DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

Zion was a real gem in the Archangels' crown. Anybody who was fortunate enough to get into the city could not argue with that statement. The Temple was amazing - a true work of the archangels themselves, with all of its 'magical' properties.
For all that, however, Zion and the Temple were a place of corruption and evil.

Tellesberg was not that majestic - it was a city of merchants and workers, a city of sailors and fishmongers. Built only and solely by the hands of men. Its Cathedral was beautiful, but not magical. Yet it was the truer House of God.

Odmalička rád pozoroval z hradeb okolí. Minas Tirith mu připadalo jako nejkrásnější město na světě a rád se jím procházel s Boromirem. Ten měl vždy pro svého mladšího brášku nějaký příběh. Často se spolu dívali na Minas Morgul a "pohádku" o Sluneční a Měsíční věži měli nejspíš nejraději ze všech.
Uplynulo mnoho podzimů a zdálo se, že snad ještě více zim, a stále na tom samém místě stál a snažil se chytat naději. Vyprávění končilo tím, že jednou zase bude i to druhé město zářit světlem.
Obzor byl temnější než kdy dřív. Tiše doufal, že se realita změní v pohádku.

Moderní obytné budovy, šestiproudé ulice, mohutné obchodní domy, prosklené kanceláře. Pyšné historické paláce, dokonalé francouzské zahrady, obrovitá náměstí.
Nikdy se mi nepodařilo zjistit, proč se v nich necítím šťastně.
Všetečné oči na pomezí dětství a dospělosti často zahlédnou, co jim nepřísluší. Úzký průchod. Černookou stařenu prodávající úlomky snů. Ošlapané střevíce na okně. Trávu rašící z dláždění.
Někdy zůstanou zaujatě hledět. Někdy už se neodvrátí.
Někdy se nohy rozeběhnou. Někdy se mysl rozhodne.
Svět moderních budov vzkvétá, bují a nám, tvorům z mezer mezi skutečností a nepředstavitelností, bere konečně nalezený domov.
Neviditelní a opovrhovaní zároveň, kdo žijeme na hraně záblesků stínu.

Na světě existuje velmi málo míst, kde jsem nebyl, a všechna – ať už byla sebekrásnější nebo přívětivá – v žádném jsem si nedovedl představit svůj život.
Až do chvíle, kdy jsme v roce 2010 navštívili Sýrii.
Bůh byl mým svědkem, když moje srdce explodovalo a těch tisíc kousků zasypalo Damašek. Staré, velkolepé město, zaváté horkým pískem a sálavé čistým, slunečním žárem. Nádherné a dechberoucí.
Uvědomil jsem si, že Londýn už navždy bude „tím druhým“.
Teď je rok 2013 a BBC mi ukazuje, jak moje město umírá v plamenech. Kousky svého srdce sbírám z popela a chci to pochopit.
Modlím se.
Pláču.

Já vidím krásnou oblohu plnou krásných mráčků, ty uvažuješ jestli bude pršet.
Já se prodírám davem a usmívám se na ostatní stvoření, ty nadáváš, že ti někdo stoupnul na nohu.
Já se těším, až potkám své známé v práci, ty se mračíš, že uvidíš svého šéfa.
Já hladím roztomilého pejska uvázaného na ulici, ty jsi mrzutý, že budeš od chlupů.
Já si objednávám v pekařství svoje oblíbené sladké croisanty, ty uvažuješ, jestli nemáš držet dietu.
Žijeme v jednom městě, ale jako bychom žili každý v jiném. První je veselé a to druhé je pochmurné. Nechci žít v tom tvém druhém.

