DMD č. 8. pro 8. 4. 2014. Téma: Na cestách

Vyrážame plní elánu a energie. S nadšeným "jejejeje" to napáli vpred, občas zletí a s vážnou tvárou oznámi, že "bum". Cestou rozhodne musíme vyliezť aspoň na jedny schody, sledovať autá a lietadlá, ponaháňať holuba, vyliezť na lavičku, nadšene uháňať za každým psom, trojkolkou či kolobežkou, s pohoršeným "blť" zdvihnúť zo zeme vajgel... Odkedy začala jar, naše cesty sú zas o niečo objavnejšie - povyliezali mravce a iná háveď, takže malý k svojim mnohým záujmom pribral entomológiu. Domov ho občas musím doslova dotiahnuť, lebo aj keď sa prihlási únava, jeho zvedavosť je silnejšia než boľavé nožičky. Ale veď zajtra pôjdeme von znova.

Bývá to znát už ve vlacích, někdo pomůže s bagáží a jiný se zmíní o zajímavé stezce.
Při vyhýbání se na úzké pěšině se na sebe lidi usmívají a přejí si hezký den, třebaže slovům nerozumí.
Někdo přijde s provázkem, když jiného vidí zápasit s kolíky a příliš tvrdou půdou.
Prosby o pomoc bývají vyslyšeny, nebo na ně člověk aspoň dostane radu.
Lidi ochotně vysvětlují své patenty, na které se někdo zvědavě ptá.
Občas se někdo podělí s náhodnými kolemjdoucími jen tak, že je hezký den.

A všichni se snaží věřit, že nejen na cestách k sobě lidi mají blíž.

Želáme príjemný večer všetkým poslucháčom, ktorí niekam cestujú. Väčšina ciest na území Slovenska je zjazdná. V horských priesmykoch je odporúčané použiť zimné reťaze. Nehody hlásené nemáme, očividne všetci jazdia slušne. Kolóny vás tiež nikde nezdržia.
Hliadky ste nám hlásili na výjazde z Bratislavy smerom na Brno, pri Považskej Bystrici smerom na Bytču a v Košiciach smerom na Michalovce. Na rýchlosť si dajte pozor pri vjazde do Rimavskej Soboty smerom od Lučenca, kde je stacionárny radar a na diaľnici medzi Liptovským Mikulášom a Popradom, kde jazdí biela Fabia. Na všetkých hraničných prechodoch vás odbavia priebežne. Šťastnú cestu vám želá vaše rádio.

"Byla to ~Fantastická zvířata a kde je najít~ nebo ~Kouzelnická zvířata a jak je najít~?" zeptal se už notně zoufalým hlasem Ron. V náručí křečovitě svíral špatně vybalancovanou hromadu učebnic a ze všech sil doufal, že tenhle šílený den před začátkem školy co nejdřív zakončí dobře načepovaným korbelem máslového ležáku.

"Mladý muži, hledáte-li učebnici pro první ročník, je to ta první. Nejsou v ní sice ta nejzajímavější dobrodružství, co jsem prožil na cestách, protože by mohly vnuknout dětem hloupé nápady, které by jistě znamenaly jejich smrt, ale troufám si tvrdit, že i tak je vcelku zajímavá."

"Páni! To jste vy!"

Každé zrnko písku má svou váhu. Kamínek do mozaiky. Jeden sen.
Znám je všechny, už jen z jejich šumění poznám, který kontinent se právě uložil ke spánku. Každé má jinou barvu, červené, zlaté, modré, každý sen hraje jiným odstínem, zamilovaným, hrůzostrašným, šťastným.

Přehazuji zrnka, aby se dostaly na to správné místo.
A pak, konečně, mrknu. A okamžik v čase, zmražený navždy, se stává mým novým domovem.

Sem se můžu vždy vracet, když při potulkách myriádami lidských sny zatoužím po chvilce klidu. Odsud vždy odcházím, když mé rozhárané nitro chce ven.

Jsem Sen a můj palác je ze zrnek lidských snů.

