Autorův výběr 2021

Až budeš zas malá,
zahodíš všechny dospělácké starosti,
které ti tížily hlavu
a nedovolily ti se smát.
Alespoň na chvíli.

Až budeš zas malá,
rozběhneš se do lesů a luk,
budeš tančit v dešti
a skákat v kalužích.

Až budeš zas malá,
uvěříš znovu na víly,
skřítky a princezny
a na pohádky se šťastným koncem.

Až budeš zas malá,
odvážíš se znovu snít
a jít za svými sny,
až tam, k nebesům.

Až budeš zas malá,
obejmeš konečně své vnitřní dítě,
vyprahlé po lásce a pochopení.
A nikdy už nepustíš.

Až budeš zas malá,
svět bude zase v pořádku.
Navždycky.

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Pomalinku polehounku.
Otevřít, vylézt až na vrchol, narovnat, osušit na slunci a pak...
Pak roztáhnout a vyletět.
Vyletět až na vrchol střech a dál.
Vyletět k nebesům a snad ke hvězdám.
Ohlédnout se jen na okamžik tam, kde zůstala kukla. Prázdná, opuštěná.
Nechceš se vracet. Teď už jen dopředu.
Pomalu, rychle, dobře, někdy hůř, ale hlavně stále dál.
Nezapomenout na svůj sen, neztratit svůj cíl.
Toužit, hledat, najít, vědět.
Ale nakonec. Přece jen se vrátit, na chvíli. Na skok.
Ukázat, že tvá křídla jsou krásná, že jsou pevná.
Ale hlavně že víš, že když se polámou,
máš se kam
vrátit.

Neviathiel byla krásná slečna. Žila v kmenu jednoho netopýra, který měl zlatá křídla. Ten ji vždy, když odcházel, varoval, aby nikomu neotvírala.
Jednou na kmen zaklepal zlý Iraniggrum:
„Neviathiel, nejsem datel,
otevři mi tvůj komnatel!
Jeden dva pařátek strčím,
vysaju tě, hned zas frčím!“
Zvědavá Neviathiel samozřejmě otevřela.
Irannigrum ji začal vysávat. I volala:
„Netopýre netopýre,
v které zase vězíš díře,
tvou Nevi ti vysávají,
kapku krve nenechají!“
Tu se ozvalo zašustění zlatých křídel, netopýr rozrazil okno a vypůjčeným wigitorem příšeru rozstřílel.
Neviathiel pak ale dostala co proto, a musela slíbit, že už nikdy žádnému běsu neotevře.
A taky neotevřela.

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

Zastavuji déšť.

Jsem jen já a strom. Děvčátko zabalené v plášti na mokré zemi.
Nechci, Bože, nechci, ale natahuji ruce ke kmeni. Dotknu se jej nechráněnou dlaní.
Jeho vědomí zaútočí, zkřivené nenávistí. Zakolísám, ale necouvnu.

Zemřeš, starý příteli.
S výdechem do stromu pouštím inferno. Mokré dřevo zasyčí, ale plameny obejmou kmen, šplhají do koruny. S Markétou jsme chráněné v ohnivém vejci.
Krmím žár magií vyřezanou z jeho kostí. Dub ubývá.

Náhle zpoza jeho temnoty zavane listí a pižmo. Síla, schovaná jak ruka za zády, mě překvapí, přehltí...
Zemřeš, stará přítelkyně.
Listoví syčí, ochrana padá, plamen vyšlehne a má moc... dochází?

Večerní slunce probleskuje mezi stromy.
Vzduch po dešti je svěží, voňavý, tisíce kapiček vody se třpytí na stéblech trávy.
Slunce nás oslňuje.
Zlatá hodinka.

Našlapuješ rozvážně, tiše. Jen občas pod tvými kopyty zapraská větvička.

Neseš mě domů. Tak jako už tolikrát. Trpělivě kráčíš kupředu a vezeš mě, někdy za sedlo pověsim svoji bundu, mikinu, někdy píšu na mobilu, někdy usínám a nevnímám.

Otěže zahozený na krku. Tvoje černá srst, mokrá po dešti, se oslnivě leskne.

Stejně opatrně svezeš mojí maminku, moje kamarádky, děti z vesnice. Kohokoliv.
Za to si tě moc vážím.

Smráká se rychle.
Poslední paprsky.

Tvoje tiché odfrknutí.

Z diaľky: Sediaci muž sa opiera o strom.
Detail: Na vlasoch mu pristáva motýľ. Muž sa nehýbe. Motýľ preletí nižšie, mimo záber.
Záber odďaľujeme. Už vidíme celú hlavu muža. Ľavé oko mu visí z jamky. Pravú polovicu tváre pokrývajú červy. Na ľavú dopadajú slnečné lúče. Pod červami sa schováva obrovská diera. Vyzerá to, akoby mal muž obrovsky roztiahnuté ústa. To mu však iba chýbajú líca.
Motýľ zaletel práve do tejto diery. Krídlami sa dotkol zvyškov mužových úst. Krídla sa mu prilepili. Motýľ nemôže uniknúť. Snaží sa, ale ostáva prilepený.
Prilepený motýľ umiera.
Záber sa vzďaľuje. Vedľa mužovej ruky leží revolver.

