Hobit

"Je to jen malý proradný skřet," běsnil Thorin tiše.
"Kdo?" podivil se Balin, kterého si Thorin vytáhl stranou od úkrytu trpaslíků na úbočí Hory.
"Ten hobit," vyprskl Thorin s takovým znechucením jako by mluvil o týden zahnívající mrtvole.
"Bilbo? Proč u všech bohů?"
Thorin chvíli jen tak stál a temně zíral na nejbližší kámen. "Má Arcikam," vysvětlil nakonec rozezleně.
Balin zalapal po dechu. "Jak to víte?"
"Poznal jsem to z jeho pohledu, když vyšel z Hory."
"Ale Thorine, viděl tam přece živého draka, nezapomeňte. Nemůžete ho jen tak obvinit protože se vám zdá, že se divně díval."
"Proč bych nemohl?"

Bilbo by strašně nerad vypadal jako zrádce. Jenže on nemohl jinak, a tak se z Hory odplížil do vojenského ležení pod ní.
Chvíli z úkrytu naslouchal rozmluvě Barda s Thranduilem o tom, co by bylo nejlepší podniknout. Pak ale s tichým odkašláním vstoupil do mihotavého světla ohně.
"Cože, vy? Jak, proč..." vyhrkl Bard překvapeně.
"Víte, mám pro vás takovou nabídku," zašoupal Bilbo nervózně nohama a vytáhl z kapsy Arcikam.
"Co za něj chcete," hlesl bezvýrazně elfský král a oči nespouštěl z jiskřivého klenotu.
"No, tedy, stehýnko z té vaší pečínky, co voní až do Hory by pro začátek nebylo špatné..."

Osamělá hora se zachvěla. Trpaslíci stojící před tajným vchodem se semkli blíž k sobě. "Šmak se vzbudil," zabručel Thorin a pohledem se snažil marně proniknout temnotu uvnitř hory.
"Třeba to nebyl Šmak, možná to bylo zemětřesení. Nebo jen povolil nějaký léty zvětralý sloup a spadl," pokusil se najít Kili jiné možnosti. Skeptické pohledy od ostatních ho ale přiměly zmlknout.

Tajnou chodbou k nim dolehl rozzuřený dračí řev. Thorin vrhl po Kilim velmi výmluvný pohled. Pak se ale na scéně objevil i zadýchaný Bilbo třímající zlatý pohár. "Ví - o - nás! Musíme - se - ztratit," vysvětlit zadýchaně a už také hbitě pelášil pryč.

Thorin seděl před krbem a vyfukoval kroužky kouře.
Jeden stříbřitý na památku dolů v Morii... jeden zlatavý připomínající Erebor a Poklad, který On uloupil...
"Co bylo ukradeno, musí být vráceno!"
"Co si to mumláš, Thorine, syne Thráinův?" vytrhl ho Gandalf z přemýšlení.
"Pamatuj, hamižnost Šmaka zaslepila a přikovala k pokladu..." Gandalf vykouzlil proud jisker, které jako drak rozehnaly kroužky po místnosti.
"Pak musíme být jiní, abychom ho porazili." prohlásil Balin.
"Ještě koláček?" pípl štědře malý Bilbo a mimoděk vyfoukl šedý kroužek, který proťal jako olověná střela všechny ostatní a spojil je v jeden olověný kruh pomalu se rozplývající ve vzduchu...

Bilbo zahoupal nožkama a s elánem vyfoukl nový kroužek.
Trpaslíci se přidali.
Legolas dřepěl v rozpačitém rozpoložení na střeše a pozoroval ten chumel ocelově šedých pramínků dýmu stočených jako hádci.
"Jsi si jistá, že byl dobrý nápad nabídnout jim elfské listí?"
Tauriel se pobaveně uculila.
"To jejich je asi dost slabé, co? Netušila jsem, že je to tak sebere. Mám pocit, že ten se sekerou v hlavě si z kouře chce odlít zbraň... Ale je to léčivé. Teď už je rozhodně nic nebolí."
Legolas pomalu přikývl.
"Ten půlčík to nese docela dobře. Mám takový pocit, že si hraje na draka..."