Tyador sa prechádzal po ulici. Po svojej strane ulice. Druhá strana bola niekde inde. Samozrejme, že ju mohol vidieť, rovnako, ako by z nej mohli vidieť jeho, ale za tie roky si človek zvykne nevnímať druhé mesto. Netušil, čo by sa stalo, keby prešiel na druhú stranu. Vedel samozrejme, že by ho vzali Trans-g, ale netušil, čo sa stalo s ľuďmi, ktorí to skúsili. Ak by tam chcel dôjsť, musel by prejsť hraničným prechodom. Ale nepotreboval to. Jeho rodný Besźel mu vyhovoval. Raz bol s kamarátmi na výlete v Ul Qome, ale prišlo mu, že je nejaká chladnejšia a tmavšia.

Dům z jeho snů mu přišel jako z jiného světa. Byl stejný, jako tenhle, ale přesto byl odlišný. Jako by byl jeho přesnou kopií, ale stál na jiném místě u jiné vesnice nebo města, obydlen mnoha lidmi.
V domě z jeho snů se konaly slavnostní večeře, plesy, večírky, místnosti se třpytily křišťálem, který odrážel malá světýlka po zdech a zrcadlil se v honosných číších s vínem.
Iorghovi se po tom čase občas zastesklo. Přál si něco takového vidět na vlastní oči, protože to nikdy nezažil. Jeho život byl místo toho pustý a osamělý, plný úzkostného strachu z budoucnosti a neznáma.

Ještě pamatuji první město. Zrcadlení červených cihel ve vodě kanálů, plachetnice s nákladem koření, pach petroleje a rybiny i slaný vítr od moře.
Pamatuji i Velkou ohnivou bouři. Peklo rozevřelo svůj chřtán a začalo město požírat. V ulicích bublal žhavý asfalt, voda v kanálech syčela a zdálo se, že hoří samotný vzduch. Když požár konečně pohasl, z hrdé hanzy zbyl zčernalý oharek.
Z popela jako bájný Fénix povstalo druhé město. Ve vodě kanálů se znovu zrcadlí červené cihly, ve skle se rozpustile odráží slunce, po jezeře se rozlétly plachetničky a ulicemi se honí ozvěna Beatles se slaným větrem od moře.

Slavný Lamželezonebovaz stanul před králem.
Působil rozruch jen zjevem; ženy padaly do mdlob, zatímco se jim samy rozvazovaly korzety, muži zhnuseně huhlali něco o steroidech a depresivně odcházeli do krčem.
Lamželezonebovaz byl zkrátka třída, a pokud šlo o likvidaci nepřátel, nikdo nebyl lepší. Tím jej ostatně král pověřil...
Podél Západní cesty se rozkládala dvě města; Pravé bylo hlavním obchodním spojencem. Levé hrozilo válkou. Lamželezonebovaz měl situaci „vyřešit“.
„Pane, jak jsi mi přikázal, vlevo ležící město jsem zničil tak, že se z toho léta nevzpamatuje!“
„Podej mi pravici, synku,“ pronesl král slavnostně.
Lamželezonebovaz natáhl levou ruku.
Králi se zatmělo před očima.

„Písemný test? Co by propána na u těch přijímaček na Oxford nechtěli?“
„Že jo. Taky si říkám. Loni tam prý po nich chtěli, kdy bylo založené NATO.“
„Hmm… To jsou ti doktoři, jak jezdí pomáhat, ne?“
„Jojo, ale kdy bylo založené?“
„Přece před válkou.“
„Jakou?“
„No tou jednou… Ech, odborářů?“
„Nejspíš.“
„Na co se ptali dál?“
„Myslím, že hlavní město Německa. Takový to velký.“
„Amsterodam?“
„Ne, to druhý velký.“
„Česká republika?“
„Jo! To je ono. Seš fakt dobrej. Jak to, že sis na to vzpomněl?“
„No jednoduše, Česká republika musí být hlavní město Německa, protože Němci přece dělaj nejlepší pivo.“

Miluje Londýn; hrdé, barevné velkoměsto, které ji ochotně přijímá do svých zdí a každý večer konejší ke spánku ukolíbavkou šumění řeky a troubení taxíků. Miluje oba Londýny. Ten první, divoký a moderní, jeho divadla, galerie, knihovny a nákupní centra. A to druhé město, staromódnější, nebezpečnejší; spojené s tím prvním víc, než by si přálo.

