DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

Milovala ta rána. Když pootevřela oči a v prvních paprscích zimního sluníčka, které pronikaly střešním oknem do místnosti, uviděla jeho tvář. Poklidnou a spící, s lehce zamračeným obočím. Pokaždé ji to přimělo k úsměvu. Většinou se otočila na druhý bok a vzápětí ucítila jeho paži, jak ji ochranitelsky omotala kolem těla. Což ji přimělo k dalšímu úsměvu.

Milovala ty snídaně, tlusté krajíce chleba s vrstvou medu a voňavý čaj. Teplou deku, do které se zabalila, zatímco čerstvý mrazivý vzduch proudil oknem dovnitř.

Nesnášela to loučení. Oblékání kabátu, pusu na rozloučenou. Scházení schodů.
Klapnutí domovních dveří, šum ulice.
A mrazivý vzduch.

Po výhře nad týmem gepardů měli prasečí fotbalisté co slavit. Před zápasem je soupeři uráželi, že si na tréninku jen válí šunky. Oni však nakonec posměváčkům vytřeli zrak a získali historicky první mistrovský titul.

Oslavy hráči spojili s relaxací – společně vyjeli na týden do lázní.
„Měli jsme se jako prasata v žitě,“ pochvaloval si trenér. „Jen si to představte – tolik jídla! A ty bahenní koupele! Všichni jsme doslova chrochtali blahem.“

Personál hotelu byl s pobytem fotbalistů spokojen o poznání méně.
„Takový chlívek na pokojích jsem ještě neviděla,“ postěžovala si jedna z uklízeček. „Už je tu nechceme – ani za zlaté prase.“

Je to povznášející pocit, viď? Dlouho jsi nerozlil žádný lektvar. Nepřeměnil sis boty v kámen. Nepokousalo tě monstrum a neprojel jsi poslední famfrpálový zápas, nevyvěštil sis předčasnou smrt a tví kolejní bratři nepřišli o body.
Nádherné dny, jenže se krátí. Brzo začneš měnit věci ve slizké potvory. Obličej se ti zkroutí a kamarádi tě budou uklidňovat propašovaným máslovým ležákem. Ze zoufalství zkusíš profesorce namíchat nápoj lásky, jenže se to děsivě zvrtne. A až kolem bude obcházet nerudný školník, budeš se modlit ke všem dávným stvořením, ať tvůj trest netrvá dlouho. A pak to přijde… kouzelnická maturita. Ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny.

Tanec, zpěv a hra na hudební nástroje. Dobré jídlo a pití. Radost a vzdávání chvály. Zápalné oběti a vůně kadidla. Zlato, drahé kameny, nejjemnější látky.
Přehlídka toho nejlepšího, co Izrael mohl nabídnout. Každý svátek s sebou nesl zvyky a tradice, které se staly druhou přirozeností.
Všechny měly mít jeden účel.
Jenže oči, upřené na bohatství, se nezvednou k nebi.
Uši, zahlcené hlukem, neslyší tichý hlas.
Nos a ústa, uspokojené dobrotami, nevedou nikam dál.
Formalismus zvyků ukolébává vědomím, že víc není potřeba

Proto Hospodin řekne: "Nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet."

Kdo by netoužil uniknout přeplněnému rozpálenému městu i nesčetným starostem s prací. Málokdo si ale tohle přání splnil tak, jako bohatí Benátčané minulých dob.
Ve venkovských vilách plynuly dny poklidně. Elegantní vzdušné budovy chránily před horkem, zahrady lahodily oku. Malby s mytologickými výjevy i sochy bohů a nymf v parcích navozovaly iluzi vysněného ideálního světa.
Vzniklo jich mnoho, jedna krásnější než druhá. Stále poskytují hezké chvíle nesčetným návštěvníkům.
Jedna však už neslouží nikomu. Nenápadná ušlechtilá bílá budova blízko silnice. Okna jsou prázdná, zahrada zpustla. Jen sochy ve vysoké trávě ještě pohlížejí přes vodní příkop na pocestné, směřující za zajímavějšími místy.

