DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

Neviditelné provazy obtáčejí se mi kolem těla. Svírají mě a utahují se čím dál víc. Drtí mi hrudník, nemůžu se nadechnout. Otevírám ústa, ale nemohu křičet, nevydám ani hlásku, jen děsivý chrapot, to jak poslední zbytky mého odporu opustily tělo. Svaly se uvolňují, provazy se stále utahují, ale bolest povoluje. Přijímám ji a poddávám se. Údy samovolně visí, nastavuji krk, tiším myšlenky, už jen mírumilovná představa ticha a klidu. Smířena s osudem, vděčna za konec trápení. Poslední zbytky dechu k výkřiku ,,Sněz mě. Tak už mě pozři!" Dej mi klidu, nech mě odpočinout, otevři brány a přijmi mě k sobě....

Pro všechny děti je pouť rájem. Ty hluky, vůně, barvy. Všechny smysly jsou přesycené.
Byli už zkušenými konzumenty. Dům hrůzy byl super. Znovu se jim podařilo vystrašit oba duchy (to byla ta zábavná část) a pomohli kostlivci sestavit zpátky část hrudního koše (to byla část výuková).
Očarované labutě létaly letos obzvlášť vysoko a přistávaly v jezírku tak šikovně, že jste se ani nezmáčeli.
Perníková srdce tloukla v rytmu rockenrolu a pořvávala reklamní slogany. Jejich barvy by vám dokázaly vypálit oči.
Mělo to svůj důvod. Jediný způsob jak je umlčet, bylo koupit si je... a uposlechnout jejich výkřiků.
Zase se přežrali.

Mike mířil zrovna do kuchyně, když na konci chodby vpravo uviděl se zezadu připlížil za Erwin, která v podřepu seděla u rohy chodby, která sousedila s tou, po které původně šel. Erwin vykukovala za roh a v rukou držela rybářský prut. Mike Erwin poklepal na rameno, ta se překvapeně otočila. "Miku!"
"Erwin, co to tu vyvádíš?"
"Nevidíš? Snažím se lapit toho zlosyna co mi požírá marmeládu!"
Mike opatrně taky vykoukl zpoza rohu na další chodbu, spatřil sklenici marmelády, na té byla nalepená cedulka s nápisem 'Sněz mě', za sklenici byl chycen háček prutu a pod ní byla nakreslena magická past.

Pozoruje svoje ruce, jak opakují stokrát ohranou sérii pohybů. Dívá se na stíny, které jí kloužou po zápěstí, na husí kůži na svém nadloktí. Je to jako v kině a ona usilovně zatíná prsty do opěradla sedačky, která není.
Bude to dobrý, uvidíš.
A pořád zrychluje. Hlavou jí prokmitnou alternativy, skoro si je nestačí uvědomit. Násilím se zatlačí do pozice diváka. Nesmí myslet, nedokáže myslet.
Bude to dobrý pospěš si Sněz mě Utržená ze řetězu neschopná pohnout se zastavit Zase tady zase uvnitř Nejsem v pořádku nikdy nebudu nemysli bude to dobrý Polykej.
Rozechvělýma rukama roztrhne další balení. Nedokáže přestat.

Vánoční večírek. V ruce držím skleničku s minerálkou a jsem nenápadný. U vedlejšího stolu se ministryně cpe lososem a směje se Malloryho vytahování. O kus dál na mě mává Eve.
„Q!“
„Evie!“
Kolem propluje číšník s podnosem plným čokolády. Dojde mi, že mám hlad.
„Složte to sem, děkuji.“
Eve nevěřícně zírá.
„To chceš sníst?“
„Proč ne? Vypadá úžasně. Oříšky, nugát, karamel.. přímo si o to koleduje. Říká - vem si mě, Q! Vem si mě tady a teď!“
Eve se zašklebí. „Už chápu, jak tě dokázali vylákat tě mezi lidi.“
S plnou pusou zavrtím hlavou. „To ne. Slíbili mi nový iphone.“