Jean-Luc Picard byl zvyklý na ledacos. Přeci jen, necestoval vesmírem první den. Zvládal Ferengy, Klingony, Borgy i bytost Q. Byl zastáncem diplomatických řešení, ale věděl, kdy je čas použít sílu.
Zvládal i svou posádku, z Rikera se profiloval dobrý velitel, Deanna konečně vypadala jako důstojník a Worfovi záchvaty vzteku a rozbíjení Přední desítky vyřešil převelením.
Jednu věc ale stále nezvládal. Naštvanou Beverly. Jednou rukou si nervózně potáhl uniformu, třímající kytici růží v té druhé a odvážně zazvonil na její kajutu. Dveře se otevřely.
"Beverly, drahá-" víc říct nestihl. Ta váza mu proletěla těsně nad pleší. Možná to nechá na zítra.

Celestia se ze všech sil snažila Luně po jejím návratu dokázat, že noci nejsou tak osamělé, jak si je pamatovala. Ačkoli Lunu bavilo pozorovat 'noční život' poníků, nepovažovala za vhodné se 'jen tak k někomu přidat'.
Brzy však objevila novou schopnost. Dokázala vycítit, když měl některý poník noční můry, a co bylo důležitější, uměla do nich vstoupit a zasáhnout. Občas si dokonce mohla se spícím poníkem i popovídat a poradit.
Každou noc, když vyzvedla měsíc, se tedy vydávala po neviditelných pěšinkách snů. Navštěvovala své poddané a učila se je znát a doprovázela je tam, kam s nimi nikdo jiný nemohl.

Jakub se prohrabával bordelem v chlívku kvůli příjezdu vnuka Petříka. Hrabal hrabal a najednou zakopnul o nějakou roli. "To tu určitě zbylo zas po essesacích" řekl Jakub a rozbalil koberec, který byl napůl propálený od vajglů. Rozbalil ho a čekal na příjezd vnoučka. "Hele dědo, co se to tu válí za koberec" zeptal se Petřík. "Kouzelný koberec, chceš ho vyzkoušet"? "Samo, to bude zábava a už nastupoval na koberec.Jakub krátkou formulkou koberec aktivoval a už letěli. Po pěti minutách letu se začal koberec podezřele naklánět. "Padáme". "Neboj se ".Jakub cosi zamumlal a z padajícího koberce se stal rozkládací padák.

Vyplašený pytlák přimrznul na místě, pozorujíc nad pasekou se vznášející světla. Z jednoho ze světel vytrysknul zářivý kužel, ze kterého k němu sestoupily dvě malé šedivé bytosti. Promluvily k němu švitořivými hlasy. On na ně nechápavě pohlédl a zvednul ruce nad hlavu. Namířili na něj nějaký předmět a švitoření se ozvalo znovu.
„Dobrý den, mohli bychom se zeptat na cestu do soustavy Dakron?“
Pytlák jen zavrtěl hlavou. Bytosti se zatvářily zklamaně a začaly znovu stoupat. Ještě zdáli slyšel jejich handrkování.
„Já jsem ti říkala, že u Betangy máš zahnout vpravo!“
„Kdybys vzala mapu, nemuseli jsme teď trčet v kdovíjakém zapadákově.“

Vedle poklidně pokuřujícího Munga Hrdonožky zastavil cizinec na černém koni.
"Kraj...Pytlík," zasyčel.
"Jó tak vy jedete za panem Bilbem, já si hned říkal, že pojedete zrovinka za ním," pokýval hobit hlavou a sjel cizince nesouhlasným pohledem.
"Poslyšte, pana Pytlíka ale teďkon neseženete. On zase někam vyrazil, pořád někde trajdá, a to už mu je tolik, že by měl mít trochu rozumu, a nehnat se za nějakým bláznivým dobrodružstvím," rukou máchl směrem ke Kraji a cizinec v černé kápi bez poděkování tryskem vyrazil.
"Říkal sem, že tam není," zabručel Mungo nenaloženě. Ten člověk mu úplně zkazil požitek z večerní dýmky!

