Stopem

Podezřele často mi v pátek ujížděl poslední autobus. A s těžkou krosnou se mi do vesnice pěšky večer většinou fakt nechtělo.
Obvykle mi ale zastavily jen ty nejpodivnější existence.

Dva muži středního věku. Dohadovali se.
„Co když je to dobrá duše v nesnázích?”
„Máme naspěch, anděli!”
Takže můžu být v klidu.

Další pátek. Podobná dvojka, ale přece jiná.
„Věnuj se řízení, drahý.”
Ehm, jak přes kopírák.

Za týden zase. Tentokrát se drželi za ruce. Jeden z nich měl dřevěný prst.

A znovu. Nabručenec nešetřící sprostými slovy a ten s laskavýma očima.

Vždycky jsem dojela v pořádku. Byli v podstatě neškodní.