Jediná tkanice povolila.
Starý plášť zašustil.
Sklouzl na zem.
Koupil jí všechno.
Jemňounkou spodničku.
Šaty pod plášť i na koně.
Přesto se v pustých lesích vracela ke zbytku starého pláště.
Ukrýval vzpomínky.
Kryl jen málo z těla.
Nebránil dotykům.
"Ještě tak den, dva," zabručel Zed, "a budem se muset vrátit k jiným hrátkám."
"A k jiným zbraním? Nikdy. Ty ženské jsou mnohem civilizovanější!"
Vlastně měla pravdu.
Sevřel ji stehny.
Ňadra skryl do dlaní.
Vzal dech nekonečným polibkem.
Kéž by den nikdy neskončil!
Kéž by trval věčně.
Kéž...
Otázky pohltila vášeň.
Řád vystřídalo vzrušení.
Neunavitelné stráže vzal čert.
Zvítězilo.
Vášnivé.
Milování.