DMD č. 21. pro 21. 4. 2017. Téma: Bestiář

Chci jen něco na procvičení jazyka – nejlíp lyrickou poezii.
Pak mi ale padne do oka svazek, který někdo neuklidil.
Rhui ylynd Morgoth.
Zlehka listuji stránkami. Navzdory názvu se kniha zdá být zpracovaná celkem dobře – je tu podrobná kapitola o pavoucích, další o pterách, následují draci, vrrci… Prostředí, potrava, chování, doplněno výstižnými rytinami.
A pak…
Orchoth.
Podle autora jsme čímsi na pomezí zvířete a vtěleného zla. Neznáme soucit, sounáležitost, neznáme žal ani lásku. Jediným cílem našeho bytí je zabíjet, ničit a zraňovat. Jsme vředem na tváři světa, je nutné vybít nás do posledního.
,,Příšerná kniha,“ pokývne Grûkh svojí podlouhlou poloelfí hlavou.

„Dobrý den.“
Němě zírá.
„Co potřebujete?“
Kývne k počítačům.
Není němý, zjistím, když vynadá pomalému prohlížeči.

Popotahujícímu dítěti nabídnu kapesník. Matka mě ještě seřve.

„Jméno?“
„Inženýr Králík.“
Drzý úsměv přejdu.
„Zkuste to ještě jednou.“

Co týden mění mail. Neodhlašuje se.

Vidí spící monitor, rovnou se sápe po velkém svítícím čudlíku na počítači.
Diví se, že se nic neděje.
Při odchodu vypne monitor, čímž zmate i mě.

Konečně pochopil, že na knihovním počítači se na porno koukat nedá. I proto, že freevideo.cz poznám z deseti metrů.

Večer je sečtu a založím do složky, abych měla přehled, kolik zvěře mi tu prošlo.

The hospital room was filled with books. The walls were hidden behind pictures and photographs. Ingrid was here to stay, so they allowed her to decorate the room.
She was sitting on her bed, reading. That was her world. Living through the stories.
After a while, she took another book. She has been documenting every single creature she had met in all those stories. It was time to add a new one.
Ingrid was still young, but she knew her heart was getting weaker. All those examinations, pills... She started to draw.
The book will stay here. After she's gone.

Tmavá místnost plná prachu, ve vysokých policích bylo obrovské množství knih, knihy leželi ve vysokých stozích i na stolech.
Mlok si se zájmem prohlížel bohatě zdobenou knihu o kazašském mágovi Šakenovi, starou několik staletí. Našel ji v hromadě školních učebnic.
Najednou se ozvalo chrchlání a z hloubi obchodu se vynořil jeho majitel: "Tady máte ten bestiář, mladý pane."
"Bestiář? To přece nejsou žádné bestie!"
Drobný vrásčitý muž vyplivl kus žvýkacího tabáku: "Hele, mě je jedno, co jsou nebo nejsou. Tak chcete tu knihu?"

Otevřel dveře. Cítil vztek ale zároveň obrovskou radost, že konečně našel knihu, který prý byla jen legendou.

Modloslužebníci, rouhači, odpadlíci, zkorumpovaní kněží, nevděčné děti a špatní rodiče, vrahové a zabijáci, nevěrníci a chlípníci, zloději a loupežníci, pomlouvači a křivopřísežníci, závistivci a chamtivci.
Stovky, možná tisíce postav - dokonalý z nich byl jen Jeden.
Desítky rodin - všechny dysfunkční.
66 knih popisuje hloubku pádu lidské rasy a každou nectnost, která jej provází.

Rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid vydobytý, Boží přátelé, adoptivní děti dokonalého Otce, vykoupení, zachránění, milovaní, přijatí a požehaní.
Miliardy životů, jejichž nedokonalost přikrývá dokonalost Beránka.
Jedna rodina - Boží dědicové spojení Duchem.
66 knih ukazuje sklánějící se lásku Hospodina k lidem a oběť, která je vynese zpět.

Tomáš ležel na gauči, Erik na něm, užívali si klidný, páteční večer.
"Pojedeme někdy k Vašim? Chci se seznámit," nadhodil Erik.
Tomáš svraštil obočí, mimoděk zatahal za Erikovy vlasy, kterými se probíral.
"Musíme?" Zkusil to. Erik neodpověděl.
"Ukážu ti Bestiář," Rozhodl Tomáš, po Erikovo nepochopení dodal: "Myslím rodinné album."

