Že v temné uličce padl do léčky, došlo Holmesovi až ve chvíli, kdy se mu kolem hrdla sevřely prsty jako železný spár.
“Ale, ale, slavný detektive,” zašeptal u jeho ucha hedvábný hlas. “Dva dny jste si zachovával odstup, a teď vlezete do pasti? To se vám nepodobá.”
Holmes chtěl něco odpovědět, ale ze sevřeného krku vyšlo jen zachroptění.
“Pročpak mě sledujete?” Povolil stisk jen tak nepatrně, aby mohl odpovědět.
“Vaše matka vás hledá, Williame.”
“Má matka se mě brzy dočká. Neopovažujte se!” sykl a praštil Holmese přes ruku, kterou sahal po pistoli. “Stejně vám k ničemu nebude. Musel jste poznat, kdo teď jsem.”
Holmes nedopověděl. Strašlivá síla, kterou ho muž držel pod krkem, potvrzovala všechny dedukce, ke kterým během dvou dní dospěl. Jeho svět se otřásal v základech.
“Mohl bych vás ochutnat,” řekl mladík tiše a Holmesovi přeběhl po zádech mráz. “Nakrmit se krví nejbrilantnějšího muže Londýna. Nebo bych vám prostě jen mohl urvat hlavu.”
Prudce ho od sebe odstrčil, Holmes narazil zády do zdi. Konečně mu viděl do tváře. Tvář mladého básníka teď byla obličejem šelmy.
“Ale býval jsem obdivovatelem vaší práce a ctím sentiment starých časů. Jděte. Jestli mi zkřížíte cestu ještě jednou, už s mým milosrdenstvím nepočítejte.”
