Budeč

Bledé skvrny obličejů. Tmu prorážejí jen oči.
Oči rozšířené strachy, oči přimhouřené zlobou, oči zmateně mžikající, oči zapadlé únavou. Lesklé barevné skvrny, tmavé houštiny řas, černé zřítelnice jako ostré střely, jako varovné vykřičníky.
Jedna jediná chyba, opomenutí, zakolísání, jediné zachvění ruky v nepravý okamžik, špatně zvolené slovo… a kterýkoliv z těch pohledů může vyhasnout navždycky, ty propalující oči se už nikdy neotevřou.
Tíha k neunesení, s každou vteřinou váhání však roste nebezpečí, plíživá hrozba přeroste v útok, útok v téměř jistou smrt.
„Je-li vám život milý, nikdo nepřekročí tyhle čáry. Ať se stane cokoliv, cokoliv, rozumíte?“
Rozhodl se.
Je čas.

Olena překročí práh domu, který jí několik hodin patřil. Setřese z ramenou tíživou odpovědnost a lehkost svobody.
"Jak to šlo?" zeptá se Aleksandr, který čekal venku.
"Lhala jsem," přizná Olena.
Taťána se dozví u soudu, že její matka po třiceti letech otřesného manželství zabila jejího otce a svému milenci dala jeho podobu. Že doufala, že dcera nikdy na záměnu nepřijde, protože otce už dlouho nevídá. Že udrží na uzdě vztek bobtnající v domě, v němž byla spáchána vražda.
Možná se to dozví od domu.
"Půjdeme domů."
Jejich ruce se najdou a pevně stisknou. Vyjdou ze zahrady.
Ani jednou se neohlédnou.

"Zvláštní. Jsem tady poprvé po takové době, a dům má jinou paní."
Olena nalije Taťáně čaj. "Jen dočasně."
"Odstěhovala jsem se v osmnácti." Povzdech. "Roky jsem mámu prosila, aby od něj odešla. Nedokázala to. Nevěřím, že by byla schopná..." Tázaný pohled.
"To ještě nevíme," řekne Olena opatrně. "Ivan chtěl, co měl Taras. Celý jeho život. Měli to naplánováno do detailů. Pár narážek na Ivanovy podivné magické experimenty, pár hádek naoko, nakonec hlučně zahraný rozchod, aby všichni sousedi viděli Naďu odcházet. Dokonce Tarase zabili zašmodrchaným černým kouzlem, aby to vypadalo na nehodu při čarování. Vycházelo jim to, dokud nenarazili na nás."

Milan otupěle zírá na díru v podlaze.
Velká konvice na sporáku šíří omamně kořenitou vůni.
Lada přihodí ještě štipku bylinek. Kouzlem odvar zchladí.
„Co děláš?“
„Lekt… čaj. Rozdám ho nájemníkům. Všichni se uklidní, uvolní a dobře se vyspí. Ráno si nebudou nic pamatovat. Bude to tak lepší,“ nutí se Lada do úsměvu.
Milan si okusuje nehet. Včera večer se poprvé po dlouhé době cítil spokojeně a bezstarostně. Poprvé od rozvodu zadoufal ve šťastnou hvězdu.
„Dlažbu opravím, žádný strach.“
Milan rázně vstane. Pořádně si lokne přímo z konvice.
Lada mlčí.
Roznese lektvar, konvici nechá na chodbě.
Zaklapne za sebou domovní dveře.

Naďa ví, že prohrála. Taras ještě ne.
Skutečné rvačky, magické nebo ne, se dějí tak rychle, že se ani nestihnete leknout. Aleksandr se na Budči naučil prát i bez magie.
"Nech toho!" zavřískne Naďa, ale už je po všem.
Aleksandr drží Tarase zahákovaného v kravatě. Taras mu zaryje prsty do rukou, ale Aleksandr stiskne. Taras zalapá po dechu.
"Máš dost, ty prasáku?"
Vzpamatuje se Kyrylo, vyskočí z gauče a obtočí Naďu poutacím kouzlem.
"Pro velký úspěch ještě jednou," řekne Olena otráveně. "Kyrylo, dívejte se pořádně."
Přistoupí k Tarasovi a položí mu dlaň na čelo.
"Ukaž mi tvou pravou tvář... Ivane."

