DMD č. 23. pro 23. 4. 2016. Téma: Nad propastí

(musím jí nějak zalichotit)

"S tím nožem včera na hodině jsi byla fakt dobrá. ."
"Dík."
"Umíš to s ním i jindy?" (prý mám být vtipný)
"Jak jako jindy? Kdy bych jindy používala nůž?"
"Tak třeba na nějaké jídlo..." (nervozita)
"Chceš říct, že jsem tlustá?! Že jenom jím?!"
"Ne, to ne. Já jsem jenom myslel, no.. jestli umíš taky to... krájet maso, když vaříš." (panika)
"To je typické! Všechny kluky zajímá jenom, jestli jim holka uvaří."
"Ale... ale to ne, vůbec nemusíš vařit." (panika roste)
"Jasně, bojíš se, že to neumím co?! Ale já náhodou vařím skvěle!"

Naštvaně odejde pryč.

(zoufalství)

Konečně plán hodný mého génia, vyleštil si drápy o náprsenku v gestu spokojenosti.
Jeden pohled z výšky, aby se přesvědčil, že princátko má tam, kde ho potřebuje. Rychlý signál spolupracovníkům (jejich úkol byl tak jednoduchý, že ho prostě nemohli zkazit).
Přišla nejméně příjemná část. Sprint ke králi a zpátky.
Zaklel, když se bratrovi podařilo toho spratka zachránit.
Zraněný král se doškrábal na dosah a on zaťal drápy do jeho tlap.
"Ať žije král!"
Když se prach usadil, v rokli leželo mrtvé tělo.
Zbývalo přesvědčit malého prince, že to byla jeho chyba.
Pocit viny ho uštve k smrti.
Hyeny udělají zbytek.

Nad sebou má už jen temnotu vesmíru. Pod sebou má celý svět. Výškoměr ukazuje 70500 stop. Z takové výšky vidíte zřetelně zakřivení Země. Nikdo neví, že tam nahoře někdo je. Teda, nikdo by to neměl vědět. Má na sobě v podstatě skafandr. Na palubní desce fotku své milé. V puse ampulku s jedem. Odvážný Gary Powers dobře ví, jak je jeho mise nebezpečná, ale netuší, že bude doopravdy sestřelen. Rychlostí 3 Machy se k němu řítí střela SA-2. Vybuchuje za jeho letounem. V případě sestřelu má rozkaz se nekatapultovat, přesto to udělá. Pod ním 20 kilometrů ničeho.
Bylo sestřeleno nesestřelitelné.

Čepicový detektiv se ocitl nad propastí! Bude mít mnoho, co vysvětlovat! A jeho příteli Johnu Watsonovi se to asi nebude líbit!

Již dříve jsme vás informovali o hygienické kontrole, která u Sherlocka Holmese proběhla. Vyšetřování ukázalo, že bakteriální vzorky nebyly nebezpečné, jednalo se především o půdní druhy. Zato mozek objevený v lednici byl prokazatelně lidský.
Anonymní zdroj nám prozradil, že detektiv má jisté kontakty mezi personálem márnice v nemocnici sv. Bartoloměje. Detektiv tuto skutečnost odmítl komentovat. Snaží se chránit někoho, kdo mu nelegálně poskytuje lidské ostatky pro pochybný výzkum? Nebo střeží ještě nějaké temnější tajemství?
Celou záležitost budeme nadále sledovat.

„Nad propastí kosti chrastí,“ deklamoval chraplavý hlas.

Zbylá slova kletby přehlušil zvuk metarializující se Tardis. Ze dveří se
vypotácel Doktor se sveřepým výrazem na tváři a panamákem naraženým do
čela.

„Matko představená!“ zahřměl na nejstarší ženu. „Vím, jaké prastaré síly
se snažíte vyvolat.“

„Doktore,“ odpověděla matka představená velikášským tónem. „Tvůj příchod
byl předpovězen.“

V tom se ze dveří vypotácela ospalá Ace: „Profesore, co to zase
provádíš?“

„Nacvičuju další dobrodružství. Snad si nemyslíš, že Pán Času neví, co
se stane...“

Ace v odpověď zamžourala očima a otáčejíce se k němu zády dodala: „V báglu
mám výbušninu, až budeš chtít zkoušet pořádně.“

Stál nad propastí.

