Ze života (nikoliv mého)

"Hlavně klid."
"A nohy v teple."
"A studenej obklad na hlavu."
Ti tři si tuhle mantru oblíbili někdy v osmé třídě a celkem úspěšně se s ní prosmáli zbytkem základky i střední školou včetně společenských průšvihů tanečních.
Puberta vzala do zaječích, univerzity, práce a rodiny je rozdělily.
Sešli se na Pavlově druhé svatbě. Takzvanou pravou lásku chtěl vyměnit za pohodlí krbu dobré hospodyňky.
Byl nervní jak pes.
"Dyť se klepeš, vole," poznamenal zcela nemístně Martin.
"To chce klid," ušklíbl se Vašek.
"A nohy v teple," navázal Martin.
"A studenej obklad na hlavu," dokončil bezbarvě Pavel a skácel se k zemi.

Lovec s oštěpem v ruce se plíží buší a netuší. Netuší jak dopadne. Loví levharta, ale nemusí ho najít.
Neví jak to dopadne, kdyby ho našel. Zaskočí šelmu nepřipravenou?
Hop, šťouch, chcíp.
To těžko.
Bude to souboj. Co zvítězí?
Rozum, lstivost, vytrvalost, paže, cvik a klacek?
Nebo zuby, drápy, instinkty, a další drápy?
Neví jak to dopadne, klidně může dnes umřít. Možná ale zvítězí, odnese si pár jizev, drahocennou skvrnitou kůži a pověst hrdiny.
O pár tisíc kilometrů dál si patnáctiletá turistka zajde do Primarku a za pár euro si koupí pekelně hnusnou mikinu s leopardím potiskem.
Kde je spravedlnost?

Jasně, že smlouvy se mají dodržovat. A ano, podepsala jsem to. Jenže to mi bylo fakt zle. Věřila jsem, že umírám, ale teď už jsem se z toho dostala a jsem v pohodě.
Přece kvůli nějaké pitomé smlouvě nezradím svoje sny. Nebudu ničit všechno, kvůli čemu jsem tak tvrdě dřela. Teď, když mám konečně cíl na dosah.
Stejně nikdo nic nepozná. Stačí chvilka a jeden nacvičený pohyb.

S největším sebezapřením umlčím své druhé já a setřu z tváře slzu. Dodržím, co jsem slíbila. Aspoň ještě dneska. Je to moje jediná naděje.

Jmenuju se Zuza, vážím 38 kilo a jsem anorektička.

Kromě hlasu, uzavírajícího první přednášku roku, bylo v posluchárně ticho. Takové, že byl slyšet tlukot všech tří set padesáti srdcí.
"Takže, ať zaměříte teleskop kamkoli, na jakkoli malý kousek oblohy, nejspíš uvidíte tmu. Stačí ale obraz zvětšit, zaostřit a v tom, co vypadalo jako prázdnota, uvidíte galaxie, hvězdy a jejich soustavy," odmlčel se a stiskl tlačítko.
Na promítacím plátně se zaostřil obraz, nejprve na nicotu, potom na galaxii, její rameno a šedesát světelných let širokou soustavu.
"Například tato planeta má prokazatelně příliš mnoho dusíku a kyslíku v atmosféře. Přesto třeba i na ní je život, třeba nejsme ve vesmíru sami."

Když Uršula zpozorovala, že Benjamin zase chodí více na zahradu, byla ráda, avšak vrtalo jí to hlavou. Benjamin se tvářil tajemně a vyzýval ji, aby na zahradu nyní nechodila, že chystá překvapení. Uršula tedy čekala.
Konečně se dočkala. Vstupuje s Benjaminem na zahradu a vidí záhon plný růží. To jí vyrazilo dech. Vždyť její chlap nikdy neuznával na zahradě nic, co nebylo k jídlu.
"Miláčku, z časopisu mi napsali moudré rady, kterak si manželku udobřiti a co k její potěše na zahradě vypěstovati. A já si dal heslo: míň piva, víc květin."
A začal heslo prozpěvovat na melodii známého hitu.

