DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Kouzelník otevřel oči. Hlava mu třeštila. Ležel ve vlastní posteli – a netušil, jak se do ní dostal.
Poslední, na co si vzpomněl, byla jakási kotva.
Vtom se kolem mihla luzná ženská postava a kouzelník zůstal fascinovaně zírat. V rumovém opojení úplně zapomněl, jak je Stella nádherná! Ach, jak je rád, že je zpět doma, zpět u ní, u své jediné a nádherné krásky!
Svezl se opatrně z postele, padl na kolena a začal jí zalykavě vyznávat horoucí lásku.
„Co to děláš,ty šašku?“ zaslechl.
Otočil se.
Diva za ním se mračila na něj i na Esmeraldu, zděšeně stojící u okna.

Bezcílně bloumá prázdnými chodbami.
Dříve to dělával vždy, když nemohl usnout. Po schůzkách s Voldemortem. Po rozhovorech s Brumbálem. Slýchával, jak mu studenti přezdívají. Přerostlý netopýr. Vyděšeným prvňáčkům vyprávěli, jak v noci poletuje hradem a loví náměsíčné děti.
Sám si připadal spíš jako netopýr lapený do klece. Bez požehnání jednoho pána nemohl ven, bez svolení druhého dovnitř.
Teď je zpátky.
Svobodný.
Vězněn jen vzpomínkami.
Zastaví právě včas, aby nedostal do obličeje dveřmi prefektské koupelny.
Vzápětí ucítí tutéž přitažlivou vůni, která k němu obvykle stoupá z Amorova šípu.
Do županu zachumlaná Hermiona míří do ložnice a její mokré vlasy voní skořicí.

„Tak se ukaž, junáku,“ zaslechnu.
Nepudu ven. Ani náhodou. Minule jsem šel a co? Díra do kožichu. Tůhle. Už vám na vaše lákání neskočím, nejsem blbej!
Jenže co to? Můj úkryt se bortí, rozpadá, ba úplně mizí!
„Doma ho nedostanem do přepravky a tady zas ven, pokaždé rozděláváme klec,“ vysvětluje komusi domácí, zatímco jsem nesen vzduchem, vržen na váhu, potupně zvážen, otevírají mi tlamku, přepočítávají zbylé zuby, uši otáčí naruby a než se naděju, pic ho, pigáro v kožichu, auvajs, zas mě dostali!
Přepravka! Bezpečí! Hurá!
„To mě fascinuje,“ platí domácí očkování, „kdyby to uměl, ještě si za sebou zabouchne!“

Velké Padrťské rybníky. Místo setkání. A bolesti. Protože má sucho v hrdle, šos už pomalu šustí a voda je podmanivě voňavá, mokrá, její lahodnost doslova cítí na jazyku... Zlověstně klidná. Tichá. Ani se nepohne. Ani rybka se neblýskne pod hladinou. Je to past? Hrob?
Musí dovnitř. Prostě musí. Nemůže čekat, jestli se Česťa objeví. Modlí se ke všem vodním božstvům, když udělá první krok. A další. A ještě jeden.
Stojí ve vodě po kolena a vnímá všechnu tu sílu. Uvězněnou. Ponoří se po krk a bere si všechno, co mu voda může dát. Cítí rusalčí magii. Stovky rusalek. Zlomí ji?