Každému dokázal pomoct, každého utěšit, jakékoli dva lidi vzájemně usmířit. Dokázal trpělivě vyslechnout, pochopit a poradit. Na každého si dokázal udělat čas a to i na úkor vlastních plánů. Za žádnou pomoc nic na oplátku nežádal a nedokázal o sobě poslouchat chválu, vždy musel odejít. Do každého viděl, ale nevyužíval to k trápení ostatních. Dokázal dopomoct něčí lásce a velmi rád pozoroval šťastné páry. Vždy stál nad propastmi lidských vztahů a vždy je zasypal.

Stál nad vlastní propastí. Nad propastí svého života. Pohlédl do ní a když nedohlédl konce, spokojeně se usmál a vrhl se do ní.

Vymluvila jsem se na povinnosti a odešla. Ve skutečnosti jsem ale utíkala, bylo to tak pro mě bezpečnější. Zůstávat v jeho přítomnosti – a postupně nad sebou ztrácet kontrolu, jak se krev v mých žilách promění v alkohol – by znamenalo propadat mu. Je až příliš snadné zachytit jeho pohled a usmát se.
Stejně tak je až příliš snadné splést si zamilovanost a adrenalin z toho, že můžete být odmítnuti. Takového omylu jsem se nehodlala dopustit.
Zastavil mě zvuk mého jména.
„Nenechám tě odejít bez pusy na dobrou noc.“
Můj žaludek se zhoupl, jako kdybych skočila do propasti.
Pak jsem se pozvracela.

"Cítíš taky nutkání skočit?" Radka se usmála, stoupla si na zábradlí a předklonila se až do pasu.
"Neblbni," Eva ji rychle stáhla zpátky.
"Víš podle čeho ji pojmenovali?"
Eva jen zavrtěla hlavou.
"Podle macechy, co se tady zabila," vysvětlila Radka prostě. Evu z toho zamrazilo.
"Její manžel měl kluka z prvního manželství. Ona ho nesnášela. Jednou, když byli doma sami, ho vylákala k propasti a strčila do něj. Ale nemohla unést tu vinu a tak skočila taky."
Eva ji se zatajeným dechem poslouchala.
"Toho kluka nakonec zachránili."
"A ji?"
"Vidíš dole to jezírko?," usmála se Radka. "Prý mu chybí dno."

Před zábranou zabrzdilo černé Cayenne a ztopořil se z něj perspektivní mladý muž.
„Tomu se chtít couvat nebude,“ pomyslel si nadstrážmistr Dbalý a spustil svou mantru o uzavírce a naléhavé opravě silnice co nejautoritativněji.
„Kvůli té díře u Jednoty? To projedu po druhé straně,“ začal řidič smlouvat.
Debata nabírala na obrátkách.
Trochu se zarazil, když se z díry v chodníku nevynořil údržbář s hasákem, ale jeskyňář, kompletně vybavený a kompletně pokrytý vrstvou bahna.
„Nejhlubší suchá propast v Čechách, volové!“ zařval nadšeně. Volové propukli v jásot.
Zbledlého mladíka, který po špičkách odhupkal k vozu, zlehka zařadil a zmizel, sledoval pouze nadstrážmistr.

Ten rok, kdy se Mulder vrátil, zpytovala svědomí a přemýšlela, jestli o hon za pravdou stále stojí. Stála nad rozhodnutím, zda ho následovat, nebo jít vlastní cestou.
V nejlepším se má přestat, říká se. Poslední události jí pomohly překročit propast pochybností. Vrátila se k vědě, bezpečnému přístavišti. Záchrana lidských životů ji naplňovala.
Ale stále ho držela za ruku. Nedokázala Muldera úplně opustit. Šílela z jeho pátrání po záhadách, z jeho konspiračních teorií. Nakonec musela odejít.
Zase je rozdělila propast a tentokrát se zdálo, že už ji nikdy společně nepřekročí.

