Kingdom Come: Deliverance

Vyrazit z domu, jen tak.
Splývat s temnotou.
Být neviditelná.
Dveře přestanou existovat.
Truhly neotevře jenom truhlík.
Kapsa nemá zámek, ale většinou má výstražný systém... na dotyk.
Ruka šmátralka.
Pozor, ať ji nechytne ruka zákona.
Šup z kapsy do kapsáře.
Věci, které budou někomu chybět, zmizí v mlýnici, jako voda v náhoně.
Náhodně.
Víla dobrodružka je smění na groše.
Za groš kudlu na obranu?
Kolik grošů potřebuje grošák?
Kopyta tančí po oblázcích a řekou teče stříbro.
Mince z něj se mu lesknou na srsti ve světle měsíce.
Louč plaší stříbro a přináší zlato.
Kočičí.
Kočičí oči se smějí ze tmy.

O pár týdnů později Jan Ptáček už skoro začal věřit, že se mu to noční setkání jen zdálo. Jeho pátrání moc nepomohlo, že mezitím byl nedobrovolně upoután na lůžko po srážce s několika zběhlými Kumány.
Rozhodl se zvednout si náladu návštěvou krčmy... a chvíli poté, co se posadil uvnitř, uslyšel venku známý hlas.
Zvedl se, aby Jindřicha pozval ke svému stolu a strnul v úžasu.
Jeho noční zjevení dělalo na jeho nového přítele oči přes misku guláše a korbel piva.
Když Jindřich kvůli ní upravil vizáž dotěrnému štamgastovi, Jan usoudil, že bude lepší se ho na ni zeptat až později.

"Zuzana? Ne, moc obyčejné... třeba... Sofie. Nebo Eufrozína?"
"Moje matka byla prostá žena - a rozhodně ne pomatená," zavrtěla hlavou a zamrkala. "Moje práce je hotova. Snad se potkáme později, až budete mít lepší nápady."
"Jen tak se mě nezbavíš," seskočil ze stolu, už podstatně jistější. Lektvar zabral.
"Doprovodím tě. Chodit po večerce po městě je... nemoudré. Na mě si stráže netroufnou. A na matku mých budoucích dětí..."
"Ještě jsem neřekla ano."
"Ale ani ne... a já jsem optimista."
"Tak, abych vás nemátla - pokud si mě nemíníte vzít, odpověď je 'NE'. Vychovávat dítě, jakkoli urozeného původu, sama..."
"Děti ale nejsou podmínka."

Nechala se přitáhnout a vší silou mu dupla na nohu. Pak přidala dobře mířenou facku. Dalším rychlým pohybem se vysmýkla ze sevření a odskočila mimo dosah.
"Ty... tys mě udeřila!?" s rukou na červené tváři zněl spíš zmateně, než pobouřeně.
"Jak jsem říkala, mám tu jenom lektvar proti bolehlavu," zopakovala klidně, jako by se nic předtím nestalo. Znovu mu podala lahvičku.
Tentokrát ji vzal, stále poněkud omráčeně.
Vypil ji a k Terezině překvapení se rozesmál.
"Stačilo říct ne, koči-nářko, nejsem bestie. Neužívám si, když se ženské perou."
Sedl si na přípravný stůl.
"Budu se s tebou muset trochu líp seznámit."

"Bohužel, nemohu sloužit, urozenosti," utrousila přes rameno.
"Hmm, to je ovšem... nemilé," hlas pana Ptáčka zněl spíš pobaveně. "Možná bys mi ale mohla nabídnout něco jiného?"
Pohnul se vrávoravým krokem směrem k ní.
"Mám meduňkový lektvar," pokračovala v práci. "Mohl by vám udělat dobře."
"Dobře... to rád slyším od krásných dívek. Že mi chtějí udělat dobře."
Už jí byl téměř za zády.
Prudce se otočila a on instinktivně o krok ustoupil, až narazil do pódia s receptářem.
Napřáhla k němu lahvičku.
Chytil ji za ruku.
"No tak, víš přece, že v Ratajích mám nezada... nezandatelné... právo na všechny hezký holky..."

Hospody byly od toho, aby se v nich spřádaly plány a prostě jen tak vedly řeči.
Nikdo většinou nepřikládal tomu, co se vykládalo nad korbelem, příliš velkou důležitost.
Ještě méně naslouchali štamgasti nápadům mladé, hezké dívky, která jim korbely nosila.
Bianka ze Skalice nebyla výjimka. Její naděje, že Jindřich převezme řemeslo po otci a konečně se vysloví, skončily v popelu vyrabované vesnice.
Tereza si žádné iluze o tom, kterého vytáhla zubaté zpod kosy nedělala.
Věděla, že kovářem být nechce a stejně tak, že udelat z někoho počestnou ženu nemá v prioritách.
Ale u hospodského stolu se s ním sedělo dobře.

Jako malá milovala, když do mlýna přijel povoz tažený valachy. Koně byli zvláštně fascinující stvoření. Někteří z vozků ji občas vysadili na kozlík a nechali podržet otěže. Jeden z nich - Jakub se jmenoval - ji dokonce vysadil jednomu ze svých koní na hřbet.
Samozřejmě, mít jezdeckého koně byla výsada šlechty. A vzdálenější pochůzky, na které ji posílal Pešek, stejně nejlépe vyřídila tím, že se rozběhla s větrem o závod.
Když ji Jindřich vytáhl před sebe do Oblázkova sedla,cítila se jako královna.
A když si její rytíř zcela negentlemansky stěžoval, že mu vítr strhává její vlasy do úst, jenom se zasmála.

