu po půlnoci vyšlehly po celé obci stovky mohutných ohňů.
Plameny vysoké desítky stop plály do hvězdnaté noci, mlsně olizovaly ohrady s dobytkem i sýpky, pohlcovaly měšťanské domy i nuzné chalupy, nenasytně stravovaly všechno bez rozdílu, až nakonec nezbylo nic.
Za chladného šedavého rozbřesku stáli uprostřed náměstí plného popela šerifova Betty s manželem a syny, hospodský Tom se ženou a kovář Rudy.
Dívali se na tu spoušť a nechápali, jak je možné, že právě jich se oheň ani nedotkl.

Když se sedláci sešli v saloonu, aby zapili úmrtí Svraštělýho Steva, panáky kořalky jezdily po barovým pultu jako splašený drožky. Ve tři ráno už tahle pijatyka nebavila ani hospodskýho, kterej obvykle za solidní tržbu obětoval i manželský radosti.
„Pánové, končíme!“ zavelel a pleskl Pidlovokýho Pipa mokrým hadrem. „Zaplatit a domů!“
Pip kývl a vysypal na pult hromadu starýho železa.
„Meče z doby kolonizace! Vykopal jsem je na poli!“
„Spletl sis mě se zastavárnou? Tady se platí v dolarech!“
„A co mám teda dělat?“
„Vím já? Odnes to do kovárny, ať ti z toho Rudy něco vyrobí. A teď ty dolary.“

Annie fascinovaně sledovala, jak manžel pilně pracuje. Nemohla uvěřit, že člověk, který před jejíma očima čile kmitá u kuchyňské linky, je tentýž muž, který jí před lety učaroval svým rétorickým uměním, intelektem a roztomilou nemotorností. Když ho poprvé viděla vzít do ruky vařečku, právem očekávala katastrofu. Spálenou rajskou cítila ještě týden. Kdykoli potřebovala pomoct u plotny, obracela se raději na kohokoli jiného. Po několika měsících usilovného tréninku a studování příruček však působil dojmem, že se s talentem pro přípravu lektvarů narodil.
„Tati? Můžu se podívat zblízka?“ zeptala se Eileen a tatínek ji vysadil ke sporáku, aby jí ukázal učebnicový Kostirost.

„Švihnout a mávnout,“ pravil Albus Brumbál a nadšeně mu převedl levitační kouzlo pod svou taktovkou.
Holubí pírko se vzneslo nad desku stolu a pomalu kleslo dolů.
Švihnul a mávnul.
Pírko zůstalo ležet.
Švihnul a mávnul podruhé.
Pírko se malinko zachvělo.
Švihnul a mávnul potřetí.
Pírko odskočilo.
Švihnul a mávnul podesáté.
Pírko se postavilo a zatancovalo čardáš.
Švihnul a mávnul podvacáté.
Pírko napůl zmizelo a znovu se objevilo.
Švihnul a mávnul popadesáté.
Pírko lehlo popelem.
Brumbál vyčaroval nové.
„Takhle se akorát motáme v kruhu,“ pravil Rino, zahodil hůlku a jediným pohledem zvedl do vzduchu bradavického ředitele i s jeho majestátním křeslem.

„Chceme zpátky svoje práva!“ ozývalo se ze středu početného shromáždění před radnicí.
„Špehování ve Phoenixu nechceme!“ křičeli chlapi s motykami, lopatami a konvičkami.
„Naše děti nebudou vyrůstat v totalitě!“ znělo z úst naštvaných matek pod vedením vdovy Bourdinové.
„Stop šikaně drobných podnikatelů!“ řvali hokynářka s drožkářem, hrobníkem a sedmi bandity.
„Děkujeme, vypadněte!“ hlásaly transparenty v rukách studentů. Jednu z cedulí držel učitel Bolzano.

Uvnitř radnice opocený Jefferson vyhlížel na ulici.
„Tuhle pozici dlouho neudržíme, šéfe.“
Starosta spláchl kuře Budvarem, mastné prsty otřel do účtenky od hostinského a povídá: „Tak se z toho okna moc nevyklánějte. Ještě je napadne udělat defenestraci.“

Zatímco uháněli do sanfranciského přístavu na koních šerifa a jeho zástupce, vzpomínala, proč se před šesti lety vrátila do Phoenixu. Většinu evropských měst tehdy obcházel strach, válka byla na spadnutí, nikdo nechtěl platit za zábavu. A tak přitáhla zpátky domů.
Zatímco nastupovali na loď do Liverpoolu a v ruce tiskli každý jeden malý kufr, uvědomila si, jak se museli cítit lidé, kteří v té době prchali ze svých domovů vstříc neznámé budoucnosti v úplně cizí zemi.
Tak jako teď ona.
„Zkus myslet na něco krásného,“ povzbudil ji Rino, když se ukládali ke spánku ve stísněné kajutě. „Jak vymalujeme novou kuchyň?“

Každé pondělí kontrolovala podlahy.
Říkávala: „Hadr musíš přemáchnout po každým metru!“
Každé úterý revidovala kuchyň.
Říkávala: „Na hrnce musíš drátěnkou!“
Každou středu pomáhala s prádlem.
Říkávala: „Cejchy musíš pořádně vyrovnat!“
Každý čtvrtek dorazila s rýčem a motykou.
Říkávala: „Pampelišky musíš trhat, dusí záhon!“
Každý pátek opatrovala Eileen.
Říkávala: „Inkoust a louh musíš zavírat!“
Každou sobotu napekla housky na neděli.
Říkávala: „Kynutý se musíš naučit! Co budeš dělat, až tu nebudu?“
Annie vždycky celou neděli lamentovala, jak jí bába nedá vydechnout.
Když jednoho pondělí roku 1945 Gwyneth už nepřišla, zjistila, že hadr namáčí po každém metru, jako by jí vedla ruku.