O mnoho let později zjistila, že i ona chce znát pravdu.

Termín cliffhanger bývá odvozován z díla T. Hardyho.
Ovšem pravdou, zakopanou lstivými chamtivými literáty pod nános lží, zůstává, že prvním byl, jak jinak, Cimrman.
Pravda, Hardyho dílko vyšlo roku 1873. Cimrman zajisté ještě nebyl, jsa věku -1 až 4 roků, nikterak známým literátem.

Leč v písemnostech Cimrmanových, konkrétně na nákupním seznamu, nachází se někým zapsaný Járův zřejmě první námět.
Pár zelených očí (sic!) končí:
„Pepíček visel nad propastí, visel, zub vyražen, čekal.“

Později Cimrman prosazoval termín „vyražzub“, českou obdobu cliffhangeru. Termín se ale neujal. Po několikeré čtenářské dezinterpretaci od něj Cimrman sám upouští, řka, že se jinak u dentisty nedoplatí.

Celý život si připadala naprosto odlišná od všech ostatních. Ve smutných chvílích viděla pozitivní závěry, naopak pokud se všichni radovali, raději se stáhla s bolestí v očích do ústraní. Chápala svět naprosto obráceně, jako by to celé byl jeden velký oxymóron.
Milovala ohlušující ticho, svítání na západě a city mrtvých. Vyžívala se v básních, které ostatním nedávaly smysl. Hledala poezii tam, kde se nenašel ani ten nejzatracenější básník.
A když stála na kraji propasti, létala vzhůru. Cítila nekonečnou volnost ptáka, vítr mezi křídly, svobodu. Jen škoda, že ostatní to tak neviděli.
I když klesala výš a stoupala hlouběji, nenašla porozumění.

„Tak jsme tady.“
„Jů!“
„No teda!“
„Mně je špatně!“
"... nooo, teda já si to představovala úplně jiný. Je to fakt děsně velký. A hrozně moc zelený. Já si představovala skaliska a útesy a tak.“
„Já si zase představoval, že ta díra bude víc dolu a míň do šířky.“
„Tobě je to málo dolu?“
„No, když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“
„Kuš!“
„Heleďte, už jsme tu dlouho, nepůjdeme se nasvačit? Tady je to hrozná díra.“
„Se picnu, já vyvezu panstvo na výlet na Macochu a jim to není dost dobrý, vás tak zase někam vemu. Příště výlet organizuje Pišta.“

Řev plný zoufalství.
Vztek, co zatemnil mysl.
Bolest, která pevně sevřela srdce.

Nikdy neublížila živé duši.
Nikdy nepomyslela na to, že by mohla.
Přitom by to bylo tak snadné.

Ve chvíli, kdy se nehybné tělo jejího bratra sesulo k zemi.
Ve chvíli, kdy jeho srdce přestalo bít.
Nikdy dřív neměla takovou chuť někomu ublížit.

Věděla, že nic není tak jak se zdá.
Věděla, že jejich plán bude příliš riskantní.
V tu chvíli jí to bylo jedno.

Nad propastí mezi rozumem a vztekem.
Mohutná křídla ji donesla z jejímu cíli.
V jejím hrdle se rozhořel oheň.

Mělo by to být snadné.

Bylo to její rozhodnutí. Rozhodovala o sobě, svém životě, své budoucnosti. Hlavou se jí míhala všechna pro i proti. Komu svým řešením ublíží a komu se naopak uleví. Trávila dlouhé bezesné noci přemýšlením o té změně a pořád nevěděla, co bude lepší. Ale čas se krátil, nezbývalo ji už moc času. Protože pokud to neudělá teď, tak k tomu nenajde znovu odvahu. Když své rozhodnutí řekla rodičům, byli v šoku. Netušili, že se dcera chce odstěhovat na druhou stranu světa a studovat tam univerzitu a bydlet tam. Cítila se jak nad propastí než ji řekli, že ji chápou a podporují.