Seděli, album na klíně.
"Proč tady brečíš?" Ukázal Erik na fotku zobrazující malého Tomáše s medailí v ruce.
"Byl jsem druhej," vysvětlil.
"To tě tolik dojalo?" Erik zněl překvapeně.
"Ne, měl jsem být první, abych dostal kytaru." Pochmurně odtušil Tomáš.
Erik jen Tomáše objal, pak za oba rozhodl, že návštěvu odloží.

Pod každým jménem na prastarém gobelínu prosvítala zloba, nenávist, šílenství, sebezničující vášeň, touha po životě.
Její bratranci byli oba tak jiní, a přece zcela jasně (navzdory hlasitým protestům) patřili do rodiny. Její sestra, zapovězená a navždy zatracená, byla Blacková do morku kostí.
Krvi neutečeš. Krev nevymažeš. Krev si odneseš s sebou zpátky do zapomnění smrti.
Léta měla pocit, že na ni se nedostalo. Že Bellatrix byla zosobněním všeho, co příjmení Black kdy znamenalo. Proto ji milovala víc, než by se slušelo na sestru.
Po první společně strávené noci si i ona konečně připadala jako dokonalá zrůda. Bylo to nádherně odporné.

Byl to jen obyčejnej starej a usmolenej notýsek, ale namaloval si je tam všechny. Nebo alespoň všechny, které zahlédl. Beraní hlavy pokryté měděnkou, co mhouří oči a přežvykují, když se nekoukáte.
Chrliče, co zíraj z katedrály. Hlavně ty, které mrkají. Příšeru, hlídající Čechův most. Ten most, přes který už nikdy nikdo z kluků dobrovolně nepůjde.
Nakreslil i koně z mosazi, který se jedné krásné noci vzepjal, vyškubl ze svého ukotvení, radostně přecválal přes piazzetu Národního divadla a zamířil kamsi na Smíchov. Ráno stál opět na svém místě, spolehlivě nehybný. Ale Mandragoru neoblafnul. Už ne.
Svůj improvizovaný bestiář znal dávno nazpaměť.

Dojdeme rozlehlou loukou až do jejího nejvzdálenějšího kouta. ,,No konečně... tamhle jsou," ukážu a kamarádka si zastíní oči proti zapadajícímu sluníčku. ,,Aspoň, že jsou pohromadě." Přikývnu a zamíříme zvolna k nim.

Někteří už o nás ví. Zvedli hlavy od trávy. Další dva stojí jako sochy a sledují nás. Třetí zvědavě odfrkne a našpicuje uši naším směrem.

,,Tak já jdu zeshora." ,,Ok." Vydávám se sama podél ohradníku.
Roztočila jsem dlouhé vodítko a zapískala. ,,Tak pohyyyyb! Jdemee domůůů!"

Zaržaní. Odfrknutí. Poodběhl ode mě. Nacválal. Vykopli po sobě zadníma.
Stádo se pomalu dává do pohybu...

Dusot kopyt.
Prach. Těla. Zuby. Kopyta.
Dunění země.

Jeden elfí voják najednou na zemi vedle mrtvého elfa uviděl knihu. Vzal ji a spatřil, že na ní je napsáno Bestiář. Šel s ní hned ke králi a ukázal mu ji. Vladař se do ní podíval a bylo tam napsáno: Jak zabít velké nestvůry, když jste sami malí. Veličenstvo tedy začalo číst: "Pokud chcete zabít velké nestvůry, potřebujete tedy také velkou zbraň. Proto si před bojem vytvořte tento nástroj - vezměte si dvě asi dva metry dlouhá prkna. Potom si nějak vytvořte to, v čemž bude koule... Král praštil knihou o zem a řekl: "Prej před bojem... To jsme neměli čas!"

