Dobrá znamení

Nedávno, blízko Londýna, žil chlapec. Jmenoval se divně. Warlock.
Divná byla taky jeho chůva.
Vyprávěla mu příběhy. Jejich hrdinové dělali zlé věci. Zadupávali žížaly a házeli hlemýžďě o zem. Špatně narostlé kytky vytrhávali s kořínky, pro výstrahu ostatním.
Jistě si teď stejně jako Warlock říkáte, že takové věci se nedělají!
Chůva ale mluvila i o Evě, která ochutnala zakázané jablko a Bůh jí za to potrestal. O hadovi, který to všechno způsobil a proto byl s Evinými potomky po další a další staletí. O andělovi, který neposlouchal příkazy a daroval lidem na ochranu svůj plamenný meč.
Udělal to, protože chtěl.

„Fakt pokrytecký, mami. Zajdem si na mši. Dáme si oplatku, tělo Kristovo, ó jak jsme velký křesťani. A fotku na sítě, to hlavně, tátovi to nažene body…“
„Mladý muži, upozorňuji tě…!“
Nám známá dvojice turistů sestupovala po schodech z kostela de la Santa Cruz.
„Miluj bližního svého! Cha. A moje chůva mi přitom cpala do hlavy věci jako: ‚Uhoď ho, Warlocku, dej tomu hlemýždi co proto! Jistěže nemá žádné kamarády, bez obav!‘ Šílená ženská…“ Poslední slova mladík pronesl s vyváženou směsicí hrůzy a obdivu.
Poblíž stojící démon vytřeštil oči. Drcnul loktem do Azirafala.
To přece nemohla být…!
Energicky vykročil vpřed.

„Crowley, myslíš, že je to dobrý nápad?“ šeptal Azirafal zuřivě svému démonu do ucha a přitom nespouštěl oči ze zhrouceného archanděla o kus dál. On poslal Uriel k šípku! To Crowley, bílá vrána mezi padlými, se musí pouštět do sebevražedných akcí…
„Tys nikdy nepadl, anděli. Navíc jsi ji docela nedávno prohodil mým oknem,“ namítl démon.
Azirafal se zapýřil. „Zasklil jsem ho! Kromě toho…“
„Jsem to byl já, koho támhle opelichaná vrána chtěla zklovnout,“ zadeklamoval a otočil se směrem k jámě lvové. „Jdeme na to.“
Azirafal pozvedl plamenný meč v zastrašující pozici. Crowley překročil kousek věčné pouště a klekl si.
„Zdravíčko.“

"Can I have this dance?" asked Aziraphale.
Reality seemingly shifted when Crowley looked at him.
Only Aziraphale could be thinking about dancing right now!
What was he thinking?
Crowley wasn't sure. But he also couldn't refuse.
Right at that moment, they heard something ominous.
Old trees were also dancing. And there were hundreds of crows sitting in their crowns.
Wind changed into a tornado and took his Angel away.
"Crowley, wake up!" Aziraphale shouted.
Rational thoughts were slowly crawling into Crowley's brain.
"Oh, no," he mumbled.
Was it a premonition? He grabbed Aziraphale's hand. His Angel is not going anywhere.

Vzbudil jej hrozný křik. Zuřivý, vzteklý řev. Azirafal už ani nepočítal po kolikáté sbíhal ze schodů, zavazuje si župan přes pyžamo.
Uprostřed chodby stál Crowley, kompletně oblečený, s jednou botou na pravé noze a druhou v ruce. Přesněji držel něco, co kdysi bylo luxusní koženou botou se vzorem hadí kůže.
„Bude z ní předložka,“ vrčel démon a oči se mu nebezpečně zužovaly.
„Proč tady tak řveš? Slušní lidé ještě spali.“ pronesl anděl vyčítavě.
„Boty.“ pronesl Crowley ledovým tónem.
„A?“ Azirafal netrpělivě podupával, ruce zkřížené na hrudi.
„Ta zatracená medvědice mi rozkousala pracovní botu! Jak se mám teď ukázat v Pekle?“

