Linka 205

Autobusem 205 jezdí každé ráno ti stejní cestující a za volantem sedí stále stejný řidič. Když ale jednoho dne bez vysvětlení zmizí a znuděná důchodkyně se ho rozhodne najít, začnou se dít věci...

Detektivní pátrání po pražském sídlišti, značně nesystematické a jen občasně humorné.
Dobrý konec (v rámci možností) zaručen.

Linka 205

„Normálně bych řekla, že porod neomlouvá, ale že jste to vy...“
Dáma s kloboukem se vesele usmívá, zamačkává slzu.
„To jste fakt taková citlivka?“ zeptá se holka bez sluchátek, jenže něco je špatně a sarkasmus nevyznívá tak dobře, jak by měl.
A pak, ještě než se všichni vzpamatují, je najednou konec. Řidič s Kubou potřebují na nákup, Julinky maminka volá, kdy přijdou, a i ta holka musí zpátky do svého života, jen teď víc bez sluchátek než s nimi, a o pár ulic dál doktor na poliklinice končí směnu, Honzík dopisuje úkoly a chystá se na fotbal. Tak zase někdy.

Julinka nevěřícně zavrtí hlavou.
„Babí, to je ten řidič?“
Dáma s kloboukem rychle přikývne, úsměv pomalu pohasíná, jak vycítí blížící se katastrofu.
Když otec se synem přijdou blíž, chlapeček nadšeně zamává.
„Ahoj, Juli!“
Holčička pozdrav neopětuje, dokonale vážná.
„To je tvůj tatínek?“
„Jo, jasně.“
„Ještě včela... ještě včela jsi říkal, že tvůj táta je oplavdovej voják...,“ Julinka popotahuje, do očí se hrnou slzičky, „a přitom... a přitom jenom řídí autobus!“
Ticho. Dospělí stojí, vše kolem najednou tak bezvýznamné, se zatajeným dechem sledují to malé dětské drama.
„Já… vlastně jsem voják. Bojuju se silnicí. S časem. A občas s lidskou blbostí.“

O pár metrů dál se Julinka zarazí.
„Slyšíte to?“
Obě ženy zavrtí hlavou. Co by měly slyšet?
„Někde tu štěká pes!“ oznámí holčička nadšeně, zatímco se divoce rozhlíží.
„Koukejte!“
A opravdu, u plotu školky, hned vedle zelené branky, je uvázaný jezevčík. Dáma s kloboukem překvapením ztuhne.
„Tomu, týme, říkám úspěch. Teď už zbývá jen schovat se do křoví a trpělivě sledovat, co bude.“
Juli okamžitě začne vybírat vhodný porost, jen holka se sluchátky zůstává skeptická. Víte, kolik lidí má dneska psa? Jenže když už je jednou součást party, nechce ji trhat, a tak se nakonec přikrčí za stromem.
Čekání začíná.

Když se konečně vyhrabou na kopec, je to ke školce co by kamenem dohodil, první je ale na řadě vydatná svačina. Zásoby se tenčí a druhá zmrzlina za den je kategoricky zamítnuta, a tak nakonec skončí v nedalekém obchodě, nerozhodně bloumající mezi regály.
„Jakou chcete tyčinku?“ zeptá se holka bez sluchátek. „Kakaovou bez kakaa, kokosovou bez kokosu, nebo tuhle malinovou, která je z jablek?“
„Nějakou čtvrtou bychom si dát nemohly?“
„No ještě je tu jedna bez mouky, vajíček, cukru, mléka i ořechů. Za pětatřicet.“
Nakonec skončí s trsem banánů a třemi houskami. Nejsou tak bohaté, aby si mohly kupovat nic.