Nákladním hangárem vesmírné lodi se plížil muž s upravenou letlampou v ruce. Dlouhý plamen v pravidelných intervalech rozháněl tmu hustou jako smůla.
„Jen se ukaž, dej mi šanci,“ šeptal do tmy.
Kdesi ve tmě se ozvalo škrábání drápů na kovu. Cosi se mihlo tmou a podtrhlo muži nohy. Krvácejíc z hluboké rány na stehně, muž se stěží doplazil k nejbližší bedně.
„Pojď si pro mě, ty vesmírnej zmetku! Tak na co čekáš?! Slyším tě chodit kolem ve stínech! Pojď si pro mě!“
Kousek nad ním se ozvalo hlasité cvakání kusadel. Ze zakrvácených rukou vypadla závlačka granátu a cinkla o podlahu.

Byly připravené. Seřazené v pravidelném kruhu, jehož střed tvořila potrava. Chutně vypadající černovlasý mladík. Sliny jim skoro tekly proudem. Každá měla svůj příbor v pohotovosti, ta nejstarší právě brousila porcovací stejkový nůž. Všechny byly viditelně nervosní. Od poslední hostiny uplynula již dlouhá doba, přísun jídla byl v poslední době velmi nedostatečný, jídlo mělo vlastní myšlení a bylo pozoruhodně schopné adaptace. Od jistých událostí na severozápadě si přeci jen začli dávat pozor na to, co říkají. Ale dnes se hostina uskuteční.
Čekaly jen na poslední pokyn. A ten přišel.
Černovlasý se líně protáhl:"Mouchy, snězte si mě."
A Masařky se rozletěly.

"Oh, Spiku, myslíš, že bys mohl pohlídat můj nový výtvor, než se vrátím?" Rarity zamrkala a věnovala mu sladký úsměv.
"Jistě, Rarity," přikývl, oči přišpendlené k šatům.
Sotva za ní zaklaply dveře, jeho ruka se natáhla po jednom z drahých kamenů na nich.
"Slyším tě, můj drahý zákusečku," téměř předl.
Pak potřásl hlavou: "Ne, Spiku, nesmíš Rarity zničit její šaty!"
"Vezmu si jen jeden, tenhle malý, co mě volá," dohadoval se sám se sebou.
"Víš, že to i tak pozná. Už nikdy ti nebude věřit!"
"Copak neslyšíš jak mluví ten safír?" sliny mu stékaly na podlahu.
Nakonec se však ovládl.

"You know what? Eat me! I have had enough of this bullshit."
He slammed the door when leaving the therapist to the dark of the night.

They found him the next week. How unfortunate it is to run into a serial murderer right after throwing a tantrum at his medical specialist. The very specialist that was brought to the murder scene to evaluate the proves.

"What do you think, Hannibal?"
"Oh, he must have made someone very angry. Look at the way the culprit made sure to make him suffer."
"Do you know of anyone?"
"Sadly, he had many enemies. "

Oběť je ochromená. Nadešel čas na operaci.
Vbodnout dlouhou jehlu do mozku, opatrně najít to správné místo, pomalu vstříknout neurotoxin.
Vyčkat.
Oběť je dezorientovaná. Zbavená vlastní vůle.
Unést oběť do vhodného úkrytu.
No problemo, jde ochotně sama.
Stačí si ji odvést na vodítku jako pejska.
Oběť si omámeně lehne na záda, nabídne odhalené břicho.
Vpravit do těla oběti vetřelce.
Vetřelec v těle oběti rychle roste a živí se jejími orgány.
Oběť musí celou dobu zůstat naživu.
Po osmi dnech vetřelec dosahuje dospělosti,
roztrhne oběti břišní stěnu a protáhne se na svět.
Oběť ponechat vlastnímu osudu.
Připravit se k další misi.

