Bonus č. 7 pro 25. 4. 2014. Téma: Vejce - crossover

"To je mi blbě po těch vejcích, co jsme si smažili ve tři ráno?"
Postava u ohně zavrtí hlavou.
"Aha. No, ty jsi býval můj oblíbenec a když jsem byla zamindrákovaná patnáctka, byl jsi jedním z mých imaginárních přátel, ale fakt nevím, co tu děláš teď." dál na něj poulím oči a nic nechápu.
"Přemýšlej, co jsi měla dál."
"No, pivo, kávový nápoj s guaranou a colovým oříškem... a kruci, já se sjela."
"A úspěšně v tom pokračuješ." ukáže na mou sklenici.
"Jasně, to je ten tvůj pověstný dryják z mandragory. Tak díky, Regisi."
Tentokrát při úsměvu ukáže i špičáky.

Jsem se takhle jednou procházel po FF a na baru Junior jsem potkal Jakuba Vandrovce. Jakub mě z neznámého důvodu poznal a pozval mě k řešení svého problému. Jakub nevěděl, jak udělat vejce po dunařsku -slavný to recept o kterém slyšel od svých kamarádů z cechu svobodných páleníků. "Jakube milerád tě s tímhle receptem seznámím." Vzal jsem Jakuba do duna místnosti, kde právě probíhal duna workshop, který se jmenoval vaření s dunou. Jakub od nás možná odkoukal složitý postup, na to jak připravovat dunařská vejce. Složitý postup spočíval ve vaření vajec na rumové lázni. Jakub odjel silně posilněn rumovou lázní.

Spadnout do propasti, a dopadnout do Equestrie jako pegasus byl docela šok.
Tmavomodrá srst, lila hříva a cutiemark sovy s kladívkem v pařátech byly už jen třešinka na dortu.
Dashie si se mnou chtěla zazávodit, ale když zjistila, jak jsem na tom s létáním, předala mě do péče Fluttershy.
Ta mi ukázala všechna svá zvířátka, a byla nadšená, když se mi podařilo najít v její zahrádce několik hnízd šnečích vajíček, o kterých nevěděla. Strávily jsme několik hodin tím, že jsme je pozorovaly.
Nakonec mě Fluttershy doprovodila do knihovny, poprosit Twilight Sparkle o pomoc.
Zítra se vydáme do Canterlotu za princeznami.

Chápu, že vás příhody z jízd automobilem možná nudí, ale nemůžu si pomoct. Zaprvý mě jako autora baví a zadruhý jsou podle mě jedny z nejlepších.
Takže...
Dneska teda budu vyprávět jako Owes a povím vám, jak jsme se konečně doopravdy podívali do Walesu.
Bylo to v červnu.
V rámci líbánek jsme s Gwendolínou drandili vypůjčeným automobilem po nádherné velšské krajině.
A všechno by bylo úplně dokonalý, kdybysme předposlední den pobytu nenarazili na stopujícího Richarda Hammonda a ten nám v kocovině nevyklopil na sedačku míchaný vejce. Natrávený.
Autopůjčovna si naúčtovala 120 liber za čistírnu.
Cestou domů už jsme taky stopovali.

Profesor Quirell se valí ve škarpě, na hlavě má pořádnou bouli. Úder tlustým polenem do zátylku, to není žádná magie. Prohledávám mu kapsy pláště. Po chvíli nacházím velké černé baziliščí vejce.

Pár minut poté sedím naproti Hagridovi, platím mu jednu sklenici za druhou. Když se zdá být dostatečně opilý, navrhuji, abychom si zahráli karty. Úmyslně prohraji a Hagrid si domů odnáší namísto baziliščího, dračí vejce, které jsem koupila na černo a které mi včera dovezli z Norska.

Druhý den dostane Quirell anonym, jak projít kolem chloupka. Hlavní linie děje se nezmění, ale aspoň že Hagrid nezkameňí hned v prvním díle.