"Podle toho, co slyším, jdeš pozdě, děvče," zavrčel správce na návštěvnici. "Vaše sebranka toho jen za poslední tři dny napáchala tolik, že mi šatlava praská ve švech, o pranýři nemluvě. Dokonce i farář nad vámi láme hůl."
Jeho poslední slova proměnily její oči na kámen.
"Ten proti skalickým káže od první neděle," odfrkla si. "Vidí v té zkáze 'Boží trest', který na sebe vesnice přivolala... kdovíčím. Ale to, že se z kazatelny dští oheň a síra, neznamená, že by křesťané měli přestat konat skutky milosrdenství."
"Za takovou řeč by tě taky mohl potkat soud," varoval.
"Protože upřímnost se neodpouští nikdy."

"Pozdrav Pámbu, hostinský," kývla hlavou na Ondřeje, opírajícího se o pilíř hospodské verandy.
"Dejžto, holka. Jdeš od Peška?"
Znovu kývla.
"Domluvil ti ty dodávky od Vojcka z Kohelnice. Můžou začít příští týden, stačí dát slovo," řekla a ztišila hlas. "Ale prý máš dát pozor, Hanuš a Diviš si várečná práva hlídají jako ostříži. Jejich sládci mají víc očí a uší než královská stráž."
Ondřej odpověděl nahlas.
"Dobře vědět. Jen doufám, že ta cena, na které jsme se dohodli, stále platí."
"Přirozeně."
"Pak je vše v pořádku. Korbel?"
Odmítla.
Musela se postarat o další věci, patřící k "neoficiální" straně mlynářského řemesla.

Nikdy by nevěřila, že v jejím životě přijde chvíle, kdy bude většinu svojí práce odvádět v noci.
Na druhou stranu, nevěřila by spuštění věcí, které se staly.
Když se plížila bez lampy, nebo procházela lesními cestami, byla vděčná za každou hvězdu na nebi.
Tu nejzářivější si vybrala jako ochrankyni, ať si kněz říká, co chce.
Nikdy nebyla romantická, na to neměla čas.
Doufala, že si své štěstí vyslouží tvrdou prací a rozumem.
Když uviděla svůj odraz v Jindřichových očích, v pohledu, který říkal, že pro něj je nejjasnější hvězdou na nebi, ještě zdaleka netušila, nakolik se jejich úděl ještě změní.

"Znáš pravidla, nemůžeme pustit dovnitř jen tak někoho," ohradil se strážný a zablokoval bránu halapartnou.
"A ty zase znáš mě, Janku. Myslíš, že bych Jeho Urozenost otravovala jen tak?"
Z brány za ním se ozvalo klapání kopyt. Pan Racek mířil na každodenní vyjížďku.
Počkala, až vyjede mezi nouzové přístřešky, než ho oslovila. Zastavil, ale z koně nesesedl. Pověděla mu o nočním setkání.
"Pane, pokud dovolíte, co od vás Kuna chce?"
"Mlynářská výchova se nezapře, jak vidím."
Začervenala se.
"On a jeho družina umí rozplétat sítě PaVOUKů, kterých je tu teď víc než dost."
"Pavouků?"
"Parchantů Vypočítavě Okupujících a Utiskujících Kraj."

Vracela se do mlýna, když na ni ze stínu hradeb náhle někdo promluvil:
"Copak, po setmění bez pochodně?"
Odskočila, rukou bloudíc k dýce - zbytečně, postav u zdi bylo šest.
"Toho nebude potřeba," promluvil znovu jejich (nejspíš) vůdce. "Nemáme nekalé úmysly. Chceme jen mluvit s Rackem Kobylou. Je doma na Pirkštejně, že?"
Sjela je pohledem. Měsíc jim stříbřil vlasy a odrážel se od kusů výzbroje. Vypadali jako banditi.
"Co by královský hejtman dělal se smečkou vlků?" uhnula odpovědi.
"Blízko, ale vedle," zasmál se cizinec. "Mé jméno je Kuna z Rychvaldu. Ale máš pravdu, lépe když mě u urozeného pána nejprve ohlásíš..."

I když neuměla číst, některé recepty by snad připravit zvládla - paměť měla dobrou a lékárník rád mluvil o svém řemesle.
Alchymistická dílna za domem byla přístupná každému, kdo si přinesl vlastní zásoby.
Pracovala při světle svící, dávno potom, co zvon u radnice odzvonil večerku.
Otevření dveří zaregistrovala při svém soustředění jenom tak napůl.
Otočila se jen tak, že periferním viděním zaznamenala relativně svalnatou paži ve známé žluté tunice, opřenou o rám dveří.
I kdyby nepoznala oblečení, hlas, který se vzápětí ozval, identitu příchozího potvrdil.
"To jsem nevěděl, že tu máme tak pěknou kořenářku. Jestlipak umíš Vyprošťovák?" zajímalo ovíněného pana Ptáčka.

Sbírat v lese bylinky bylo poslední dobou rozhodně dobrodružnější. Člověk musel dávat pozor na každé šustnutí, (je za křovím zajíc, bandité nebo ti tatarští barbaři?), ale i na hluk, který způsoboval sám, který mohl přivolat problémy.
Tereza by si to ráda nechala ujít, ale Pešek už na Jindřichovo léčení nechtěl vydat ani groš a lékárník vzhledem k pacientovu stavu slibům do budoucna moc nevěřil.
Bylinky potřeboval a pokud se kvůli nim za hradební zdi vydal někdo jiný, tím lépe.
Proč ale chtěl koš plný zrovna pelyňku, za kterým musela šplhat?
Měly celé Rataje zkažený žaludek?
Kéž by uměla číst recepty!