Venku pršelo. Oni se sešli u Wensleyho doma.
Brian seděl v křesle s učebnicí biologie v klíně: „Párové orgány jsou... játra, ledviny, varlata, plíce, srdce –“
Pepřenka ho zarazila: „Počkej, srdce není párový orgán, je jen jedno.“
„Má dvě komory a dvě předsíně, to jsou páry “ Brian na ni otočil učebnici s obrázkem: „Koukej, tady.“
„Takhle to přece...“ se zvednutým obočím, které říkalo ty to vyřeš, hodila zmačkaný papír po Wensleym.
Dotčený zvedl hlavu od psacího stolu: „Ehm. Párové orgány jsou jen ty, které jsou v páru jako celek,“ přisvědčil.
Brian se poškrábal na hlavě: „Ňák se mi to pořád nezdá...“

Některým bytostem stačí jemně napovědět. Žel někomu, Azirafal k nim rozhodně nepatřil. Crowley si občas myslel, že by mu to nedošlo, ani kdyby veškerou svou lásku*, loajalitu a frustraci vzal a opakovaně s ní Azirafala mlátil po hlavě.

Když proti sobě po všech těch peripetiích s Druhým příchodem znovu stanuli, všechno to v Azirafalových očích viděl.
Crowley si opravdu přál mít vztek. Přál si začít na něj křičet, ale najednou jako by on sám potřeboval napovědět co říct.

Azirafal mu zatančil omluvný tanec.

"Anděli..." vydechl Crowley.

* Crowley důrazně protestuje proti výskytu slov jako "láska" poblíž jeho osoby. My víme svoje.

Kdekoli na světě by těch tři sta metrů bývalo úsekem častých nehod.
Rozhodně v místech s obvyklou hustotou silničního provozu.
Byly tu vlajky. Desítky černých vlajek zabodaných do země podél oploceného pozemku.
Nápisy. Burcující, sprejem nastříkané na deskách z vlnitého, pozvolna rezivějícího plechu.
A symboly - zbraně, tanky, lebky, svastiky s rameny doleva.
V hlavním městě ostrova Rapa Nui, známějším pod názvem Velikonoční, však převažují prašné cesty. Když už jsou z asfaltu, množství výmolů donutí řidiče zpomalit.
Ješua se zastaví na křižovatce.
S mořem za zády a pohledem upřeným na výjev zachmuřeně uvažuje, že je to místo jako stvořené pro armagedon.

Brian dorazil do bunkru první. S otevřenou pusou hleděl na značku, která se zjevila v ohybu cesty.
Záhy dorazila i Pepřenka. Na značku koukla se zdviženým obočím, ale nic neřekla. Sedla si na pařez a rozbalila svačinu.
„Máma už zas peče,“ prohodila k Brianovi v otevřeném pozvání.
Brian jen mávl rukou a dál pozoroval ceduli.
Adam a Wensleydale dorazili spolu, v družném rozhovoru.
Wensley se zarazil uprostřed slova: „Tak tady je. Říkal jsem si, že by bylo zvláštní, kdyby ten úsek přehodnotili.“
Adam vytáhl z brašny čerstvý výtisk Timesů. Na titulce se skvěla fotka zatáčky.
„Třeba to zábradlí konečně opraví.“

Kavárna byla prázdná. Tedy až na Ninu a taky Maggie, která u pultu popíjela kávu. Povídaly si.
Najednou se otevřely dveře.
"Zdravím, já-" zarazil se Aziraphale. Podíval se nejdřív na Maggie a pak na Crowleyho.
"Jenom jdeme... koupit..." Crowley se rozhlédl. "Kávu."
"Ano," souhlasil Aziraphale. "Jednu kávu, prosím."
"Dvě kávy," opravil ho Crowley.
"Hned to bude," řekla Nina váhavě, ale začala jejich objednávku připravovat.
Maggie je oba pozorovala. Něco si špitali a pokukovali po ní.
"Co to bylo?" zeptala se, když odešli. Nina jen pokrčila rameny.
"Netuším. Už se jim nesnažím porozumět. Ti dva jsou fakt kapitola sama pro sebe."