Šestnácti proudá dálnice. Osm proudů tam, osm proudů na druhou stranu. Jezdí po ní různé druhy vozidel od stařičkých Fordů, před kamióny až po nepraktické ego zvyšující sporťáky.

D1 - tři proudy tam, tři proudy (když je dobrý týden) druhým směrem. Opět různé druhy automobilů.

Okreska, jedna cesta tam a jedna zpátky. Zase rozmanité druhy vozidel.

Polňačka. Traktory, staré auta, bloudící auta.

Pole, louky, lesy, lány – bez cest. Avšak i zde se dá narazit na čtyřkolky, motorky a podobné řvoucí stroje.

Přátelé, kamarádi, na všech těchto místech denně umírají tisíce našich hmyzích bratrů a sester, věnujme jim tedy jednu minutu ticha.

Poslední ze tří těl pod šibenicí se věrohodně zhroutilo.
„Rychle pryč,“ zasípěl bratr Hugh. „Do Skotska.“ A omdlel.
Mniši se bezradně podívali jeden na druhého. „Co teď budeme...?“
„Dopravte Hugha k vozu,“ poručil tiše opat. „Jedeme na sever.“

Navzdory žalu, který je všechny užíral zaživa, každý dělal, co dokázal. Bratr Johan střežil jejich hubený váček. Roger smlouval o noclehy, přívozy, jídlo.
Hugh... jim umíral před očima, a nikdo jiný cestu neznal.
„Ten kopec,“ zachraptěl konečně po týdnech putování. „Fiona.“
„Kdo?“
„Útočiště pro naše lidi,“ vydechl Hugh. „Sestřenka.“

Čekala na ně na prahu.
„Otče...? Hughu, proboha...?! Co se stalo v Glastonbury?!“

Otec byl uznávaným čalouníkem. Syn měl být pastorem, ale otec zemřel a na školy nebyly peníze. Zůstalo však přátelství, navázané zatímco otec pracoval u markýze.

Svět vyšší společnosti byl pohodlný, ale prázdný. Hledala něco, co jej naplní. Důvěřovala příteli, který ji vyvedl do jiného světa.

Touha 'něco dokázat' ho vyhnala z domu. Dřina, pot a prach byly dobrými učiteli. Štěstí mu do cesty přivedlo dva vandráky.

Hnala se dál a dál. Všude bylo tolik utrpení, beznaděje, potřebných. Konečně zastavila - a bolest jí vehnala do náruče člověka, ve kterém našla rozhřešení.

Čtyři cesty osudu se spletly dohromady, aby vytvořily záchrannou síť.

Že včely jsou tvorem kolektivním a nejraději rozhodují jako většina, to je obecně známo. Co však nebylo známo je, že včely - a to prosím nejen královny - jsou schopny individuálního rozhodování.
Včela Amálka se rozhodla, že bude dobrovolně cestovat potrubní poštou, aby předávala kódované věděcké zprávy, které si upíří hrabě a šílenci z Městského Muzea potřebovali posílat.
Práce nebylo mnoho, s ostatníma holkama byly sehraný kolektiv, v zastávkách mezi cestami si mohla pít přesladký nektar z vyšlechtěných květin, sem tam zaslechla fajn drb, ale co měla nejradši bylo, jak si to na jednotlivých cestách potrubím svištěla až se jí chloupky vlály!

Oceán se koupal v letním slunci. Štěpka se opírala o zábradlí a nechávala vítr, ať jí cuchá vlasy. Konečně se cítila šťastná.
Ale pak to přišlo. Černé mraky zakryly modré nebe. Zničeho nic.
Polekala se, když uslyšela hrom.
Moře se brzy rozbouřilo a začalo pršet. Chtěla se schovat. Utíkala.
Než se však stihla dostat do podpalubí, loď samotná se jí rozplynula pod nohama. Všechno zmizelo. Jen ta bouřka zůstala.
Pak otevřela oči. Byla ve svém pokoji.
Zřetelně slyšela hlasy. Hádku. Tříštilo se nádobí. A nejspíš padaly i rány.
Schoulila se ustrašeně do klubíčka.
Doufala, že tuhle bouřku přečká v bezpečí.