Jde po ulici, v květovaných šatech a saku, zapadá do davu prvního města. A hůlka, kterou cítí v kapse, ji neodvolatelně spojuje s tím druhým.
Tak jako město i ona je dvojí. Země i kouzla, černá i bílá, krev obou světů.
Jinak by to ani nechtěla.

Hradby se tyčily do noci, hrozivě a nepřátelsky, ale nebylo vidu ani slechu po čemkoliv živém. Jízda se rozjela vstříc opevnění, potichu a přitom s radostí patrnou v obličejích, když je ozářilo světlo pochodní.
Blížila se pomalu, jako se blíží pohroma, ale nikdo uvnitř ještě netušil, co je čeká.
Konečně byla brána stržena a muži se vyvalili dovnitř s rykem a jekotem.
Domy vzplály, obyvatelé utíkali temnou nocí, ale často to stejně nemělo význam.
Město hořelo a měnilo se v popel.
Ale teprve s příchodem světlem si velitel uvědomil jednu věc.
Že napadli špatné město a to druhé stojí dál.

"Zachraňte, co se dá! Kroky sudby se blíží!" Ulicemi Minas Tirith se rozléhal naléhavě hlaholící hlas. "Brzy na nás dopadne rána osudu! Naše země skončí pod vlnami za naši domýšlivost! Myslíte, že jste v bezpečí? To si myslelo i to druhé město! A jak skončilo? Padlé pod vlnami!"

"Gandalfe, myslí to vážně?" ptal se vyjukaně Pipin.
"Je to starý pomatenec," zavrčel čaroděj v odpověď.
"A o jakém druhém městě mluvil?"
"O Armenelosu, největším městu Númenoru. Ten byl pohřben pod vlnami za domýšlivost jeho lidu."
"Takže Minas Tirith se taky potopí?"
"Říkal jsem ti přece, že je to jen starý pomatenec!"

Koupená vesnice Llanuwchllyn se Edvinovi okamžitě zalíbila. Llanuwchllyňané byli pracovití, Llanuwchllyňanky krásné, Llanuwchllyňata relativně tichá, prostě dobře investované peníze. Naučil je vařit pivo, porazil jednoho lidožravého obra v sousedství a byl veskrze milovaným feudálem. Občas se zastavil, zkontrolovat je a zdvořile odmítnout zástupy nápadnic, a s potěšením sledoval, jak se Llanuwchllyn rozrůstá.
Až po třech letech víceméně náhodou zjistil, že se pod Llanuwchllynem nachází ještě druhé město, mnohem větší, pár desítek metrů pod povrchem. Jmenovalo se Ššššššš (neoficiálně Podllanuwchllyn) a jeho obyvatelé, trpaslíci, mu z vděčnosti, že je nenaprášil Llanuwchllyňanům, dali tak epickou kroužkovou zbroj, že Artušovo brnění zrezlo závistí.

Je všeobecně známo, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku.
Ankh-Morpork -nejproslulejší město na celé Zeměploše.
Skládá se ze dvou částí. Bohatého Ankhu, obývaného majetnými kupci, šlechtou a významnými rodinami a toho druhého města, chudého Morporku, s prohnilým obyvatelstvem, skládajícím se především ze zlodějů a dívek na volné noze.
Zatímco v Ankhu chodí slušní lidé spát po večerce, v zamazaném Morporku se po večerce vstává.
V Ankhu se lidé na ulicích zdraví pozvednutím klobouku či pukrlátkem, v Morporku mávají noži či sekyrami a ženy zvedají sukně jen s velmi jednoznačným záměrem a vyzývavým pomrkáváním.
Přesto, jeden bez druhého nedá ani ránu.