Hostina byla vcelku komorní - pouhých padesát lidí.
Přišel čas na krájení dortu.
Děti nezajímal ani tak dort samotný, jako spíš na něm umístěné marcipánové figurky. Rozdala je všechny hned po nakrojení prvního kousku - samozřejmě kromě dvou úplně nahoře.
Krájela a rozdávala zbytek dortu, když ji něco zatahalo za sukni.
"Mamí, já nemám koko..." postěžoval si její téměř dvouletý syn smutně.
Usmála se a zvedla ho tak, aby dosáhl na figurky na vrcholu dortu.
"Tak si dej - mě, nebo tátu," pobídla ho.
Malá ručka se zastavila napůl cesty k nevěstě.
Koutky pusy dítěte se stáhly a z očí začaly tryskat slzy.

„Tady, tady!“ řval malý skřet a házel šiškama po obrovské chlupaté bestii. „Tvoje máma je tak tlustá, že fotka, kterou jsem ji pořídil minulý Vánoce, se pořád ještě tiskne!“ pištěl, ale teď už couval a obratně přeskakoval kořeny stromů. Bylo jisté, že se snažil toho strašlivého vlkodlaka nějak odlákat, ale od čeho a proč, to bylo tajemstvím.
„A z huby ti smrdí, jako bys žral mrtvý děti!“ pokračoval a sebevražedně ignoroval sílící vrčení.
„Tak už mě seřer, čokle!“ vypískl naposledy a lykantrop po něm skočil.
Ještě z jeho malých úst vyšlo tiché Kebab Akbar a po polknutí přišla krvavá detonace.

Útočilo to na mě ze všech stran. Ten hlas! Nabádal mě, abych porušila svoje předsevzetí a pustila se do díla. Ale obezřetnost mě držela zpátky. Past byla nastražená výtečně, milovala jsem to. A zároveň se děsila, protože mi bylo jasné, jak by to dopadlo, kdybych poslechla volání delikátní čokolády s příměsí chilli. Nehodlala jsem ten hlas, kterým na mě bonbón volal, poslechnout. Bylo by to nejdříve smyslné a báječné, ach ano. Pak bych měla krátkou chvíli, abych si vyčítala slabou vůli, a pak, jistě, pak bych umřela. Velmi bolestivě a velmi pomalu. Ten mrzák Jonáš by mi rychlou smrt nedopřál!

Vypadají tak lahodně.
Přímo neodolatelně.
Jsou tak barevné!
Největší chut máš na oranžové oválné.
Víš, že budou pomerančové.
Možná mají i tekutou náplň uvnitř!
A nebo červené fazolky!
Určitě budou žvýkací...
Nemůžeš z nich spustit zrak.
Nemůžeš se od nich odtrhnout.
Volají tě.
A ty bys je tak rád poslechl.
Tak rád bys je vycucal.
I když je ti jasné, že by tě bolely zuby.
Ale nemůžeš k nim, i když jsou tak blízko.
Nemůžeš se jich dotknout.
Jen je celé dny přesouváš a přesouváš a přesouváš... A trpíš.
A místo, abys je všechny snědl, ony hltají tvůj čas.
Prokrastinuješ.

Chápu že adaptace prostě musí být jiná než knižní předloha, navíc předloha tak rozsáhlá jako ta, kterou má na svědomí pan Fousatý Ledovec.
A tak se musí něco poupravit, pár postav zmizí, pár postav se změní na klaďase/záporáky, pár postavy zestárne, pár postav je přitažlivějších.

Ale nejvíc postrádám těch sto šedesát popisů královských a panských hostin i prostých jídel.
Člověk to čte po jídle a hned by si dal dalších pár porcí.
Proč se knihy neprodávají s kapounem naloženým v prakticky čemkoli? S citronovými koláči? S kancem? S exotickým ovocem z Essosu?
Chápu jen tu absenci jeleního a koňského srdce.