DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2013.

Damián byl překvapen a potěšen Antoniinou náhlou vstřícností. Doteď bývala spíš rezervovaná, dnes se ho poprvé sama dotkla. Zkusil ji políbit; trochu se chvěla, asi trémou, ale polibek opětovala. Proti mysli mu to nebylo, i když tohle nebylo přesně to, co od ní potřeboval. Amulet neodložila, ani když se svlékala. Tázavě se na ni zadíval, ale zavrtěla hlavou.
„Až zítra, miláčku. Zítra ho sundám, slibuji.“ Nemohl se dočkat, ale nenaléhal. Přiblížil se k ní...
Přijala ho, obestoupila ho, a ve chvíli, kdy byl zcela v její moci, vydaný na milost a nemilost, načrtla mu na nahou kůži několik propletených čar.

Když jsem otevřela dveře, radostný výraz se bleskurychle změnil na hrůzyplný, následovaný divokým úprkem.
Když mi konečně padl do rukou a věděl, že není úniku a jsem tu jen já a on, pokusil se utéct oknem. Zavřeným.
Když vlídnost i všechny lsti zklamaly a já mu cpala tabletu do krku násilím, podařilo se mu ji třikrát vyplivnout. Napočtvrté už ne.
Když se druhý den odpoledne vrátil a já se s ním chtěla pomazlit, schovával se u tatínka, ačkoliv ho vůbec nemá rád.
Že jsem byla rodinou ustanovena jako vrchní ošetřovatel (odblešovatel, odčervovatel…) kocoura, to byl fakt nápad za všechny prachy.

It was a delicate job. Changing a PICA's safety protocol, programmed to shut any given PICA down after maximum of ten days of use, to allow it continued operation for weeks, or even years at a time required all the expertise, cunning and creativity the engineer could muster.
He succeeded at last. He turned Nimue Alban's PICA into a machine unlocking unforseen possibilities - even a kind of immortality.
But as with everything new and unforseen, there was a price to be paid.
"By unlocking the safety protocol, I've had to deactivate the high-speed data interface," the engineer told his friends.

Jsi na vedlejší koleji,
kam nejezdí již vlaky.
Rez, utopená v oleji.
Snad chtěla bys jet taky?

Jsi osamělá. Nádraží
teď víc tě nechce přijmout.
Však poskládanou v koláži
tě nedokáže vyjmout

z té změti lesklých vzpomínek,
kde tvoje mysl chorá
si trhá modrý barvínek
a omotává kola.

Dřív jezdila sis na páru
a teď se ti čas vleče.
Sic omládla jsi ke stáru,
však smrt ti neuteče.

Snad v muzeu, kde technika
se mísí s nemodernou,
tvůj osud tiše dotiká
vteřinou nepřebernou.

Jsi stará duše Londýna.
Dnes umírá dech v tobě.
Tvá elektrická rodina
ti přeje pokoj v hrobě.

Po Thorově návratu sezval Stark všechny zainteresované do své dílny, aby probrali možnosti meziplanetárního cestování. Že dílna nebyl nejlepší nápad, si uvědomil, když Thor zaujatě zamířil k pracovnímu stolu.
"Tohle mi připomíná házecí zbraně, používané dřív elfy," řekl a popadl do ruky prototyp speciální samohybné kamery. Stark se po něm vrhl, ale pozdě. Thor nikdy neodolal nutkání vyzkoušet si neznámou zbraň. Vynálezce jen bezmocně přihlížel, jak zařízení letí a s hlasitým "křup" naráží do stěny.
"Myslím, že budeš ještě muset zapracovat na odolnosti," usmál se Thor. Stark zuřil. Jeho vynálezy byly možná víceméně blbuvzdorné, ale pouze v obyčejných pozemských měřítkách.

