Hobit

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane."

Najednou hlasitě zahřmělo.

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Lobélie ze Sáčkova po dlouhém soudním řízení získala práva k luxusní noře svého zmizelého příbuzného. Den aukce pozůstalosti se před Dnem Pytle sešel skoro celý Hobitín. Zmizení pana Pytlíka bylo místní senzací a každý si chtěl odnést nějaký suvenýr. Nejdříve dražili větší kusy, později mělo dojít i na menší předměty osobní povahy.
Zrovna se dražila nějaká komoda, když kde se vzal, tu se vzal – po cestě kráčí pan Pytlík osobně. Když viděl co se děje, začal ošklivě křičet na paní Lobélii.
Tak jsem sebral nějaké stříbrné lžičky a vypadl. Přece neodejdu s prázdnou.

"Je to odporný sobec a podivín! Pohroma pro naší rodinu! Musíte nám pomoci, pane právníku..." Hobití dáma svírala kapesníček a utírala slzy.
"Ano, ano, můj bratranec se prostě sebral a odešel! Nenechal žádnou zprávu, dům je zcela prázdný. Zmizel jako pára nad hrncem," přikyvoval její manžel horlivě.
"Pokud je nezvěstný již tolik měsíců, bylo by teoreticky možné prohlásit ho za zemřelého in absentia. Potom by jeho majetek a obydlí připadlo nejbližším příbuzným a rodina by se nemusela potýkat s nejistotou," navrhl právník.
"Zcela si rozumíme, pane právníku! Ta nejistota, chápete! O ty stříbrné lžičky nejde!" zvolala Lobélie Pytlíková ze Sáčkova.

Dech se mu zklidňoval.
Král Thranduil ležel vedle něj a prsty mu přejížděl po zpocených zádech. Zpomalil na kříži. Na jeho jizvách. „Chci vědět, co se stalo.”
Ztuhl. „Nic to není. Už je mám dlouho.”
„Řeknete mi jména.”
„Ne, to…” Zabořil hlavu do prostěradla. „Chtěl jsem to.”
Prsty zastavily.
Polkl.
Potom se znovu daly do pohybu. Zlehka z kříže přejely po jizvách na hýždě. „Není to správně.”
Polilo ho horko. Nejraději by hned teď zmizel.
„Taková… ostuda. Takhle to dopadá, když krátkověcí zapomínají na tradice.” Zvedl mu bradu a usmál se na něj. „Mám vás ještě co učit, pane Pytlíku.”

Prvních padesát let svého života Bilbo žádného krále nepotkal, přesto ho poznal okamžitě, jakmile stanul na prahu jeho dveří.
Byl to postoj, hrdý a nezlomený, byl to pohled, který propaloval srdce. To byl král zvenčí. Krále zevnitř poznával, když spolu putovali divočinou. Přirozenou autoritu, cílevědomost, rozhodnost v nejtěžších chvílích, odpovědnost za ty, kdo mu byli svěřeni. A rozpaky, s kterými odvracel zrak, kdykoli mu Bilbo pohlédl do tváře za denního světla, protože král nesmí dát najevo slabost.
Bilbo natáhne ruku nocí Temného hvozdu; drsné prsty mu sevřou dlaň, na kloubech ucítí jeho rty. Král smí být bezmocný jen za tmy.

Úder do mě narazil jako kovadlina a srazil mě na kolena. Skřet se nade mnou tyčil, meč připravený ke smrtící ráně. Čas zhoustl. V sekundě, než se mi meč zakousl do ramene, jsem se odkulil stranou a máchl sekerou. S mlasknutím se mu zasekla do třísel a mě pokropila sprška ještě vroucí krve. Vstal jsem a vyprostil zbraň z mrtvého skřeta. Miluji mrtvé skřety. Vyplivl jsem zlomený zub a zahodil zničený štít. Překročil jsem chladnoucí mrtvolu a usekl kmínek mladého dubu. Jako štít mi bude muset stačit.
“Tak co, kdo bude další?!” s úsměvem jsem se vrhl do bitevní vřavy.

