6. Jízda

„Hotovo!“ postrčil chlapce čumákem a pomohl mu vyškrábat se na největší kus papírového vraku. Dáda se posunul a udělal Mikimu místo.
Rejnok se zašklebil: „Jestli lhal, máte se na co těšit!“
Po kůži mu přejel elektrický výboj. Obrátil se k Tomkovi, který se jednou rukou přidržoval novin a šlapal peří.
„Sem s křídly! A dej si pozor, ať jsou opravdu nejrychlejší!“
„Vyskoč mi nad hlavu.“
„Cože?“
„Teď!“
Černé tělo vyletělo nad hladinu. Tomek si počkal až bude přímo nad ním, vymrštil obě ruce vzhůru a vrazil prsty do rejnokových dýchacích otvorů. Pevně se zachytil.
„Fuj!“ zašeptal Dáda. „To je, jak strkat ruce do cizích nudlí.“
„Může dýchat?“ staral se Miki.
„Neboj, nedostatkem nosních dírek rozhodně netrpí!“
Miki začal počítat: „Deset?! Kolik asi potřebuje kapesníků?“
Křídla se nadouvala větrem a udržovala rejnoka ve vzduchu. Kroutil se a snažil se Tomka setřást: „Co děláš? Pusť! Tohle jsme si nedomluvili!“
V tu chvíli se do něj opřel další poryv větru. Křídla se napjala a Tomek s rejnokem nad hlavou vyletěl z pavího peří. Rychle se oběma nohama postavil na noviny a pevně se zapřel.
„Bolí to?“
Rejnok se ošil a zachichotal se: „Jenom to hrozně lechtá!“
„To přežiješ!“ řekl Miky a pevně objal Tomkovo koleno. „Hlavně nesmrkej!“
Dáda se zachytil Tomkovy druhé nohy: „Pro nejrychlejší křídla musíš něco vytrpět!“
Rozletěli se po rozbouřené hladině.
„Měl jsi pravdu!“ zasmál se rejnok a pyšně se nafouknul. „Jsou úplně nejrychlejší!“ Mrknul na tři jezdce na novinovém prkně pod sebou a rozchechtal se: „Držte se!“
Začalo se stmívat. Zarudlé slunce se ztrácelo za letícím Okřídleným ostrovem. Noc jim dýchala na záda. Na hladinu dopadly poslední paprsky. Vřítili se do nich a svištěli kupředu v jejich záři.
„Koukejte, jsme rychlejší než tma!“ vřískal David.
„Paráda,“ vyrazil ze sebe Miki.
Vítr jim hvízdal v uších, kolem létalo peří a za nimi zůstávala hluboká brázda. Tomek byl potichu a soustředil se na řízení. Ukočírovat rozjařeného rejnoka nebylo nic jednoduchého.
„Poslouchej moje prsty! Nech se vést!“
Rejnok se obrátil a nabral nejprudší poryv větru. Zakymácel se.
„Úplně nejrychlejší! zakřičel a zvrátil hlavu dozadu. „Všichni ti vypelichaní ptačí pošklebovači se můžou jít klouzat!“
„Cože?!“
„Dávej pozor!“
„Kam jedeš?“
„To musí vidět!“ Natočil křídla a udělal prudkou zatáčku doprava. Zamířil přímo k ostrovu.
„Neblázni!“
„Otoč to!“
Kluci křičeli jeden přes druhého.
„Musíme se od něj držet dál! Vždyť narazíme!“
Ostrov se blížil. Už mohli rozeznat jednotlivá kovově lesklá pírka ptákova trupu. Obrovská křídla se s mohutným svištěním pohybovala nahoru a dolů. Nárazy větru byly nevypočitatelné. Objevily se vzdušné víry.
„Neblbni!“
Okřídlený ostrov potřásl hlavou. Páv natáhl dlouhý krk, otočil se a upřel na ně veliké černé oči. Rozevřel zobák.
Další větrné tornádo už nevybrali. V plné rychlosti narazili do ptačího těla.
Pak je dostala tma.