Ještě jednou s láskou zkontrolovala obsah kufříku. Noční košile se zapínáním, hygienické potřeby, spodní prádlo, Bepanthen, voda, sušenky a kniha Naše dítě. A taky papírové plenky, vlhčené ubrousky, bavlněné pleny, povijan, košilky andělíčci a dupačky. Vše v odstínech růžové, s růžičkami, růžovými kanýry, stužkami a sámečky. Do termínu zbývá ještě deset týdnů, ale je lepší být připravena předem.

Dneska jde na ultrazvuk. Konečně zase uvidí svou holčičku! A nechá si udělat pěknou fotku do růžového alba.

"Pane doktore, ukažte mi prosím Růženku!" "Tak se podívejte, maminko, tady je hlavička, krček, ručičky, bříško, nožičky a ... jakže se ten chlapeček bude jmenovat?"

Ahoj moji milí rodičové!
Píšu vám z tábora, že jsme v pohodě. Ty záplavy nás skoro minuly, ale dočasně jsme se přesunuli nahoru na stromy. Zařídili jsme si tam takový pěkný stavení z několika prken a naplavených věcí. Je tam sucho, ale pořád je to docela nebezpečně vysoko. Ondra spadnul, ale zlomil si jenom jednu nohu, kterou měl stejně už poraněnou. Předtím se seknul do nohy sekerou. Vedoucí se pak naštval a už nás nenechal hrát si se sekerou. A to jsme zrovna měli v plánu tam někoho postavit s jablkem na hlavě. Uvažoval jsem, že to risknu.
Zdraví Pavel

"Jsem nesmrtelný!" Proběhl kolem malého Puňty jeho bláznivý strýček Rex. Za chvilku Puňta uviděl svojí maminku, a ptal se jí: "Maminko Akélo, je strýček Rex vážně nesmrtelný?"
"Kdepak, maličký. To on si ale zrovna myslí, že je pánem času."
"Jak je to možné?"
"Dneska se tvůj strýček opět díval na Doctora Who, a Doktor se regeneroval. Když pak šel ven, nedával pozor a vešel do silnice, zrovna když jelo auto. Naposledy před nárazem, který ho pouze odhodil, viděl světla a pak se probudil v bahně, špinavý. Když se uviděl, usmyslel si, že se regeneroval a je Pánem času." Povzdechla si.

V lesíku u řeky žil odvážný Střízlík. Sýkorka Modřinka byla jeho ženou. Měla ho ráda a udělala, co mu na očích viděla. I doslechl se jednou Střízlík, že nenasytný Orel z druhé strany řeky si chce lesík zabrat. Rozhodl se tedy, že půjde lesík bránit. Sýkorka mu do ranečku zabalila sušené žížaly pro strýčka Příhodu a Střízlík odletěl. Bránil řeku dlouho a statečně, až si ho všimla Labuť. Střízlík se jí zalíbil. Naparovala před ním peří a pěla ódy na jeho odvahu, až Střízlíka dočista omámila. Zapomněl na Sýkorčinu dobrotu. Zůstal s Labutí a k Sýkorce se už nikdy nevrátil.

Byl vymodleným potomkem svých rodičů, kterým se dlouho nedařilo počít. Od mala ho zahrnovali jenom tím nejlepším a dělali pro něj vše, co mu na očích viděli. Jakožto jedináček měl veškerou pozornost svých rodičů a vždycky byl pro ně na prvním místě.
Tak to byl po celých deset let. Poté maminka najednou znova otěhotněla. Doma se všichni radovali, i chlapec. Jen že to tehdy netušil, co se stane, až se malé narodí.
S příchodem sourozence se mu začal pomalu rozpadat celý svět a jistoty, na kterých do té doby stavěl. Ano, po narození malé sestřičky, byl odsunut na vedlejší kolej.