Cesta nahoru měla být úplně jednoduchá - zajížďka k zoologické, otočit a pak přímo ke Krakovu. Jenže věci jdou málokdy podle plánu a hned první křižovatka je zasekaná, uprostřed dvě nabouraná auta.
„Co se stalo?“ zajímá se okamžitě Juli, vystrašeně i zvědavě zároveň, natahuje krk.
„To bude jen ťuklé,“ uklidní ji holka bez sluchátek. Řidiči rozčileně gestikulují a obcházejí auta, prázdné schránky neschopné další jízdy.
„Bude to na dlouho?“ obrátí se dáma s kloboukem na autobusáka, ale ten jen odmítavě mávne rukou a zaposlouchá se do hlášení z dispečinku.
„Nedá se nic dělat, musíme jít pěšky.“
Julinka se zamračí.
„Do kopce?“

Pomalu přejdou k zastávce, aby počkaly na autobus a mohly se vrátit na sídliště.
„Jede to až za dvacet pět minut. Nemůžeme tam prostě dojít pěšky?“ povzdechne si holka bez sluchátek otráveně.
Julinka prudce zavrtí hlavou.
„Mě by bolely nožičky!“
„A mě záda,“ přisadí si dáma s kloboukem, „vy mladí ani netušíte, kolik dá stáří práce! Jen si to představte - kyčle bolí, nohy bolí, sednout vás nikdo nepustí, důchody pořád nerostou a když už se jednou do něčeho pustíte, skončíte na policii!“
Holka bez sluchátek radši neřekne nic. Možná jsou v životě věci, které prostě vědět nepotřebuje.
„Směr školka, nastupovat!“

Sundat si sluchátka? Fakt skvělý! pomyslí si holka se sluchátky ironicky. Druhou její myšlenkou je, že se možná přeslechla... protože má ta sluchátka... takže vlastně... no radši nic.
„Trocha odříkání vám jen prospěje,“ poučí ji dáma s kloboukem rázně, „kdo se postí-“
„Ten uvidí zlaté plasátko!“ přidá se Julinka nadšeně.
„Teď zrovna vyrážíme ke školce.“
Holka (bez sluchátek) opatrně přikývne a pak se zeptá: „Proč zrovna tam?“
„Vedou tam všechny stopy!“ vstoupí Julinka opět do debaty.
„Které všechny?“
Ticho, opatrné váhání.
„Všechny... tedy... všechna jedna. A ona vlastně nevede zrovna k téhle školce, ale tak...“
„Já tam mám kamaláda Kubu!“

„Voják?“
Julinka přikývne: „Jo a má spoustu síly a vždycky Kubu houpe na houpačce, takže on pak létá hlozně vysoko! Babí, mohly bychom jít na hřiště?“
Babička se chystá odpovědět, když se najednou zpoza rohu objeví holka se sluchátky. Rudé vlasy, rudé rty a ruce zastrčené do kapes mikiny. Přijde blíž a podezřívavě si dvojici prohlédne.
„Unesla jste další dítě?“
„Já šla doblovolně,“ zahlásí okamžitě Julinka a spokojeně se usměje.
„Jo, to určitě. A pořád ještě hledáte toho vašeho řidiče?“
Dáma s kloboukem rázně přikývne.
„Ano, hledáme, takže jestli dovolíte, už musíme jít... Tedy pokud jste si to náhodou nerozmyslela?“

Zanedlouho už obě sedí v přívozu a pomalu se plaví na druhý břeh.
„Budeme lovit lybičky, babí?“ zajímá se Julinka a zvědavě se naklání přes zábradlí.
„Ne, tady už se dneska loví něco úplně jiného.“
„Já vím,“ přikývne holčička přemoudřele, „chlapi.“
Dáma s kloboukem se zarazí. A tohle ta holka slyšela kde?
„Ne, Juli, tady se loví důkazy,“ odpoví rozhodně a vydá se za kapitánem, aby mu vylíčila celé jejich pátrání.
Muž s úsměvem poslouchá, zamyšleně přikyvuje.
„No dřív tu jezdíval do práce Luboš, ten řídí autobus. Ale loni se s rodinou stěhoval do Bohnic, dával tam kluka do školky.“