Pršelo, obloha se stáhla temnou modří, vzduch zhutněl vůní život dávající vody.
Procházela po chmelnici, v uličkách ponořených do zeleného šera.
Živé stěny jako vlasy se tyčily k nebi.
Procházela chmelnicí a lístky i jemné chmelové hlavičky splývaly ve vodopády.
Houpaly se lehce, jako jí na pozdrav.
Natáhla ruku a pohladila listoví, přivolala dech oceánu a ucítila, že se vrací domů.
Nohy se zanořily do jemného písku, voda slanější slz ji uzamkla v laskavém objetí.
Prsty prorostly blánami, vlasy se oděly do smaragdu.
Odrazila se ode dna, znovu volná, znovu lehká.
Stěny tmavých řas se lehce houpaly, jako na pozdrav.

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

Povídám jak vejce vejci,
nechme toho, milý strejci.
Zanechme těch věčných vád,
o kvalitu čokolád.
Včera v telce šla reportáž a já dospěl k poznání,
nastává čas Velikonoc, brzy budem sežráni.
Pějme ódy stvořiteli, vynech projev útočný,
poděkujme za svůj původ nevzejitý od kvočny.
Místro stroje vyplknout nás mohla řiťka ptačí,
to ti, doufám, jako důvod ke smíření stačí.
Slepičí maj aspoň vizi, že z nich bude kuře,
ta ostatní jsou důkazem, že může být hůře.
Kdybys ještě pochyboval, dám ti příklad vejce,
které celý život tráví v šourku Billa Gejtse.
Radši ať mě zblajzne hmyz,
než mít věčný kulohryz.

Kamarádka nepřišla na přednášku, jdu za ní domů. Dveře bytu jsou pootevřené a za nimi… Nářek? Vbíhám dovnitř, zvuky jdou z pokoje. Tam vidím děsivou scénu. Kamarádka brečí, na ní leží její otčím. Co dělá, je nad slunce jasné. Prasák ožralý.
Vidím rudě. Skočím na něho, strhnu ho dolů. Kopu do hlavy, až se přestane hýbat.
Teď musíme jednat. Přestala brečet a pomáhá mi vyvléct toho chlíváka ven, kde ho hodíme do prostoru mezi schodištěm. Pět pater nemůže přežít.
Jednou nohou zaháknutý za vyčnívající kus zábradlí, hlava v nepřirozeném úhlu opřená o zem.
Všichni uvěří, že tam spadl v opilosti.

K rukám Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála, ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích

Vážený pane,

doslechl jsem se o Vašich potížích se zajištěním bezpečnosti Školy čar a kouzel v Bradavicích a bezprostředního okolí, a proto Vám nabízím své služby. S podobnou prací mám dostatek zkušeností, jak dokládá přiložené potvrzení mého předchozího zaměstnavatele, u něhož jsem hlídal vchod do jeho říše.

Jsem jeden z nejproslulejších strážců, známý svou rázností, nebezpečností a neúplatností. Nebojím se ničeho, ani draků a Pány Zla si dávám k snídani.
Za odměnu požaduji pouze dostatek jídla, hlavně medových koláčků.

S pozdravem, trojhlavý pes Kerberos alias Chloupek.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zdivočelý Mullet.
"Ahoj, Viktorko!" pozdravil.
"Ahoj, divnosti," pozdravila holčička, "ty jsi stlašidlo?"
"Ne! Jenom nevolej tátu, aby mě kopl do zadku!"
"Tak co seš?"
"Zdivočelý Mullet! Normálně jsem vepředu přerostlý skin a vzadu hipík, ale jak jsem zdivočel, je všechno jinak!"
"Já ti nelozumím. Vypadáš pšíšelně."
"A proto jsem smutný. Nikomu se nelíbím."
"A nechceš učesat? Tšeba to pomůže."
Viktorka Zdivočelého Mulleta učesala, ale nepomohlo to.
"Pomohlo to?" zeptal se Zdivočelý Mullet.
"Nepomohlo," odpověděla Viktorka, "ale dobše se češeš, protože nekňouláš. Budu tvou kadežnicí!"
A tak se Viktorka a Zdivočelý Mullet skamarádily.

„...a odsuzuje se k odnětí svobody v délce 347 let a peněžitému trestu ve výši..."
Lid zajásal.

Zločinnost v nové době narostla do závratných čísel. Anarchističtí aktivisté a jiná jim podobná levičácká verbež zpočátku tvrdili cosi o „artefaktu novelizace" či jaké sprosťárně, ale slušný člověk taková slova přece ani nezná. A za pár let už od nich bylo, chvála vládě, ticho.
S pohrdavým úsměškem odcházela ze soudní síně poslední buřička. Však on ji úsměv brzičko přejde. V cele s přísnou ostrahou Róza Parcimburková duševní vlastnictví InfoGigant Corporations zneužívat nebude.
A legální licenci na použití rozumu rovněž nezíská, ani kdyby chtěla.