Fox – sly smuggler Norbert, and his two brothers – low tier agent Ram, given name Dorsey, who kept mostly to errands and Orestes – a tech-whiz kid called Weta. The latter was an assistant to Baldwin from archives and records, aptly codenamed Owl - a retired agent whose brother 'Tiger' Dwayne led one extraction team.
The one which pulled her and her first partner Rhino out of that botched mission. She only learned Rhino's real name – Bijou – after the fact, from his cousins Beauchamp from recon (codename Heron) and Beaumont, who was a chef and informant, going by 'Bull'.
The old medic Thrush – or Oisin – who put all of them back together if they came back, and his 'beancounter' brother Glenn, codenamed Squirrel, who kept the taps flowing.
And the Holy Trinity, as the agents nicknamed them – Galilhai the Swan, who was the strongest empath and mind-healer in the world; Gaerwn the Wolf, who took care of the operations side of things; and Earl the Eagle, who oversaw the reconnaissance and information part.
Last, most important, Raven. Her partner, her lover… Thorne. And his family.

Maddie's mental list of people she could give up, if taken alive, was her best motivation not to.

„Mami, chtěla bych psát deníček.“
„Psát své zážitky?“
Drbala jsem koberec od ... Nemůže venku? Bestie jedna! Že já ho pořizovala...
„Musíš s ním častěji! Je to tvůj pes! Ještě jednou tohle udělá a letí!“ neovládala jsem se.
„Já s ním byla, on za to nemůže.“
„Ale může! Dělá to schválně nebo nevím už. Je to potřetí!“ opravdu jsem byla rozlícená jako nikdy. Zvíře. Děs.
„Koupíš mi ho, prosím?“ vrátila se k tématu dcerka.
„A co tam chceš psát?“
„O životě Charlieho.“
„O té chlupaté ...? Jak nám čůrá po koberci? ...Takže Bestiář!“ rozesmála jsem se a šla Charlieho vyvenčit raději sama.

Edvina čekalo na Valhale velké překvapení: ne ty hromady prapodivných monster z jiného světa, co zaplavovaly dříve malebnou zelenou pláň a pomalu ale jistě se prosekávaly skrz tisícovou armádu einherjů, nýbrž malá knížka, kterou mu do ruky vrazil Viking u skladu zbraní hned po kalašnikovu a neprůstřelné vestě.
Jeho pohled byl naštěstí dostatečně zmatený na to, aby dostal vysvětlení i bez nutnosti veršovat „wtf?“.
„Bestiář těch parchantů, Frey to našel v trpasličích archivech,“ vysvětloval skladník, dnes patrně ne poprvé, „měly by tam bejt slabiny všech těch srágor a očíslovaný fotky – kdo přinese šest hlav v posloupnosti, může vyhrát horský kolo.“

Ráno
Lenochod. Spí tvrdě, nelze jednoduše probudit, pohyby jsou pomalé. Alternuje: tygr. Spí tvrdě, je příjemný na dotek, hřeje.

Dopoledne
Vlk. Pohybuje se ve smečce, ale uvítá možnost vzdálit se a zatoulat se někam sám. Čistotný, srst je uhlazená.

Odpoledne
Králík. Ze zřejmých důvodů. Alternuje: had. Preferuje teplo, sluncem vyhřáté místo. Společenský, pouze pro určitou skupinu lidí.

Podvečer
Tygr. Rád loví, schovává se mezi stromy. Útok je rychlý, přesný, občas to nepřežije (virtuálně).

Večer
Kocour. Společenský, mazlivý, vrní, čilý a aktivní, s jasnýma očima. Zvláštní jev: Má rád vodu.

Noc
Albatros. Spí za letu. Alternuje: Ještěrka. Spí propleten v páru.

Má přátelské oči, kulatou tvář, a ráda ležívá stočená do klubíčka, je měkce žlutá - Lenost
Ze zvyku zatíná pěsti, tváře mu rudnou a ze sevřených rtů uniká zlověstný sykot, je palčivě rudý - Hněv
Polyká slzy, přede všemi je skrývá, třesoucí ruce strká si do kapes, vyhledává samotu, je jiskřivě blankytné - Zoufalství
Tak často zatíná zuby, až sama si prokousne ret, vyhýbá se přímým prohlášením a její smích nabírá příliš vysoké tóny, je jedovatě zelená - Závist
Má zvednutou bradu, přehlíží druhé, nenaslouchá a věří jen v sebe sama, září zlatem - Pýcha

Ty všechny si v sobě nesu,
jsem sama sobě bestiářem.