Hobit

Byl jeden z teplých letních dnů a v Dolu probíhaly již od rána trhy. Celé město zářilo změtí barev, zvuků a vůní. Obchodníci se snažili navzájem překřičet, děti se smály, ženy švitořily nad pestrými látkami a muži platili útratu.
Teplý vzduch se tetelil a mírný vánek příjemně chladil na tvářích. Na městské věži začali troubením oznamovat poledne.

Vánek se změnil ve vichřici a slunce překryl stín. Všechen hlahol trhů naráz ustal. A do nastalého ticha se ozvalo hlasitý řev. Dračí řev.
Zanedlouho se zřítily první budovy a vypukly první požáry.

Čtrnáct minut po poledni nezbylo z Dolu nic než trosky.

Bilbo si sadol do starého kresla a s fajkou v zuboch sa začal prehrabávať starými listami. Á, tu bol jeden od Oriho. S úsmevom si spomenul na mladého trpaslíka, ale obálku odložil.
Chcel tomu zabrániť, ale nedokázal. Myšlienky sa mu rozbehli k tomu dňu, keď jeho noru zaplavili trpaslíci a Gandalf a on sa bláznivo vydal na ich výpravu. Vtedy ešte netušil...
Zvonec pri dverách sa hlasno rozcengal. Vyskočil a bežal ku dverám. Otvoril ich. Vonku nestál nikto. Pomaly dvere zase zavrel a vrátil sa ku starému kreslu.
Všimol si, že pánty vŕzgajú, ale nechcel ich opraviť. V skutočnosti nie.

Všech čtrnáct členů výpravy za znovudobytím Ereboru sedělo na skalní římse kousek od Osamělé hory. Thorin se tvářil zarputile a ostatní rytmicky pohupovali nohama.

"Víš, Thorine, já nechci být nějak vlezlý, ale měl bych jednu otázku," ozval se hraně nenuceným hlasem Kili zatímco upíral zrak na poletující havrany.
"Hmpf!" zabručel Thorin a dál zamračeně hleděl na horu před nimi.
"Říkám si, a rozhodně tě tím nechci nijak zpochybňovat, jestli jsi zvolil zcela moudrou dobu pro tuhle akci," nedal se odradit mladý trpaslík.
"Hmpf!"
"Ne, ale vážně, řekni: Co budeme dělat, když je celá Hora pod ledem?"
"Čekat," zavrčel Thorin rozhodně.

"Poslyšte, myslím, že na to jdeme celou dobu špatně. Krást drakovi poklad... Nebylo by lepší nějak se s ním dohodnout? Který trpasličí král může říct, že žije v míru s drakem? Byl byste výjimečný, Thorine!"
Trpaslíci zaváhali a rozhlédli se po sobě. Bilbo vytušil svou vzrůstající šanci a kul železo dokud bylo alespoň trochu žhavé: "Navíc, uznejte, že je statisticky zhola nemožné proniknout do dračího doupěte a nezemřít přitom strašlivou smrtí."
Thorin se zamračil: "Nebuďte nudný. Nenajali jsme si vás jako statistika, ale jako lupiče!"
A s tím postrčili trpaslíci chudáka pana Pytlíka do chodby směřující přímo k strašlivému Šmakovi.

Zvŕtal sa pred zrkadlom, ktoré bolo - ostatne, ako všetko v jeho dome - krásne vypracované. Na to si však už zvykol, viac ho zaujímal odraz.
"Nie moje najlepšie dielo, ale konečne ako-tak vyzeráš," odtušil nakoniec smerom k svojmu spoločníkovi.
Ten jeho nadšenie nezdieľal.
"Čo si mi to urobil s vlasmi?!"
"Ten zázrak sa volá česanie," zapriadol vyšší z dvojice, nevšímajúc si prúd nadávok v jemu neznámom jazyku. "V tej tvojej hrive sa predtým mohli ubytovať myši."
"A kde mám BRADU?!"
"Už ju nemáš, nevšimol si si?" uškrnul sa samozvaný holič a kaderník v jednej osobe. "Konečne, image hodný kráľa pod Horou!"

„Ke strojům, pche to určitě!“ odplivnul si okázale mladý trpaslík, když se celý nedočkavý dostal na povrch. Obři buchary, kovadliny, kladiva a důmyslné důlní stoje mu připadaly stejně důležité, asi jako znalost počtu stříbrných lžiček držených jistou rodinou v jistém kraji. Když došel na své oblíbené tajné, a měkkou trávou porostlé místo, sundal si přiměřeně teplé oblečení vhodné pod zem a roztáhl se na trávě tak, aby jeho bledá kůže pochytala co nejvíce ze vzácných slunečních paprsků. Vyhříval se, snil o dálkách a rozhodně by ho nikdy nenapadlo, že by se někdy mohl těšit na zvuk kladiva dopadajícího na kovadlinu.