Vážená paní, vážený pane,
rád bych tímto reagoval na nabídku zaměstnání uveřejněnou na webu Dopravního podniku hlavního města Prahy. Vaše nabídka mě oslovila a věřím, že bych mohl být vhodným kandidátem na tuto pozici.
Jsem vyučen v oboru mechanik opravář motorových vozidel, mám platné řidičské oprávnění skupiny D a také průkaz profesní způsobilosti řidiče. V posledních čtyřech letech jsem pracoval jako řidič autobusu v Dopravním podniku měst Chomutova a Jirkova.
Jsem komunikativní a spolehlivý, práce řidiče je pro mě posláním i každodenní výzvou.
Pokud Vás můj životopis zaujme, rád se dostavím na osobní pohovor.
S přáním pěkného dne
Luboš Novák

„Babí!“
Hračky zůstanou zapomenuty a holčička nadšeně utíká za babičkou. O chvilku později už ruku v ruce odcházejí ze školky (celkem spořádaně, brankou - na přelézání plotů dáma s kloboukem nemá kondici).
Pomalu zamíří směrem k Botanické a Julinka mezitím nadšeně vypráví.
„Včela jsem namalovala motýlka! A taky jsem byla u paní doktolky a plý jsem zase vylostla!“
„Vážně? No vidíš to, já už se jenom zmenšuju.“
Holčička se zarazí.
„Takže budeš zase malinká?“
„Úplně ne. Jenom ohnutá.“
Julinka přikývne, i když jí to moc smysl nedává. Proč se nevyrábí ohnuté metry?
„A kam vlastně půjdeme? Domů?“
„Ne, vyrážíme za dobrodružstvím!“

Dvě stě pětka byla vždycky moje oblíbená linka. Občas mám pocit, že v sobě skrývá to nejlepší i nejhorší z celého sídliště, jako by se někdo prostě nemohl rozhodnout, kterou stránku ukázat.
Točna ve Starých Bohnicích, malebné náměstíčko, otevřená hospoda a kostelík obklopený stromy. Sídliště, Zhořelecká, Krakov. Neforemný obchoďák, hned vedle farmářské trhy. Pazderky, Dunajecká. Vzácné kousky zeleně, Botanická zahrada, škola i dopravní hřiště. Podhajky, zdánlivě nekonečná ulice. Řepínská, Libeňská, dlouhá zeď léčebny. Čimický rybník, rozpadající se obchoďák s nejistým osudem. A pak najednou konec, další točna, výhled na pole a dráty elektrického vedení.
Chvilku vydechnout, otočit a jedeme znovu.

Policejní stanice je maličký nevýrazný domek, uvnitř jen pár zaměstnanců, ospale čekají na konec pracovní doby.
„Tak povídej,“ vybídne muž chlapce.
„No my jsme měli jet autobusem a vlastně jsme jím i jeli, ale jenom kousek, protože pak se ukázalo, že tam není ten pan řidič. Tedy ono se to ukázalo hned na začátku, ale pak jsme se domlouvali, co s tím uděláme. Jo a taky jsme ještě byli na hřišti a byl tam s námi pan doktor, ale ten pak musel do práce, aby z něj byl hrdina.“
„No nepovídej. A co škola?“
„Když ona tam je hrozná nuda...“

„Musím… musím jít za pacienty,“ vyhrne doktor rychle, než si to stihne rozmyslet. Hrdinství může mít víc podob a dobrodružství čeká i za zavřenými dveřmi ordinace. Naposled se usměje, zamává malému klukovi a přejde přes ulici.
Dáma s kloboukem nevěřícně zavrtí hlavou, kývne na chlapce a vyrazí ke zverimexu, když najednou-
„Honzíku!“
Chlapec se otočí. Chce zmizet, ale pronikavému pohledu maminky nejde uniknou.
„Jak to, že nejsi ve škole?“
Nervózně přešlápne, opatrně zamumlá: „Pomáhám jedné paní hledat pana řidiče, on se totiž ztratil.“
„Paní?“
„Tady té,“ kývne chlapec na dámu s kloboukem. „Je docela hodná. A umí mistrovsky ničit nepřátele!“