„Šušká se, že jsi změknul, Crowley,“ pronesla výhrůžně Belzebub. „Že si tě lidi omotali kolem prstu!“
„Vážně? A kdopak to šušká? Hastur? Však já se už postarám, aby-“
„Dobře, dobře. Ale věz, že jestli zklameš, budeš litovat!“

„Měknu! Omotali!“ prskal Crowley cestou zpátky do bytu. „Mě! Jak by mohli? Nemám žádný city! Mít něco rád! Nikdy! Ble!“ otřásl se tou myšlenkou.
Zazvonil telefon.
„Eeeh… Zdravíčko,“ pronesl andělský hlas. „Dlouho jsme se neviděli, tak jsem si říkal…“
V démonově hrudníku se cosi zatřepotalo.
„Sklapni!“ zařval vzápětí na telefon i na vlastní hruď.

Azira… anděl se nepočítá. To je úplně jiná kapitola.

„Pane Azirafale, jak vlastně víme, kam… ?“
„Pane Azirafale? Je to dostačující označení...? Neměli jsme nakonec letět první třídou? Víš, Muriel, vhodnou tady pro jeho královskou… archandělskost?“
„... ve skutečnosti, Muriel, je to docela jednoduchý jinotaj. ‚Budiž jsem vzat na paškál‘ - tak to tam stálo, že? Paškál je velikonoční svíce. A ‚pod svícnem je největší tma‘ – odvěké lidské přísloví. Znám jediné místo na světě, kde může být.“
Přikývla.
Zabořila se do sedadla. Z batůžku, kontrolám navzdory, vytáhla kovový háček s klubíčkem příze a počala dokončovati zpola hotový míček modrozelené barvy.
Zachránit svět? Ovšem.
Zachránit tyhle dva?
To byla kapitola sama pro sebe…

Slyšela hlasy. Asi pět průrazných nadpozemských hlasů.
Přely se.
Ovšem, co bylo pět proti těm stovkám a tisícům, které se rozčinčely, jakmile pootevřela Své Vědomí směrem k Zemi? Jenže ty andělské, vycházející z úst Jejích nejstarších dětí, byly vždy o něco intenzivnější.
„Spasitel zmizel. Tvůj takzvaný nejvyšší archanděl vzal čáru dva týdny po něm. Dalších sedm dní, na Zemi sněží, není na co čekat!“ Michael právě propalovala Metatrona zuřivým pohledem. Prvorozená dcera se syndromem vzorné školačky, která se vymkla kontrole.
„Dosud nenastal správný čas. Nech to na něm.“
Neochvějný klid Božího Hlasu neměl kýžený efekt.
Vzorná školačka popadla Kliku Stvoření.

Vyjeli až za šera, kola osvětlená jen bludičkami odrazek v posledních paprscích zapadajícího slunce. Svištěli z kopce, nabírali rychlost. Do vesnice vjeli na volnoběh, rozesmátí, s tvářemi zrudlými námahou a větrem.
Shutzi začala hystericky štěkat. Pan Tyler hrozil pěstí a křičel: „Uličníci, chuligáni, až někoho srazíte, půjdete do polepšovny!“
Pepřenka na něj vyplázla jazyk, Adam se zachechtal, Brian zahrozil zpátky v parodii dospělého gesta, Wensleydale jen protočil panenky.
„To je ta moderní výchova,“ brblal si pan Tyler pod vousy.
Když pak na rohu míjel nic netušící Pepřenčinu mámu, do obličeje jí zařval: „Respektu se musí naučit! Bez přísnosti to nejde!“

"Ehm," nadechl se nejistě. Připadalo mu, že se vyloženě třesou.
"Není důvod se bát. Společně to zvládneme!" pronesl vesele.
Teď už byl ustrašený třas viditelný.
"Nezlobím se na vás," zoufale vyjekl.
Ta nejmenší se začala kývat.
Připadal si naprosto nemožný. Skutečně si myslel, že se o ně zvládne postarat sám. Naštěstí si přinesl odbornou oporu.
"Takže," nasadil si brýle a zalistoval v příručce Výchova s respektem.
"Vidím žlutý list. Hm, strana dvanáct... ano. Vidím, že vás to trápí. Společně zvládneme tuto situaci vyřešit. Co navrhujete?" zeptal se Azirafal klidným hlasem.
Přísahal by, že se Crowleyho květiny snažily zalézt do květináčů.