Omyté vepřové maso z kýty rozkrojíme po vlákně na dva kusy a potřeme je česnekem utřeným se solí.

Tření česneku mi vůbec nejde, protože to neumím a nejsem dost trpělivá. Místo toho česnek radši prolisuju a se solí smíchám. Co dál?

Rozehřejeme v kastrole sádlo a maso na něm osmahneme…

Zase budu mít poprskané obkladačky kolem sporáku.

Do sádla přidáme drobně nakrájenou cibuli…

Proč jsem si před vařením malovala oči?

…a rychle ji osmahneme, zaprášíme moukou, podlijeme octem a vývarem…

Nemám vývar! Mám Masox? Cože? To není všechno? Uvařím raději něco jednoduššího. Ale co s tím utřeným - vlastně prolisovaným - česnekem?

Odhodlávaly se k tomu opravdu dlouho. Velmi se bály, ale nechtěly už déle čekat.

***

Když se další den sešly, srdce jim strachy málem vyskočila z hrudi. Přesto udělaly přesně to, na čem se domluvily. A daly si letmý polibek na rty.
Pohledem zkontrolovaly okolí. Žádná reakce.
Usmály se. A odcházely klidnější. Ruku v ruce.

***

„Mami, tati…" zamumlala Monika, s pohledem upřeným k zemi, „My se máme rády.“
Prsty propletla s Lucčinými a čekala na ortel.
„A to je jako novinka?“ zasmál se táta. „Dyť bylas dřív lesba jak já heterák.“
Děvčata se na sebe nechápavě podívala, ale nekomentovala to. Radši.

„Alkohol je metla lidstva,“ prohlásila důležitě obrýlená slečna, která, narodit se tak o padesát až sto let dřív, by byla zcela nepochybně aktivní typickou členkou Armády spásy.
„Z piva se tloustne, celkově je alkohol velmi kalorický a jeho užívání zabíjí mozkové buňky, které alespoň občas průměrný Homo sapiens tu a tam potřebuje,“ pokračovala samozvaná spasitelka lidstva.
„A když se to ještě míchá, vodka, červené, bublinky, koktejly, pivo… Fuj, že se nestydíte, vy nekulturní barbaři!“
„Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, jak kdysi kdosi, nevím kdo a kdy, řekl,“ pronesl s námahou vousatý spolužák. „Popojedem!“
A obrátil do sebe dalšího frťana.

Přeplněná tramvaj. Někteří sedící bez zaujetí civí z okna. Stojící se v zatáčkách synchronizovaně klátí.
Na sedačce proti mladé matce se synkem sedí stará paní s holí. Kluka upoutá bábinčina hůl.
Jedno kopnutí… a další…
„Mladá paní, nemohla byste chlapečkovi říct, aby mi nekopal do hůlky? Kdyby upadla, neohnula bych se pro ni,“ žádá slušně stařenka.
„Ani omylem. Ať sám uváží, co je správné. Neuznávám sekýrování.“
Vedle stojící mladík vyndá z pusy žvýkačku a rozvážně ji napatlá mamině do vlasů.
„Měl jsem stejnou výchovu a uvážil jsem, že je správné udělat tohle.“
Potlesk okolí. Žádné další kopnutí se už nekonalo.

Staříček seďáli na lavečce před domem, v ruce mněli fajfku a troubelí svědomitě školili mladú generáciu.

Ogar ležál, gatě na půl žerdě, a staříček držáli dialog: chvíli hovořili oni, chvíli si rozprávěl troubel s ogarovou zadnicí:

"Tož Ondrášku, vezmi si také Desatero. Cti otca svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. A ty nectíš. Rady dobré nedbáš. Říkal jsem: jednou do téhodňa v sádku trávu sekej, ať podrůstky nestačí zdřevnatět. Ty se radšej za robkami ohlížáš a nesečeš. A nepovídaj, že sečeš. Jak jináč mi vysvětlíš, proč je kosa jak ščuka zubatá?"