„Vrátím se za týden.“
„Ano, miláčku.“
„Jídlo máš v lednici.“
„Samozřejmě, miláčku.“
„A na lince máš seznam prací.“
„Spolehni se, miláčku.“
„A nezapomeň na slušné vychování.“
„Jistě, miláčku.“
Ještě chvíli počkal a naslouchal za dveřmi. Byla pryč. Seznam letěl do koše, následován zeleninou, sójovými boby a jogurty s müsli. Lapnul síťovku, z hrníčku Masaryka a vyrazil na nákupy.
Labužnicky se opřel v křesle a nohy v bačkorách natáhnul na čajový stolek. Naladil fotbal a pomalu upíjel z plechovky pivo. Nebylo kam spěchat, v ledničce mělo ještě dva tucty kamarádů. V troubě se dozlatova peklo vepřové koleno.
Bude to nádherný týden.

Dovolil si pracovat jen deset hodin.
Jednou se totiž přistihl, že kope, už neví jak dlouho, nejí, nepije a nespí. To ho vylekalo. Nechtěl ztrácet kontrolu.
Delší svíčka hoří deset hodin. Když zhasne ví, kolik času uplynulo.
Pak musí ven. Postarat se o palivo, jídlo, vodu.
Když jsou stíny nejkratší, vrátí se dolů. Spí se tam krásně. Kratší svíčka zhasne po osmi hodinách. Tma ho probudí.
Pak musí ven. Postarat se o jídlo, vodu, detektor.
Zapálit desetihodinovou svíčku a konečně do práce.
Jenže...
Deset hodin nestačí.
Kopání je příliš zajímavé!
Když z osmi hodin udělá šest, má z deseti dvanáct!

"Víš, Krytone, bývaly to příjemné dny - tady na lodi. Slibná kariéra, patrně bych brzy potkal ženu svých snů. Často jsem slýchal, že na mně - nebo se mnou? - něco je. Mou hnusně ukradenou minulou budoucnost stranou, měl jsem tělo. A když mě nutíte, NUTÍTE připomínat triviální směrnice, například tu o vhodné leštěnce na tlačítko 3 automatu K456R - trpím. Skutečně trpím a... "
Kryton pocítil podivný opakovaný výboj v krajině očního víčka.

*
"Kryťáku? Proč dutohlav mlčí... a bliká jako past na epileptiky?"
"Propánakrále! Zřejmě mu omylem naskočil výukový program sebereflexe. Podle všeho právě program vyvolává vzpomínky... na ty příjemné dny tady na lodi."

Popotáhl si padající odrbané džíny. Zpocené šedé triko velikosti XXL mu obepínalo zavalité tělo. V jeho poškrábaných slunečních brýlích posazených do vlasů neurčité barvy a střihu se odrážely vitríny obchodů odletové haly s pečlivě naaranžovaným zbožím. Luxusní hodinky, parfémy. Dokonale upravená žena kráčela energickými krůčky na vysokých podpatcích vedle něj.

Podala mu cestovní doklady na jméno Milan Douda a oslnivě se usmála: „Vše pro tvou bezpečnost Jamesi. Bude to jen pár příjemných dnů v Praze.“

Jeho žaludek rozhoupaný preparáty pro tělesnou transformaci o tom nebyl přesvědčen.

Moneypenny svou žárlivost umí dotáhnout do konce.

„Žádáme cestující, aby se dostavili k odletu!“

Ne každý mág ovládá čtení mysli - prohlížení cizích vzpomínek, číst si v nich jako v knize. Proto si těch pár výjimečných přisvojilo titul čtec.

K těm nejlepším patřil knížecí kouzelník, Rokar. Z Yvanovy mysli vydoloval vše. Úmrtí rodičů; studia na bardské akademii či život s milencem. Nejvíce ho zajímalo právě soužití s Armidem. Naštěstí si neliboval ve voyerismu, ale pozorně si prohlédl Zmargodův konec a hlavně Armidovu dovednost ve hledání pokladů.