Vždycky všichni říkali, jací jsou trpaslíci. Velké plnovousy plné odrobinek, potu, piva a boje všude kolem nich. Nerozumí umění, jen zlatu, místo hudby znají jen řev. Bojovníci možná schopní, stavitelé též, ale k ničemu víc se nehodí.
A hlavně, vedle krásných elfů jsou malí a oškliví.
Tauriel zamkla mříž od poslední cely, ve které trpasličí výpravu Thranduil ubytovali. Všichni byli přesně jako podle vyprávění, tedy, všichni až na jednoho. Jednoho, s pěkně řezanou tváří, měkce hnědýma očima, a který přesto že muži kolem něj mávali těžkými zbraněmi střílel z luku.
Vůbec nebyl ošklivý, a malý taky ne, pousmála se Tauriel.

Thranduil se na svém trůnu poněkud narovnal, aby před synem neseděl vyloženě ležérně rozvalený.
"Pověz," vyzval Legolase hlubokým melodickým hlasem, "co tě trápí, synu?"
"To ti trpaslíci," přiznal elfský princ neochotně.
"Trpaslíci? Co je s nimi?"
"Proč tu musejí být zavření?"
"Tobě vadí, že jsem zavřel narušitele našich hranic?" Thranduil se na trůnu již zcela narovnal a nechápavě krčil obočí.
"To ne," snažil se najít vhodná slova Legolas, "ale oni jsou takoví..."
"Hrubí?"
Legolas zavrtěl hlavou.
"Hloupí?"
Další zavrtění.
"Hamižní? Hrabiví? Páchnoucí? Zlí? Malí?"
Legolas stále vrtěl hlavou, až náhle rozzářeně kývl.
Thranduil se podivil: "Malí?"
"A oškliví," potvrdil Legolas.

Lord Elrond zasedl ke stolu a těše se uchopil příbor. Služebná přinesla oběd.
„Co to je?“ otázal se překvapeně a vidličkou šťouchl do hmoty okupující talíř.
„Jáhlová kaše?“ odtušila služka.
„Nepopletla jste to?“
Dívka rozpačitě zavrtěla hlavou.
„Ať mistr Erestor okamžitě přijde sem.“

***

„…a já prostě odmítám jíst tyhle šlichty!“
Erestor se úslužně uklonil a pravil: „Můj pane, musíte si uvědomit, že nedávná návštěva Thorina Pavézy poněkud zahýbala rozpočtem.“
„Vy si jezte, co chcete, ale já chci k obědu řízek! A nějak to zařiďte, nebo nadělám řízky z vás!“
Erestor vzdychl a pokrčil rameny. Jáhly se z vlasů dostávají těžko.

,,Takže ten lupič bude hobit?" podivil se Thorin.
,,Ano," přitakal Gandalf. ,,Máte s tím problém? Myslím, že hobiti jsou snad už jediní, komu nevadí trpaslíci."
Thorin mu věnoval jeden ze svých dotčených královských pohledů.
,,Hobiti. Jsou malí. A oškliví. A jistě to nejsou nějací hrdinové. A vsadím se, že nejsou zvyklí na spaní na kamenech."
Gandalf se zasmál. ,,Jistě jste ještě mnoho hobitů neviděl. Až poznáte pana Pytlíka, předsudky necháte stranou."
,,Ale jestli bude naříkat kvůli zapomenutému kapesníku, nebudu mu shánět nový."

Bilbo Pytlík nakonec prokázal, že hobiti jsou sice malí, ale rozhodně ne oškliví. Nýbřž roztomilí a odvážní tvorové.

