Píseň ledu a ohně

„Spikli jste se. Nebyl to spravedlivý boj!“ prohlásila Sansa, když je Jory odváděl celé olepené sněhem do hradu.
„Jsi větší,“ namítla Arya, „tak bys měla být rychlejší a silnější.“ Hlasitě popotáhla. „Dva malí proti jedné velké je čestné až dost.“
Druhý malý mezitím spokojeně vylezl na dřevěné zábradlí. Jory ho podvědomě chytil za ruku. Měl ji ledovou od házení koulí.

Když tři malé Starky předal chůvě a ta je usadila před krb, aby uschnuli, na starou ženu se snesla lavina proseb o příběh o bílých chodcích, ne, o udatných rytířích, kdepak, o divokých.

Jory zalitoval, že se musí vrátit ven.

Sezení na obláčku je zatracená požehnaná nuda, ale naštěstí si jí můžete vynahradit tou dobrou společností a krásným výhledem.
Nejkrásnější shledání bylo s otcem a s Šedým Větrem. Otec prohlásil že je pyšný na to, že ani jeho syn neztratil čest.
Navíc se setkal i s matkou, ta se ale zakrátko vrátila zpět domů a stejně tak i Jon, po nějaké době.
Shlížel dolů na Jeyne s jejich dítětem pod srdcem, ukrývající se s Černou rybou, byl rád že se z té oslavy dostali živí.
Stále ještě ho bolela záda, pořád ještě cítil každý šíp.
Ale aspoň si nevzal Freyku.

Portál bzučel a světélkoval.
Na stolečku jsem nalezl vzkaz od profesora.
Šmeldo, gratuluji, za tvou asistenci si zasloužíš stát se druhým člověk co projde literární portálem.
P.S. Hledám Justinu.
Následoval návod na použití.
Je načase ukázat Martinovi jak to dopadne.
Vybaven profesorovým batohem jsem vkročil do portálu.

Upalovaná kněžka vřeštěla, dothrakové čučeli a já, nejsa drak, minimaxem hasil
vatru. S ukradenými vejci jsem prošel zpět. Blonďatá třináctka mě nestihla zastavit, ničit ekonomiku otrokářům nebude.
Další cesta vedla do Západozemí, kde jsem padl na kolena před překvapeným králem.
"Rudou ženu nepotřebujete milosti, mám pro vás lepší zdroj ohně... nebo snídaně."

Cítil se za to všechno podivným způsobem odpovědný. Vinný. Jako vždy. Cítil se tak od malička a zejména Cersei ho v tom stejně dlouho podporovala. Ale tentokrát už mu hořkost prolézala každou buňkou v těle a nezdálo se, že by někdy mohla zmizet.
Joffrey byl mrtvý. Neměl z toho radost, ale ani by toho nijak zvlášť nelitoval, nebýt následných událostí. Kdyby ho Joffrey nechal být, třeba by všechno bylo jinak. Třeba by teď po celých sedmi královstvích i svobodných městech neumírali trpaslíci a děti ve směšném honu na jeho hlavu. Jenže Joffrey si jeho přítomnost užíval, kdykoli ho mohl ponižovat.

Dívám se na svůj odraz na vodní hladině. Hlavou mi běží všechy ty odporné lži a pomluvy. Jenže čím déle se dívám, tím víc se mi zdají-
Ne! Nemůže to být pravda! Je to výmysl, který má pošpinit mou matku.
Jenže... nenecházím jediný společný rys s tím tučným užvaněným ožralou. Všechno, co vidím, je svrchovaně lannisterské. Žádné huňaté obočí a sprosté červené tváře jak u nějakého sedláka. Ušlechtilá linie brady, plavé vlasy, oči, které se lesknou důvtipem, ne vínem.
Zkrátka a dobře, vidím v sobě více strýce, než otce.
Takže se musím postarat, aby se nikdo jiný neodvážil vidět totéž.

Pokřikování palácových pikenýrů, potírajících protivné prosebníky, přehlušovalo pištění prostých, pronikavě páchnoucích poddaných.
Panovačný princ, právoplatný potomek panovníka poraženého prasetem, pózoval portrétistovi.
Při předvádění pohledného, pyšného profilu podrážděně poslouchal pláč povstaleckého pána, pokleklého před Pycellem.
Paxter Pampelišák, poslušnost postrádající pán Pampeliškového poupěte, přitepleně pojmenované pevnosti pod pahorkem poblíž Prstů, prosil, plakal.
Přiznal prohřešek, přesto požadoval prominutí, prý pozvedl prapor pouze pro právo pomsty, přislíbené příteli.
Přihlížející pážata, posluhující princi, pozorovala přicházející pohromu.
Pyšného prince, potěšené pozorujícího ponížení pánova pletichařského příbuzenstva, počínalo pánovo pofňukávání popouzet.
Pobočník planě plánoval přistřihnutí princových perutí.
"Payne," přivolal plešatého popravčího princ, "přiostři plkno, požaduji palici pampeliškového pána."

