Kingdom Come: Deliverance

Jindra dokončil vaření lektvaru, jehož recept náhodou zachránil z chatrče podivína v lese. Lektvar sestával z vraního oka, pelyňku a konopí rozvařeném v pálence po určenou dobu.
Jindra si nebyl jistý, jestli správně vyluštil v rozmazaném textu účinky lektvaru, ale měli posilovat zrak a bystřit mysl.
Ochutnal tedy.
Krom hořké pachuti ale nezaznamenal žádný zajímavý výsledek.
Mezitím do místnosti vešla Terezka a usadila se na truhlu.
"Rád Tě vidím Terezko,"
Pak přišel Jan Ptáček a zavěsil se za nohy ke stropu.
"Zajímavé,"
Následoval kůň jedoucí na panu Hanušovi.
"Eh..."
Pak dorazily i lesní žínky nesoucí faráře Bohutu.
"Ale proč ne!"

"...všechny, přímo v kostele. Zvířata. Ale ženské prý nechali... aspoň o chvíli dýl, rozumíš..."
"Já slyšela, že ne. Prý když nedýchá, tak se nebrání..."
"Líp pro ty chuděry..."
Tereza bez pozdravu zrychlila krok. Holky ze sousedních koupelí byly otrlé - a neměly ponětí o čem mluví.
Doma nebylo lépe.
"Zase jsi tu měla toho mastičkáře?" strýc Pešek dnes dobré nálady nikomu nepobral. "Ten chasník nevypadá, že za to stojí. Měla jsi ho nechat s jeho rodinou. Esli nemá pozlacený ruce - a i ty mu budou houby platný, když nepřežije..."
Zavrtěla hlavou.
"Pro dobrotu..." zabručel. "Neodstrojuj se, mám pro tebe další práci"

Když vstoupila spodní branou do města, přivítal ji již důvěrně známý, podivný pocit.
Domácí neskrývali, že utečenci jsou nevítaní a na obtíž.
Nevraživost a podezíravost k lidem, kteří vše ztratili, byla důsledkem, nikoli příčinou.
Malebné městečko mezi dvěma hrady bylo prosycené pocitem viny.
Ne za ten masakr - za ten mohl samozvaný král.
Ani za osobní hříchy, té byste se zbavili zpovědí.
Vlastně to dokázala pojmenovat jen proto, že to sama prožívala.
Vesničané, natahující ruce z bláta ulic, na tom byli lépe, než mrtvoly, rozkládající se v prachu rodné vsi.
Měšťané ve srovnání ani nezakusili těžkosti.
Všechny je dusila vina přeživších.

Ve Skalici se žilo pěkně.
Nebylo to sice žádné velké město, ale všichni tu spolu dobře vycházeli.
Z okolních kopců se kouřilo, protože zde pracovaly těžařské hutě a kutali stříbro.
Krom toho se okolo rozkládala pole a za nimi les. Slunce hřálo.
Lidé se zdravili a usmívali se na sebe.
A tomu všemu dominoval hrad, odkud na to vše dohlížel Racek Kobyla. Spravedlivý pán, kterého zde ustanovil sám král!
Ano, ve Skalici se žilo tenkrát pěkně, vzpomínal smutně Jindra na dobu, která mu připadala tak vzdálená, že snad ani nemohla být, a přitom od těchto dní uběhly sotva tři týdny.

"Desátá hodina odbila, chval každý duch Hospodina!"
Ratajským náměstím se neslo vyvolávání ponocného. Tereza se přikrčila hlouběji do stínu dveří, aby ji náhodou nezachytilo světlo lampy okolo procházejícího strážného. Znovu nasadila šperhák do zámku, počkala na další zvolání, které mělo skrýt případný hluk, a polechtala západky. Cvaknutí oznámilo úspěch. Teď se jen modlit, aby byly řádně promazané panty...
Vklouzla dovnitř. Apatyka nebyla ponořená v úplné temnotě, jak se zdálo zvenku. V zadní místnosti se mihotal plamen. Naštěstí se odtamtud také nesl tichý lékárníkův hlas, mumlající něco, co podezřele připomínalo zaklínadlo.
Tereza se jako myška natáhla po lahvičce, pro kterou přišla.