Buclatá Bella nebyla zlá. V jádru to byla zlatá ženská. Pro zlato teda občas dokázala podniknout kdejakou kulišárnu, ale rodině dávala všechno.
Léta nikdo z nich nepostřehl, že každej pátek večer mizí a vrací se za svítání. V sobotu ráno ležely na vycíděným stole talíře, v konvici zvolna vychládal čaj a kuchyní voněly uzenky.
Když k nim jednoho sobotního rána zavítal šerif Joe, aby ji zatknul za přepadení záložny v Memphisu, Bella mu naservírovala míchaný vejce a povídá, že než to dožvejká, určitě ještě stihne vytřít podlahu.
Kdyby se nepřiznala, řekl bych, že ty loupeže spáchal někdo Belle zatraceně podobnej.

„Berete si Annu Princeovou za svou zákonodárnou manželku?“
„Zákonnou,“ opravil oddávajícího. „Ačkoli nepochybuji, že by vydávání zákonů zvládla líp než mnozí zákonodárci.“
„Takže si ji berete?“
„Ano.“
„A vy, slečno -“
„Paní,“ přerušila ho kousavě. „Kdybych byla slečna, bereme se v kostele.“
„Dobrá, dobrá, zkrátka, chcete mladýho Lloyda za manžela?“
„Ano.“
„Tak fajn. Splnili jste všechny podmínky státu Arizona, abyste mohli být prohlášeni za muže a ženu. Okroužkujte se, dejte si pusu a žijte šťastně až do smrti. Já jdu zpátky na kutě.“
Nikdy by nevěřil, že se ožení právě s ní.
Potají.
Uprostřed velkopáteční noci.
U radního Jeffersona v obýváku.

„Vím, že doba není lehká a že děláte, co můžete. Chápu vaše obavy o budoucnost. Bojíte se, abyste si mohli dovolit zaplatit školné svým vlastním dětem nebo abyste měli na případný úplatek pro odvodní komisi. Přesto nesmíme zapomínat na potřebné a musíme jim pomáhat. Chci, aby každý z vás věnoval jeden dolar do sbírky pro odložené děti.“
„A proč se mám o nějaký usmrkance starat zrovna já?“ ozval se starej Ewing a bouchl do lavice. „Se snad o ně může postarat Ježíš, ne?“
„To jistě může. A určitě to v budoucnu udělá. Ale ty plenky jim zatím někdo zaplatit musí.“

Nevím, kdy přesně Phoenix zavedl zákon zakazující tělesný tresty na nezletilých, pamatuju ale, jakej poprask to vyvolalo.
Mladej Jones najel na systém odměňování pamlskama, což se poměrně osvědčilo, poněvadž jeho synové byli odmalička podobný psům víc než čemu jinýmu. Zato vdova Bourdinová uspořádala protestní pochod naštvaných matek. (Kdyby měla každý ze svých šestnácti ratolestí motivovat lízátkem, musela by chodit žebrat před kostel.)
Učitel Bolzano to vyřešil osobitě. Plácání rákoskou nahradil proháněním študáků po školním dvoře. Když šerif King nadhodil, jestli to přece jenom není fyzickej trest, odpověděl:
„Mohou-li impotentní filosofové vymýšlet zákony o dětech, já můžu kombinovat matematiku s tělocvikem."

Když nad naším městečkem v roce 1923 začly lítat dopravní letouny, starousedlíci jim přezdívali ocelový ptáci, létající koně nebo taky nestvůry z pekel. Sedlák Steve, řečenej Svraštělej, jelikož kůže na jeho obličeji připomínala anální otvor, tomuhle způsobu dopravy prorokoval brzkou zkázu. Pidlovokej Pip, farmář o tři generace mladší, naproti tomu zasněně vykládal, jak jednou lidi doletí až na Měsíc.
Když tímhle strojem radní Jefferson dva roky nato letěl do Houstonu, urvaly se sice obě vrtule, kterýmžto pádem středisko letovýho provozu řešilo poměrně složitej problém, nicméně ocelovej pták úspěšně doplachtil až na letiště.
Myslím, že za pár let je Měsíc náš.

Když mi ji poprvý podali do náruče, vypadala v tý nařasený zavinovačce jako zmuchlanej uzlíček neštěstí. Mračila se a kňourala.
Když mi ji poprvý vypravili na procházku v tom kočárku s mašličkama, vypadala jako rozzuřená saň. Celou cestu se z něj snažila vypadnout.
Když mi ji Gwyneth poprvý posadila na klín, abysme se společně vyfotografovali, vypadala v tom růžovým čepečku jako nasranej bizon. Do objektivu fotoaparátu se neusmála.
Když jsem s ní poprvý zůstal doma sám, namísto krajkových šatiček jsem jí oblíkl svoji starou lněnou košili, půjčil jí koště a šel s ní vymetat krb.
Nikdy jsem Annie neviděl spokojenější.