Matyáš přešlapoval na okraji rokle.
Nemůže se vrátit.
Hořkost viny ho přiměla k dalšímu krůčku.
Cestu si zavřel sám. Špatnými známkami, drzostí, odmlouváním.
Nechtěl být v Budči, ale nepomyslel na to, kam jinam by šel.
Nad hlavou mu kroužily vlaštovky, volné, bezstarostné.
Kdybych nekašlal na školu, bleskla Matyášovi hlavou trpká myšlenka, možná bych věděl, jak se proměnit ve vlaštovku.
„Je mi to moc líto,“ zašeptal do prázdna.
Rozpřáhl ruce ve smutné nápodobě ptačích křídel.
Čiřikání vlaštovek zesílilo.
Volaly o pomoc.
Rychlý pohyb, rezavý kožich, huňatý ocas.
Liška?
Matyáše strhly zpátky lidské ruce.
Nevěděl, proč ho pálí tvář.
Cítil jenom vděčnost.