Narovnat se, protáhnout krk, ramena držet dolů a dozadu, hruď vypnout, břicho zastrčit, páteř srovnat, pánev podsadit, kyčle uvolnit. Nevadí, že se ten postoj zdá nepřirozený a absolutně nemožný, zvykneš si. Že se v těch šatech nedá ani chodit, natož se 'jemně a elegantně' vznášet po parketu? Naučíš se. Jsi dáma a to znamená dřinu. Znamená to hodiny a hodiny nacvičování, nepohodlné oblečení a ještě nepohodlnější účesy, o botách nemluvě. Znamená to úsměvy i zamračení napůl skrytá za vějířem. Znamená to správnou míru červenání.
A to vše proto, abys mohla s hlavou vztyčenou vplout do tanečního sálu a ulovit ženicha.

"Dvaline," vítal nadšeně Bilbo příchozího trpaslíka. Už kolik let se pokoušel pozvat staré známé k sobě domů na zopakování dávné neočekávané sešlosti. A dnes se tu konečně měli sejít alespoň dva najednou!
"K vašim službám," usmál se Dvalin a stejně jako před lety zamířil přímo do kuchyně, kde už čekalo nachystané jídlo.

Nedlouho poté se zvonek ozval znovu a jejich společnosti doplnil Balin.
"Baline, dlouho jsme se neviděli! Jak to jde?"
"Dvaline, také tě rád vidím! Dobře, narazili jsme v Morii na hotové bohatství..."
Trpaslíci nadšeně zabředli do hovoru o kovech a drahokamech.
Jen Bilbo se najednou cítil poněkud... odsunutě.

Nevěděl jak, ale najednou se ocitl v lese. Byl zmatený, nevěděl kde ani kdo je. V hlavě měl nejasnou myšlenku, ale nemohl ji uchytit. Jen v uších mu zněla dokola slova: Nejsem mrtvý, já nejsem mrtvý! Nevěděl, co znamenají.
Aniž by tušil, kam jde, vydal se lesem tam, kde tušil jeho konec. Po lesní cestě se dopotácel až do nějaké vesnice. Cizí lidé na něj volali, ale on je neznal. Nejdřív na jejich oslovení nereagoval, až po čase si uvědomil, že Iorghu je jeho jméno.
Nikdy si už na minulost nevzpomněl. A nikdo nebyl schopen mu říci, co se stalo.

Pamatuje si, jak běžel po zasněženém poli, křup křup křup, čerstvý prašan mu praskal pod nohama. Užíval si to – byl to první sníh té zimy.
O půl roku později mu křupání věčné sněhové krusty lezlo dost na nervy.
O pět let později by dal všechno za jaro. Za kvetoucí stromy a sladkou vůni ve vzduchu a vlahý vítr ve tváři.
Za dalších deset let začal pochybovat o tom, že někdy nějaké jaro vůbec bylo. Led na jezeře za domem potměšile křupal.
O čtyřicet let později se jeho šestiletý vnouček dost vyděsil, když se dědeček rozplakal v polovině pohádky o jaru.

Remus konečně vylovil z police Minilexikon draků, který byl dost pevně vklíněný mezi Miniatury a drobné portréty kouzelníků a Míru pravděpodobnosti motýlího efektu, a protáhl si ztuhlé prsty. Možná jeho tělo ještě nevzalo v potaz, že před čtyřmi dny změnilo živočišný řád.
Vtom se prudce otočil. Někdy by si přál být prostě jen paranoidní.
„Zajímavá četba, Lupine?“ prohodil Black ležérně opřený o stolek opodál. Byl sám, bez obvyklé družiny Zmijozelských. „Kde máš ty svoje dvě lidský berle?“
„Věř tomu, nebo ne, nejsme spolu ve dne v noci,“ odpověděl Remus.
Black se usmál. „Všiml jsem si. Je v tom jakási… pravidelnost.“

„První sledovačka, konstáble Harrisone?“

„Ano. Vzrušující, nemyslíte, detektiv inspektore?“

Po pravdě ne, nemyslel. Hlídat noční park z auta nebylo vzrušující. Najednou se ze tmy vynořily dvě postavy.