„Včera skopový, dneska skopový, a ať sem trajcén, esli to zejtra nevypadá zasejc na skopový!“ zavrčel Berta.
„Co chceš víc? Zažili sme cestou časy, kdy bys bejval Vildovi poděkoval za takovej pěknej kousek tučnýho berana z údolí, jako je tendle,“ odsekl Vilda. „Skopový maso je dobrý na růst, udržování a vyživování svalový hmoty. Nejen, že je v něm spousta proteinů, ale je to taky zdroj minerálů a vitamínů včetně železa, zinku a vitamínu B12. Navíc...“
Vilda vykládal a vykládal, až obloha zesvětlala a rozezpívali se ptáci. To bylo snadné, pomyslel si Bilbo, když zlobři zkameněli, a vydal se pro trpaslíky.

HLEDÁ SE

Pro výpravu k hoře Erebor ve společnosti dvanácti trpaslíků, a čaroděje, poptávají tito velební pánové: LUPIČE

Co Vás čeká?
Možnost získat nezměrné bohatství, snadno měřitelnou vděčnosti trpaslíků a v některých lokalitách k nehynoucí slávu (záleží na hynutí).

Kým byste měli být?

Ne mladý a ne starý

Ne velký a ne malý

Ne hloupý a ne přechytračelý

Vše ostatní vítáno

Splňujete-li výše uvedené požadavky, neváhejte kontaktovat vedoucího výpravy Thorina Pavézu, budoucího Krále pod Horou na adrese:

U Skákavého poníka
Hůrka

BONUS: Cestujete ve společnosti slavného a velmi záhadného čaroděje Gandalfa Šedého (značka Mithrandir). Takový zážitek si nelze nechat ujít ;)

Sem dolů se zpěv z kuchyně nesl ozvěnou, divně pozměněnou zákrutami chodeb v útržky volání sýčka. Dvě dámy s lucernou otevřely dveře sklípku.
"Stejně se mi tu nelíbí," zašeptala vyšší.
"Tak proč tu bydlíš, trdlo?"
"Sloužit u dvora je čest!"
"Natočíme a jdeme zpátky, potřebuju jen na svařené."
"Jeho veličenstvu libo vyprošťovák?"
"Jaké dvorské vyjadřování, ó!"
"Pst!"
Menší zvedla lucernu nad hlavu. Zřetelně zaslechly sykavý nádech. Polknutí. Odříhnutí.
Ohlodané zbytky sýra na podlaze zasvítily jako zežloutlé kosti.
"Příště s tebou nejdu," hlesla vyšší dáma.
Bilbo se tiskl ke zdi a ve spáncích mu tepalo. Příště rozhodně jen sýr. Bez vína.

Bilbo sa snažil nebyť úchylný a nečumieť na telá vypracované večnou lopotou so skalami a tak, ale...
Slnko svietilo, svaly pod iba zdanlivo drsnou kžoou len tak ihrali. Vlnili sa ako hladina jazera, keď do nej so smiechom skočili a - Biblo sťažka prehltol - ich kontúry zvýranzili ešte aj kapky vody.

"Bilbo, poď," volali ho následníci trónu s holými zadkami. Bilbo pocítil, ako sa mu krv nahrnula do líc.
"Nie, ja... som naostro!"
"Veď aj ja," odvetil Gandalf. Bezstarostne hodil svoju róbu Bilbovi cez hlavu, a než sa z nej Bilbo vymotal, bol našťatsie hlboko vo vode.

Napokon sa ale osmelil.

O příjemných dnech se toho nedá mnoho říci, napsal pan profesor. A tak nevíte že:
v Posledním domáckém domě pečou lepší koláčky než hobití babičky a že jsou dokonce ochotní se podělit o recept.
tklivý hlas, který se vetřel Bilbovi do snů a po probuzení v něm zanechal touhu po něčem nedosažitelném, patřil Elrondovi zpívajícímu píseň o Celebrían.
Gandalf jednoho večera úplně zmizel v dýmkovém kouři a Bilbo dumal nad výhodami neviditelnosti při loupení.
na cestu z Roklinky vyrazilo s Gandalfem patnáct malých postav. Estel se uvelebil na nákladním poníkovi, skryl se pod Dvalinovou náhradní kapucí a odmítal jet domů.