- Dobrý deň, občan, kto ste a čo tu hľadáte, takto zavčas ráno o pol tretej na obed?
- Dobrý deň. Ja som Stevko a som turista. Toho času z Prahy.
- Z Prahy hovorí? Ale však po našom rozpráva. Neklame nás? Nechce tu niekto po papuli?
- Nechytaj hneď valašku, Pištík. Však hovorí, že iba toho času. A čo tu hľadáš, biedna duša?
- Nakúpiť som prišiel. Oštiepky, žinčicu, parenice…
- Joj, ale to si neskoro prišiel. Ovcí už dobré dva roky nemáme. Predseda vymyslel, že budeme pštrosy chovať. Ale pštrosie vajce si môžeš zadarmo zobrať, ak ho teda pštrosovi ukradneš a on ťa neuďobe.

Stála jsem před dveřmi bytu v Košířích, v prvním patře malého činžáku, a hypnotizovala jsem jmenovku. Daniel K---, Ondřej D---. Zaklepala jsem. Otevřel Daniel.
„Ahoj…“ Doufala jsem, že mu nemusím vykat. „Chtěla jsem se jenom zeptat… jestli nemáte nějaký vejce. Mám rozdělané těsto a… nemám žádný použitelný. Prosím.“ Rozpačitý úsměv jsem nemusela hrát.
„Jo, jasně.“ Usmál se, zmizel v kuchyni a za chvíli mi podával tři.
Pevně jsem ho objala.
„Promiň!“
Utekla jsem dřív, než stačil cokoliv říct. Na schodech jsem málem vrazila do Ondry. Strčila jsem mu ta vejce.
„Děkuju moc!“
Ani jeden nemohl chápat, co se vlastně stalo.

Šlapu k domovu pěšky. Kdybych se nestavoval na té pštrosí farmě, třeba bych vlak stihl. Ale nesu si vejce. Aspoň budu moci udělat doma pořádnou omeletu.
Vida, hospoda! U Médi. Doplním tekutiny i živiny. Přisedám k jednomu stolu, batůžek s vejcem pokládám na lavici vedle sebe. Jimram a Tadeáš mne zatahují do hovoru. Takže si ani nepovšimnu, že se z pisoáru vrací třetí kumpán. Ozve se křupavý zvuk.
"Ty vole, Lve, pán tam má vejce!"
Mírně podroušený štamgast má zadnici promočenou od obsahu vejce. Já mám vejce v prdeli, on má vejce v prdeli. Kdo je na tom relativně lépe?

Z jeskyně se ozval burácivý řev, až se skály drolily.
To znamenalo jediné – dračice právě snesla vejce. Teď jsem už musela jen trpělivě počkat, než dostane hlad a opustí sluj.

Konečně jsem zaslechla plácání křídel. Dračice odletěla na lov.
Vběhla jsem do doupěte a popadla vejce. Pořád hřálo.
Zaváhala jsem, když jsem pomyslela na smutné výrazy dětí, až zjistí, že jim v knížce chybí pohádka o Bajajovi. Jeho soupeř se totiž nikdy nenarodí. Pak jsem si ale přes ramena přehodila hnědý plášť a zapnula knoflík.

Protože pro vědu musíme přinášet oběti všichni.
Já se teď také přeci vzdám chutné omelety.

Žlutý dům v Arles má barvu vaječných žloutků. Pořád září, ale už dávno není původní.
Jsem šťastná, že jsem konečně tady, ale je mi zároveň trochu smutno. Jak zasněně hledím do zahrady, vytrhne mě najednou hlas muže.
„Líbí se vám, mademoiselle?“ zeptá se mě. Překvapeně vzhlédnu. Přikývnu.
„Dal bych vám skutečnou, ale ta rychle uvadne. Když počkáte, přinesu vám namalované. Dopoledne jsem je dokončil, ale už budou suché.“
„Já...“ začnu, ale Vincent už odchází. Roztřesou se mi kolena.
Že slunečnice v mé ložnici jsou od něj, jsem nikdy nikomu neřekla. Mají pro mě hodnotu, kterou nedokáže vyčíslit nic na světě.