Plamen krvavě zrudne.
Zčerná do fialova.
Zbělá do ledova.
Vyhasne.
Lada pečlivě smete hrstičku popela do dlaně.
Popel odvane noční vítr.
Okna i dveře jdou otevřít. Žárovky svítí. Telefony se rozpípají nahromaděnými zprávami. Někde v patře zařve televize a rozbije šokované ticho.
Lidé malátně vstávají, podpírají se navzájem, ohledávají pohmožděniny. Starší paní požaduje doktora. Mladík s krvácejícím nosem loví další kapesník. Jeden člověk se nešťastně zapletl do zábradlí, zlomené prsty připomínají obscénní gesto. Černovláska s modřinou pod okem hystericky vzlyká. Další soused hodlá roztrhat nájemní smlouvu. Evžen zmoženě sedí na zemi s hlavou v dlaních.
Lada se pustí do práce.

"To už by stačilo. Odejděte," řekne Taras a máchnutím ruky otevře dveře. "Když se ta vražda stala, byli jsme oba doma. Zeptejte se policajtů, už nás prověřovali."
"Odkud víte, kdy přesně se to stalo?" zeptá se Olena zlověstně.
"Odkud asi? Policajti se nás pořád dokola vyptávali, kde jsme byli v 1:40 ráno."
"Neříkali jste, že jste s policajty vůbec nemluvili?"
Ticho.
Olena konečky prstů pohladí zeď.
"V tomto domě někdo někoho zabil," řekne.
"Byla to nehoda," vyhrkne Naďa. "Porvali se. Zpanikařili jsme a chtěli poslat tělo pryč, ale neudržela jsem portál. Utnul mu hlavu. Musela jsem otevřít nový. Jinam."

Knihovník se čtenářem stojí na chodbě před knihovnou oba pevně zabalení do antistresových dek. Podlaha je plná pečlivě poskládaných bot.
“Vypadá to, že tady mladej vyčistil všechny botníky na Budči,” hlásí jeden z kouzelníků záchranného týmu.
Velitel zásahu si oddechne, že to nebylo nic horšího, a provede rychlé reverzní kouzlo.

Boty zmizí a s nimi i veškerý zvuk. Všichni postávající se po sobě dívají.
“Ohlušila nás rázová vlna vzniklá přesunem masy bot. Předpokládám, že je to jen dočasné,” zkonstatuje bystře knihovník.
Ale protože všichni kolem trpí kolektivní hluchotou a odečítat ze rtů neumí, tak jeho pohotový postřeh nikdo neocení.

Přízrak ustupuje před výtryskem zapuzovacích kouzel.
Vzápětí se opět rozpíná, zběsilá temnota vyplňuje každou skulinku.
Evženova kolena se podlamují únavou, gesta váznou. Bojuje z posledních sil. Při každém útoku má pocit, že se zhroutí a už nikdy nevstane.
Zoufalá Lada neví, kam dřív skočit, komu pomáhat, koho chránit...
Tady někdo omdlel… Jedna paní zvrací… Mladý muž se zpanikařeně snaží zastavit proud krve, co se mu řine z nosu… Kde je Milan? Tamhle… Choulí se do klubíčka…
Celý tenhle příšerný barák se asi za chvíli zřítí…
Evžen něco křičí, co chce?
Tělo zkamenělo, mysl ochromil šílený děs.
Lada se nedokáže pohnout.