Ještě dlouho po Rokarově odchodu se Yvan cítil prázdný a vysílený. Jen vzpomínky na příjemné dny s Armidem ho chránily před beznadějí. Jednoho černokněžníka přemohli, ani tento je nedostane.

Příjemný den
příjemný den
hlavou zdí prsk!
skrz třesk! cihly ven

Příjemný den
příjemný den
tráva krk! drn
a z hlíny kuk! sen

Příjemný den
příjemný den
bílý klíč - fič!
a rychle pod zem

Příjemný den
příjemný den
zavrzá! Strh.
a za branou šlem

Příjemný den
příjemný den
v kapsičce smrt!
a hrozně chce ven

Příjemný den
příjemný den
slunko prst mrsk!
a z vlasů srst sem

Příjemný den
příjemný den
kul-ka puk hlav
a snědla ho zem

Příjemný den
příjemný den
to byl vrah! Haf!
Už musím. Pac. Blem.

Příjemný den
příjemný den
dobrou noc všem,
prásk! Kolo ven.

Když jí poprvé v hlavě zamihotala myšlenka, že tehdy možná znamenalo víc než dnes, než kterékoli další dnes na růženci jejich života, že to, že byli mladí, zdraví a tehdy v ty příjemné dny
byli, bylo možná všechno, víc už nebylo dovoleno, možná rychle shořeli, jen dostali málo kyslíku -potom Clarissa vyběhla koupit květiny a naplánovala první večírek.

Po pohřbu tiše pozorovala hodiny; hodiny jako vždy pozorovaly ji. Ukazováčkem pohladila minutovou ručičku, zkusmo zatlačila - a čas jí s prasknutím poraženě spadl k nohám.
Poprvé přečetla svoje letité "je dovoleno" jako "já sobě dovolím". Druhý den si koupila ibišek - v květináči.

Zima se rozhodla začít Apríla tím, že si bude hrát na schovávanou, připravená vyskočit zpoza rohu zhruba v polovině května, a dala tím prostor prvním jarním dnům. Tedy těm, kdy si ráno musíte vzít kabát a odpoledne se s ním táhnout jako dobytci.
Takový druhý duben vypadal přeci jen slibně, sluníčko svítilo, v pokoji se nemuselo topit, no zkrátka ideální na zdřímnutí...
•Počkat, cože? My píšeme z bigoly?
•Pošlu prezentaci. Je teprve deset, takže to stíháš.
Víte, jak se pozná, že je nějaké látky moc na to, aby se dala naučit před spaním? Prezentace nejde otevřít, protože "příliš velký soubor".

Smrť se dnes příliš neradoval. Alespoň jednou za čas by si rád udělal volný den,třeba by krmil kočky, ale to ne, práce bylo všude plno. To by ty lidi snad zabilo počkat do zítřka? Smrť se vyhoupl do sedla a pobídl Truhlíka ke klusu.

Jindřich Topůrko si ani nestačil uvědomit, co se děje, když se mu v hlavě ozval hluboký rozmrzelý hlas.

POSLYŠTE NEMOHL BYSTE SI TO UMÍRÁNÍ NECHAT NA ZÍTRA? RÁD BYCH SI UŽIL PŘÍJEMNÝ DEN.

"Tak vy nemáte příjemný den?" Jindřich se roztřeseně podíval na svou hlavu, která ležela nepřirozeně daleko od těla. "O tom mi povídejte."

V nočním tichu znělo horečnaté sténání ze slamníku v rohu světnice nepatřičně hlasitě. Tereza vpravila Jindřichovi do úst několik loků lektvaru, který přinesla ze své výpravy. Snad mu dají trochu klidu.
Sama se natáhla na vedlejší pryčnu. Na rozdíl od mlynáře Peška její spánek noční můry nemocného nerušily - měla své vlastní. Její strýc ji za ty dva týdny naučil, že tma je dobrý spojenec. Přesto každou noc netrpělivě čekala na úsvit.
V denním světle se věci nezdály tak strašné. Světlo přinášelo rozptýlení i přechodné zapomnění. Světlo znamenalo naději.
Sténání utichlo, právě když obloha začala blednout.
Třeba se Jindřich dnes probudí.