Zpívající věže

Cinkání stříbrňáků...
Krásný zvuk.
Pro uši uvyklé na ošoupanou měď.

Někteří přesto váhali.

Uměli trochu počítat.
Stříbro bylo krvavé.
Práce za ně ještě víc.

Byly tu ovšem ještě ženy.

S rukama v bok.
I ony prahly po stříbře.
Pak už nikdo neváhal.

Popadli prošívané kabátce.
Hole s hroty opálenými ohněm.
Sekery a nože.

Víc kovu doma neměli.
Možná podkovu nad dveřmi.
Jehlu v manželčině ruce.

A šli.
Tam a zas zpátky.
Zpět přímo letěli.

"Štěstí, že platil předem," šlo po celé vsi.

Jenže to zdaleka nebylo všechno.
Smrt si je toho dne pořádně prohlédla.
Ještě dlouho je navštěvovala ve snech...

"Pořád to nechápu," bručel Zed.
"To je prosté," řekl prošedivělý muž, kterého znali jako zrádce. "Kachny tudy táhnou každý rok. Hory jsou vysoké, proto prolétají průsmykem nad městem. Je jich tolik, že část musí přistát, aby se vůbec vešly. Ve vzduchu prostě není bezpečno. Stačí vám to takhle?"

Zed sotva lapal po dechu.
I původ kachních hodů ho zajímal.
Jenže...

"Zabili jsme dost lidí."
"Na cestách ve zdejším kraji bude hned o něco bezpečněji."
"Co kdyby zemřel nevinný?"

Zed se hned zastyděl.
Hloupá otázka.
Tedy krom paláce...

"Ale co vy..? Kdybych vás..."

Odpověď četl v úsměvu.
Opravdu si tolik věříš?

Nikdo nesmí zemřít.
Nikdo nesmí...
Nikdo...

Připadal si nesmírně hloupě.
Lovec lidí a nesmí zabít.
Taková blbost.

Omráčit.
Svázat.
Uspat.

Dle ctěné libosti.
Jen žádná smrt.
Dokud nenajde zrádce.

Informátor nevěděl proč.
Jen o smrti.
Že spouští poplach.

Zed ho spoutal.
Museli uspět.
Jinak zemře.

Zatím se jim dařilo.
Vyhnuli se zvědavým očím.
Obešli palácové stráže.

Uvnitř to nebylo lehčí.
Uspali služebnou.
Polonahou milenku pána domu.

Konečně našli správné dveře.
Temný pokoj.
Lůžko zrádce.

Stilet tiše sykl.
Bodl.
A znovu.

Pak zaplály pochodně.
Zrádce se smál.
I jeho stráže

Dýka bodla do slámy.
Zemřel další strašák.
Ale proč to všechno?

Zed zívl.
Už dvě noci pořádně nespal.
Poprvé zažíval večery náročnější než dny.

Zachránilo ho jediné.
I koně už byli unavení.
Navíc už tolik nespěchali.

Dnes se pořádně vyspí.
Nijak zvlášť ho to netěšilo.
Ria se naposled usmála.

Její tvář nahradila lesklá maska.
Nový plášť zakryl nahá ramena i nohy.
Jasný hlas zmizel.

Dorazili k černé věži.
Chránil ji vysoký, kovaný plot.
Kruh služebníků Smrti.

"Nikdo nenaruší kruh služebníků," zašeptal zastřený hlas.
Rozloučili se už předtím.
U branky mlčeli.

Utábořil se nedaleko.
Do setmění sledoval služebníky Smrti.
Mezi nimi Riu.

Stáli bez pohnutí.
Nedokázal tak ani ležet.
Ráno nepřineslo změnu.

Praskla větvička.
Vak s vodou rozčeřil hladinu studánky.
Šedivý vlk zavrčel.

Má mě zdržet, napadlo Zeda.

Odhodil tesák a skočil.
Šelma sledovala letící ostří.
Malý nožík bodl.

Na kousance nedbal.
Před sebou dvě míle lesem.
Vlčí smečku u tábořiště.

Dvě míle běhu.
Nic víc.
Nic míň.

Přebrodil rozvodněnou říčku.
Sotva popadal dech.
Vítalo ho ticho.

Kolem ohniště kruh mrtvých vlků.
Roztrhaný přístřešek.
Cákance krve.

A uprostřed.
Zkrvavené roucho služebníka smrti.
Stříbřitá maska v blátě.

Chyběl luk a šípy přibíjely vlky k zemi.
Zed zvedl hlavu.
Vzápětí padl na zadek.

"To bylo rychlé," řekl jasně dívčí hlas.
Pravý hlas služebnice smrti.

"Stopy jsou pryč," řekl unaveně Zed.

Dvacítka pobudů prchla téměř okamžitě.
Stačil šíp v ruce jejich velitele.
Stříbřitá kosa postavy v plášti.

Jejich křik naplnil les.
"Přišla si pro nás!"
"Smrt!"

Hrůza jim dala křídla.
Jen ne dost silná, aby letěli.
Podupali všechny stopy.

"Je jedna možnost," řekl zastřený hlas.

Šípem zraněný ležel u ohně.
Spoutaný.
Zkamenělý hrůzou.

Bílý kámen na stříbrné dýce zrudl.
Nasál krev.
"Teď nás povede," řekl zas zastřený hlas. "Najde zrádce."

Zraněný omdlel.
"Má paní už tě zná," zašeptala nad ním maska. "Nezapomíná!"
Zed mlčel.

Přesto nebylo úplné ticho.
Okolí naplnilo mlaskání.
Pečená kachna byla výborná.

„Musel vyrazit někdy ráno.“
Zed vypadal šokovaně. „To má pořád půl dne náskok?“
Postava v černém plášti s kápí přikývla.
Na místě obličeje blýskla stříbřitá maska.
„Pekl si v popelu další kachnu,“ ozval se znovu zastřený hlas.

Už třetí den z pěti přežívali na sucharové dietě.
Na měsíc starém chlebu bez kůrky, vysušeném v peci.

„Ještě den, jen zítřek a...“ zašeptal Zed.
„A cestou zpátky budeme jíst kořínky?“
„Něco ulovím,“ řekl Zed. „Bude čas a dál od cesty víc zvěře.“
„To už tu někdo sliboval...“

Pak šli hledat další stopy.
To jediné bylo snadné.
Hladoví a unavení.
Vyjeli za zrádcem.

"Je to svatokrádež," křičel stařec a nic nedbal na nechápavé pohledy okolostojících, "Železná loď hnaná ohněm..."
Mohl se třeba ukřičet a stejně ho nikdo neposlouchal. Tak jako jinde, ani na jižním pobřeží se pokrok nedal zastavit.
"Ona se vrátí," pokračoval tiše, "Kam zalezete až hluk strojů překryje zpěv věží?"

Jenže nestvůra byla dávno pouze bájí.
Věže a jejich písně zajímavostí.
A stařec? Poslední strážce...
Jen podivínem.

Loď vyplula.
A stařec nevěřícně naslouchal.
Nad pobřežím zněla dávná píseň zpívajících věží.
Ti v přístavu dávno zapomněli, jenže námořníci věděli svoje.
Pořád věřili a prokletý stroj s každým výdechem rozezněl dlouhou, tenkou píšťalu.