"To je jejich barák?"
"Ano," odpoví Aleksandr.
"Brácha z toho muset být nešťastný," povzdechne si Kyrylo. "Takový komfort by jí nikdy nedokázal zajistit."
Olena stiskne zvonek na brance.
Jedno okno zakryje záclona. Za dalším se cosi pohne.
"Že by zvonek nefungoval?"
"Dost pochybuji."
Olena zazvoní ještě jednou. Ti uvnitř se tváří, že nic neslyšeli.
Kyrylo uplácá hroudu hlíny, hodí ji do okna a zahuláká: "Naďo! Jsi doma?"
Okno se neochotně pootevře. Záclona zůstane na místě.
"Jsem. Co se děje?"
"Máme jít k vám nebo na policii?" Kyrylo dostane nápad. "Tahle dvě děcka nemají trpělivost. Jestli chceš předejít škodě, otevři nám."

"Určitě ten půlnoční útok souvisel s Ivanem? A ať už to provedl kdokoliv, bude mít přinejmenším jizvy po popáleninách?"
Narychlo utažená tkanička praskne. Kyrylo zanadává a vytáhne jiný pár bot.
"Byla by to příliš velká náhoda," odpoví Zarecka.
Kyrylo přikývne a stáhne z věšáku bundu. "Ta vaše teorie..."
"Zní nejméně nemožně ze všech, které jsme nevyloučili. Pokud jste si ještě na něco nevzpomněl."
"Ne," odpoví Kyrylo fofrem. "Nedokážu uvěřit, že bychom byli všichni tak slepí a hluší nebo spíš padlí na hlavu."
Napíše vzkaz pro ženu a připíchne jej na věšák.
"Jedna podmínka. Chci s tím parchantem mluvit jako první."

Přízrak nabývá pevnějších obrysů.
Svíjí se v solném kruhu.
Jedno zrníčko soli se rozpustí v kapičce krve.
Nářek týraného domu drásá duši.
Ostré pařáty slepě tápou.
Druhé zrníčko soli se rozplyne.
Kamenný práh hryže jak vzteklý pes na rozžhaveném řetězu.
Zlehka drolit smyčku za smyčkou nesnesitelně bolí, nelze však přestat.
Za rány vlídnost, za odmítnutí pohlazení, za jed upřímnost.
Fantóm za magickou hrází vzlyká a naříká děsivě lidským hlasem.
Třetí zrníčko soli zanikne.
První záchvěv důvěry. Dům se podvoluje.
Zhnisaný vřed se podebírá.
Otrávená tříska se dere na povrch.
Kapka krve vypije čtvrté zrnko soli.
Vznikne nepatrná skulinka.
Přízrak zaútočí.

Někdo přibíhá, podlaha vrže. Někdo na ni mluví. Pak křičí. Olena nevnímá. Síla jí proudí jako rozvodněná řeka. Někdo sevře její zápěstí a odtrhne ruce od kouzla.
Avram cosi zakřičí. Přiběhne Aleksandr, oběma rukama zabodne do kouzla nůž a po ostří se sveze plamen.
"Mělas mě zavolat."
"Nebyl čas."
Ráno už cítí ruce a její oční bělma mají normální barvu.

"Ááá! Kurevsky to štípe!"
"Teď snad nezačneš být cíťa," odsekne Naďa a nalije Tarasovi na ruce další tinkturu na popáleniny. Tinktura štípe a pálí jako blázen, ale funguje. "Nehýbej se! Musíš to vydržet. Jak jinak hodláš ty popáleniny vysvětlit policajtům?"

Bledé skvrny obličejů. Tmu prorážejí jen oči.
Oči rozšířené strachy, oči přimhouřené zlobou, oči zmateně mžikající, oči zapadlé únavou. Lesklé barevné skvrny, tmavé houštiny řas, černé zřítelnice jako ostré střely, jako varovné vykřičníky.
Jedna jediná chyba, opomenutí, zakolísání, jediné zachvění ruky v nepravý okamžik, špatně zvolené slovo… a kterýkoliv z těch pohledů může vyhasnout navždycky, ty propalující oči se už nikdy neotevřou.
Tíha k neunesení, s každou vteřinou váhání však roste nebezpečí, plíživá hrozba přeroste v útok, útok v téměř jistou smrt.
„Je-li vám život milý, nikdo nepřekročí tyhle čáry. Ať se stane cokoliv, cokoliv, rozumíte?“
Rozhodl se.
Je čas.