Od moře vanul horký a vlhký vítr věčného léta. Daenerys začínala být unavená a měla žízeň.
"Půjdeme už domů?"
"Domů?" Viserys vypadal nepříčetně. "Náš domov leží támhle." Ukázal přes nekonečnou masu vody.
"Já myslela..." V mysli jí vytanuly červené dveře a citronovník pod oknem.
"Ano?!"
Nechtěla rozhněvat draka. Bála se ho. "Nic."
Ano, jeho domov byl za mořem. Ale co ona? Ta ho znala jen z vyprávění o zelených loukách a bohatých městech. Nevěděla, co je domov. Neustále byli na cestách.
Viserys se zahleděl do dáli. "My se tam dostaneme. Uvidíš. Dostaneme se tam."
Nic neřekla. Jen se smutně usmála.

Skupina dětí – nejmladší ještě kojeňátko, nejstarší už na vdávání či ženění – vešla do rozlehlé místnosti. Jeden z chlapců začal zvracet.
„Nezvládá pohled na zradu, he?“ zasmál se stařec.
Ve vzduchu se vznášel pach čerstvé krve, ale mouchy už začínaly hodovat na tělech. Děvčata se snažila otočit, ale služebné je pevně držely, tak jak měly nakázáno. Někteří z chlapců se třásli, ale jiní z nich pozorovali pozůstatky masakru s neutuchající fascinací.
Stařec ukázal na jedno z těl: „Tohle býval král,“ kopnul do něj, „a co je z něj teď? Chcíplý vlk. Dívejte se, co se stane, pokud porušíte smlouvu s Freyi.“

To, že se některé stavby bortily s časem, nehledě na všechny opravy, bylo pro většinu obyvatel normální. Aspoň to byl nový důvod je přestavět nově, nebo celé sídlo přesunou do výhodnější pozice.
To, že se stane tohle, ale nikdo nečekal.
Dobře, byla stará, ale přeci… měla vydržet všechno, tak co se stalo?!
Začalo to nevinným křup, což se na ní dalo považovat za normální halucinaci.
Pak to pokračovalo. Křupala jako čerstvě upečený chleba, jako ledová kra z Doby ledové.
Nikdo si toho nevšiml.
Teprve když kvůli poslednímu křup ohluchlo všech Sedm království, si to lidé uvědomili.
Zeď se roztrhla vejpůl.

Noční hlídka vyrazila na sever. Průzkumníci se na Černém hradě rozloučili se svými bratry a vydali se tunelem pod Zdí. Než prošli všemi branami, nikdo nevydal ani slovo. Duch tiše běžel vedle Jonova koně, jeho červené oči se blýskaly v šeru. Všichni cítili napětí, možná obavy, možná i strach. Jen Duch jakoby tísnivou atmosféru okamžiku nevnímal. Když vyjeli na otevřenou pláň, ostré světlo odrážející se od sněhu je zabodalo do očí. Zlovlk zmizel rychlostí blesku za prvními stromy a Jon se rozjel za ním. Když vjel do starého hvozdu, spatřil ve sněhu desítky otisků lidských nohou. Ale opravdu byly lidské?

Jon Sníh odpočítával kroky, když kráčel po vrcholku Zdi. Dnes na něj vyšla hlídka a on se nemohl ubránit pocitu, že je Zeď den po dni jakoby užší. Také když se zadíval dolů, připadal si blíž k zamrzlé krustě země.
Zima přišla před devíti lety a vyžádala si příliš mnoho životů. Mnoho lidí umrzlo, mnoho jich zemřelo hladem a další se stali obětmi zoufalých i krutých zločinů.
K Jonovi s tichým funěním přiběhl Sam. "Je to pravda Jone! Zima odchází! Noční hlídka hlásí ustupující hranici ledu. Dokonce i Zeď začíná tát! Raduj se bratře, je tu obleva. Léto se blíží!"

„Tohle léto bylo dlouhé,“ říkali jedni. „A dlouhé léto znamená ještě delší zima.“
„Každá zima jednou skončí… Přežili jsme je předtím, přežijeme je i teď,“ říkali druzí.
A opravdu, byla dlouhá. Delší, než všechny předchozí. Zima, kdy se nelidské stvůry z ledu připlížili zpoza Zdi. Meče jim neublížili, šípy je nesrazili k zemi. Zase a zase vstali, šíříc hrůzu a smrt.
Nakonec však jaro opravdu přišlo. Ledy konečně roztály, vyrašily první jarní výhonky…
Ale v Západozemí již nezbylo jediného člověka, který by mohl vítat jeho příchod. Jen skučící vítr si pohrával s listy a vlčí vytí se rozléhalo troskami Zimohradu.

Usedal ke svému stroji den co den.
Napsal pět tlustých knih.
A mínil psát další, dokud mu mráz nepromění horkou krev v žilách v led.
Psal poutavě, zaléval své suché a děsivé poselství šťavnatou omáčkou příběhů, aby se čtenáři nedokázali odtrhnout, aby se jim ta jediná důležitá věta zabydlela ve vědomí a nedala se vypudit.
Láska a sex, vášeň a zrada, války a boje, kouzla a intriky, násilí a smrt.
Smrt pro zlé i dobré. Protože takové to bude.
Chtěl, aby lidé věděli, že dlouhé léto nepotrvá věčně.
Že jednou se jaro nedostaví.
Že přichází zima.

A proroctví se vyplnilo.