Vzal do ruky kus pěnovce a převaloval jej chvíli ve své mozolnaté ruce. Pohrával si s tím kouskem bílého kamene, prsty zkoumal každou jeho maličkou nerovnost a nechával kámen aby mu pošeptal svůj dokonalý tvar.
A tak tedy kámen hladil.

Laskal.

Obrušoval.

Vroubil.

Vrtal.

Porýval.

Kámen se pod jeho zručnýma rukama pomalu začínal měnit z kousku nerostu do překrásného těla. Celou svou mysl napřel do toho tvořivého procesu osvobozování jejího budoucího tvaru. Ne proto aby snad potěšila něčí ústa, spíše pro samotný proces její tvoření a pro tu dokonalost jež se jejím prostřednictvím snažil vyjádřit. Kdy už jen bude hotová?

Lehl si na svém oblíbeném místě a zavřel oči. Letmý úsměv přeběhl po jeho tváři a on se vydal na západ.
Prodral se mezi stromy Temného hvozdu, brodil se spadaným listím. U Skalnatého brodu nasedl na loď a plavil se po Velké řece. Ještě před Lorienem se vrátil zpět na břeh a zamířil ke Kahazad-dûm a jejím velkolepým síním. Zde se chvíli zdržel.
Řeku Bouřnou překročil nedaleko domu Elrondova, ale to v té době ještě nevěděl. Eriador překonal chvatně, jelikož v tom kraji nenacházel nic zajímavého. Chvátal totiž vstříc Šedým přístavům a hlavně moři, jež ho lákalo svou slanou písní.

Po průzkumné výpravě do vrcholků stromů Bilbo slezl zpět na elfskou cestu. K jeho překvapení tam nebylo po trpaslících ani stopy.
"Haló?"
Bilbo nervózně přešlápl z nohy na nohu. "Bude to v pořádku, hlavně klídek, důležité je nesejít z cesty..."
V koruně nad sebou zaslechl nějaký hluk a s ukazováčkem připraveným obviňujícně ukázat na schované trpaslíky se po něm ohlédl. Vzápětí ale zděšeně zaječel. To když zjistil, že se na něj z koruny stromu šklebí ošklivý pavoučí exemplář.
Bez ohledu na své předchozí přesvědčování o důležitosti klidu a zůstání na cestě, se nyní Bilbo rozeběhl přímo do temného okolního lesa.

Když ji poprvé po těch letech spatřil, srdce ho až zabolelo. Radost zápasila s bolestí léta skrývanou hluboko pod povrchem a jitřila všechny jeho smysly.
Řasy jako stavidla zadržovaly hrozící záplavu slz a on se musel několikrát zhluboka nedechnou aby opět získal vážnou tvář.
Stál tam nahoře na Skabalu a pozoroval ten dokonalý tvar. Její kořeny skryté v zemi, to jak se vypínala na větvemi, ve tváři vepsána léta osamění a izolace od okolního světa.
Přísahal by, že se hora jakoby celá rozzářila a oplácela mu láskyplný pohled. Jen se natáhnout a konečky prstů lehce pohladit její bílé sněžné vlasy.

"Mluvíš dobře, jezdče na soudku," zavrčel spokojeně Šmak po další Bilbově ódě na jeho dokonalost.
"V tvé přítomnosti mi krásná slova přicházejí sama na mysl, ó velkolepý Šmaku," pokračoval hobit nervózně.
Šmak náhle přiblížil hlavu téměř až k Bilbovi:"Tak mi řekni, jaký myslíš, že mají tvar mé zuby?"
Bilbo zaskočeně zalapal po dechu. Pak mu ale došla správná odpověď a zbledl. "K zabíjení," vydechl tiše a nahmátl v kapse Prsten.
"Správně, ten nejdokonalejší tvar k zabíjení všech lupičů," zasyčel Šmak a chňapl tlamou v místě, kde ještě před chvílí stál Bilbo.
Ten už ale díky Prstenu pelášil dávno pryč.