„Není to Sherlock Holmes? Ten slavný detektiv? A doktor Watson.“

„Nejspíš ano,“ přikývl Gregory.

Dvojice si jich nevšimla. Sníh jim křupal pod nohama. Drželi se za ruce. John se šťastně usmál a vtiskl polibek na Sherlockovu tvář. Ten úsměv opětoval a políbil ho na ústa.

„Musíme to nahlásit,“ vydechl šokovaně Harrison.

„Nemusíme.“

„Ale…“

„Tohle je láska, ne zločin. Naučte se rozlišovat dobro a zlo, konstáble. “

„Ale to je hrozně těžké.“

„Dospělost není peříčko. “

„Tření
- způsob rozmnožování vejcorodých (jikernatých) bytostí. Jikernačka (samička) na trdlišti vypouští jikry, mlíčňák (samec) nato mlíčí. Předpokladem je teplota vody, přítomnost vegetací zarostlé mělčiny a skupina pohlavně dospělých jedinců. Z oplozených jiker se později vylíhne (tzv. „vykulí“) plůdek. V období tření nemají vejcorodé bytosti zájem o nástrahy rybářů: upřednostňují vlastní a cizí jikry. Pro zvýšení produktivity byl zaveden poloumělý a umělý výtěr. Poloumělý se provádí na sádkách, Berrovou metodou nebo v Dubraviových rybníčcích, umělý ve specializovaných přístrojích (Vackově, Košovičově, kalifornském) a v lahvích (zugské, Chaseově, Kanegietrově).“

Malá mořská víla zaklapla knihu. Rozhodla se, že se za každou cenu stane člověkem.

Chca nechca, na potíže má policajt zkrátka čuch. Arazím ho tedy rozhodně měl. Už ve chvíli, kdy krokem rozhodným a neochvějným vkročil do vypulírovaného foajé První Brněnské Záložny, věděl, kolik uhodilo. Zasloužilí členové pátračky tam stáli jako opaření a tvářili se… no, zkrátka jako parta vopajšlíků, co by teď nejraději byla úplně jinde. Jenom je viděl, a cítil, kterak mu na čele vyskakuje žíla.
„Kde máte obviněnýho?“
„Nó,“ troufl si Zahálka, „Vocásek už je v antonu. Čekáme na zámečníka.“
„Na zámečníka? Proč? A kde je sakra Jarý!?“
„Zde, pane štábní.“
Znělo to provinile. A tlumeně. Ten trezor byl vážně solidní.

Ten zastrčený kout lesa mě přitahoval, jako by měl v sobě zvláštní kouzlo. Po úpatí kopce se táhl kamenný násep s párem kolejnic, které v obou směrech po pár desítkách metrů končily. Stará trať vedoucí odnikud nikam. Zřejmě šlo o přípojku k nějaké továrně, kterou dávno zrušili, i když bylo trochu divné, že zrovna tenhle kus zůstal nerozebrán.

Strávil jsem toulkami podél kolejí spoustu času, ale mému povídání o houkání vlaku, vzdušných vírech a páře stoupající z neviditelného komína nikdo nevěřil.

Proto jsem nikomu neřekl o tom divném zvířeti, které jsem tam jednou objevil. O žábě. Byla celá z čokolády.

Oblékl se, udělal si snídani a zapnul televizi, divný pocit ho od rána neopustil.

„Hromadná autonehoda na dálnici zablokovala pruhy v obou směrem, tvoří se kolony.“

Zamrkal. Dopil kafe a pelášil na nádraží, kde si ještě stihl koupit noviny.

Za pár minut seděl ve svém kupé a četl titulek: Dvě letadla mířící z USA do Evropy nezvěstná.

„Co se to sakra děje?“ Náhle ucítil silné otřesy. Zalapal po dechu.

* * *

„Křáááách…“

„Joquaro, přestaň si hrát s tátovou planetou a dej ten vlak zpátky na vedlejší kolej!“ rozzuřila se žena na svého synka, který ukřivděně stáhl ocas a šel si hrát ven.