Časoprostor vytvořil kličku a zakulatil se do hrany.
Zrovna jsem se vracela z tréninku šermu, samozřejmě v plášti a s železným mečem.
Po cestě jsem ještě vzala takový kámen, který by se skvěle vyjímal na zahrádce.
Když tu najednou vidím nějakého chlápka na vychrtlém koni ve zbroji. Říkám si, bezva, další magor...
Jenže on prudce zastavil, namířil na mě kopí a prý: "Stůj, proradný pacholku!"
Nemělo smysl mu vysvětlovat, že jsem holka...
Když pokračoval v podobném duchu "... A tímto ďábelským vejcem čaroděje jsi na mě lest bídně připravoval..." rozhodla jsem se probudit.
Na kámen do zahrádky mi nikdo šahat nebude!

Zaklepání na dveře. Otevřu.
,,Měl bych na vás pár otázek," řekne.
Vyděsím se. Sherlock Holmes má otázky. Jistě pozná, že jsem se ráno neučesala a že ten makeup je laciný jako moje ponožky.
,,Jste v pořádku? Sherlocku vyděsil jsi jí," vyčte mu John Watson.
,,N-ne. To je dobrý. Jste tu kvůli-."
,,Vraždě vašeho spolubydlícího," přeruší mě Sherlock. ,,Co nám o něm řeknete?"
,,Měl hlavu jako vejce, ale paradoxně je neměl rád," řeknu.
,,Zajímavé. Víte, že než ho zabili, házeli po něm vejce?" zeptá se.
Zavrtím hlavou.
,,Vypadá to na vaječný případ," řekne John.
,,Spíš jako pěkně zamíchanou omeletu," podotkne Sherlock.

Lord Vetinari s panem Korouhvičkou se na vrcholku schodiště baví s panem Korouhvičkou. Nejsem si jistý, který z nich mě děsí víc, a tak se radši vracím k práci, kontroluji jednotlivé faktury. V křídovém kruhu, který jsem dostal ráno přidělený, jich mám slušný štos.
Pila Šofta Kramáče, Dubníkova 12, dřevo, 500 AMT
Jíla Živec - hl, Nad kamenolomem 3, cihly, 750 AMT
Malý, Zajíc & Vyskočil, Na tvrdém bobku 15, zeměměřičské pomůcky, 5400 AMT
Všechny tři jsou psané stejným rukopisem. Stejná drobná libůstka v písmeni m, tečka uprostřed o, úhel škrtnutí nuly.

Další prasklinky na skořápce Velké linky. Už to brzy bude.

Skrze stromy se prodraly první paprsky slunce, les opět ovládl den, snad jen kousek mlhy připomínal
Co že to má připomínat? Asi něco o noci nebo tak. Každé druhé drabble začínám popisem počasí. Opravdu vrchol literatury. Radši se podívám, co kačenky.
Jedna, někdo mě má rád. Komentíky nic... Ach jo, jsem neschopná. Aspoň, že se mi podařilo znovu urvat pár minut na psaní. Telefon nezvoní a je ticho. Sakra, nějaké podezřelé. Neměla tady už – Známé cinknutí výtahu.
„I don't see my breakfast here. Are my eggs here? Where are my eggs?“
Trhnu sebou a mám chuť plakat. PANIKA, pane bože!

„A ani ta vejce od strejce už nikdo nechce,“ povzdechl si Jakub Vandrovec
„A co je to vlastně za plemeno, tyhle vaše slepičky? Černé, hubené, taková mají pichlavá očka. Takhle jsem si vždycky představovala plivníky“.
Můj společník si odkašlal a změnil téma hovoru.
„Stany si postavte támhle vzadu u maliní. Já se teď navečír ještě musím někam vypravit, mám nějaké důležité vyřizování. A kdyby vám to nevadilo, poprosil bych vás teď o malou zálohu na ubytování.“
„Stačilo by zatím 180,- zlotých?“
Náš dočasný domácí popadl rychle peníze, vzal ze stodoly čtyři demižony a s hlasitým povrzáváním vozíku zamířil do vesnice.