DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2024. Téma: z jiného úhlu pohledu

Oba vojáci, ne, templáři, opravila se v duchu, seděli venku. Blonďák na krabici od výstroje, druhý, s šedinami v tmavých vlasech, na zemi. Tmavovlasý měl na hlavě špinavý odvaz a v prstech žmoulal cigaretu.
"Je poslední."
"Je pěkně hnusná."
"Zmoklá."
"Už usušená."
"Takže?"
"Jo."
Tmavovlasý vylovil zapalovač. Připálil si, potáhl a rozkašlal se. Blonďák převzal cigaretu.
"Moc silnej tabák?"
"Ne. Je to hnusný."
"Ty máš vždycky hnusný cigára."
"A tobě vždy dojdou brzo, Pedro."
Pedro potáhl.
"Jo je hnusná."
Doktorka přešla k nim, vzala blonďákovi cigaretu a dala kalíšek s léky.
"Sníst, zapít."
"A ta cigareta?"
"Moje."
S tím odešla.

Pohádali jsme se s manželkou kvůli úplné hlouposti. Prý, že prvně mléko, pak cereálie. Nechal ji se svým názorem a vyšel ven z domu na čerstvý vzduch. Potřeboval jsem si zapálit.

A nebyl sám. Opodál seděli dva mladíci, co též kouřili. Najednou se k nim přidal nějaký další, možná jejich kámoš. Oblečením na to celkem seděl. Neřešil jsem je.

Tedy až do momentu, než dva ze tří odpadli. Byli snad nalití? Nepůsobili na to. Ve svitu měsíce uviděl siluetu kytice. Strnul jsem, následně típl cigaretu o kalhoty a nepřítomně vydal zpět do domu.

Cože, ne, nic jsem neviděl, nejsem svědek.

Weapons were my daily bread. I knew them, inside and out.
In the heat of the forge's fire or a raging battle.
I hoped my arms will be strong enough to fulfill my mission, to reclaim, what was stolen.
Gold and gems, treasures, they seemed so important to the well-being of my people.
People I will never rule again, never bring home.
Home.
They can have that now. Erebor can rise and thrive again.
But not for me... not for my sister-sons.
I have done much, but little that gives me peace now.
"Farewell, child of kindly West!"
Remember me.

Nic zlého se nemůže stát. Tohle jsou Bradavice, kouzelný, pohádkový, úžasný hrad. A ona si jenom potřebuje odskočit. Máma se nic nedozví a Aurora třeba taky ne. Hned bude zpátky...

„To je ale hezké děvčátko,“ ozvalo se za ní. „Kdopak jsi? Nejsi na tuhle školu trochu moc malá?“
„Já jsem netopýr,“ prohlásila Ithunn důležitě. „A zatím sem nechodím, ale maminka bude.“
„Maminka? Bude tu pracovat?“ vyzvídal pán.
„Víte, já vám to nesmím říct,“ bránila se Ithunn, ale touha pochlubit se převážila. „Máma i táta jsou esa. Doma mají skvělou laboratoř. Ale tam nesmím chodit.“
„Rodiče ti toho asi hodně zakazují...“

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Lobélie ze Sáčkova po dlouhém soudním řízení získala práva k luxusní noře svého zmizelého příbuzného. Den aukce pozůstalosti se před Dnem Pytle sešel skoro celý Hobitín. Zmizení pana Pytlíka bylo místní senzací a každý si chtěl odnést nějaký suvenýr. Nejdříve dražili větší kusy, později mělo dojít i na menší předměty osobní povahy.
Zrovna se dražila nějaká komoda, když kde se vzal, tu se vzal – po cestě kráčí pan Pytlík osobně. Když viděl co se děje, začal ošklivě křičet na paní Lobélii.
Tak jsem sebral nějaké stříbrné lžičky a vypadl. Přece neodejdu s prázdnou.

Ze začátku to vypadalo na chutnou jednohubku téměř bez práce. Ten člověk mi prostě spadl na talíř.
Kam se hrabou pečení holubi, říkala jsem si.
Jenomže pak přišlo utrpení.

Tři dny mi ten člověk ležel v žaludku, tři dny! Celou tu dobu téměř neustále mluvil, až se mě ostatní ryby ptaly, proč mi tak divně kručí v břiše.
Už jsem se přestala divit, že ho hodili přes palubu; tak byl otravný.

Když se pak odkudsi ozval hlas, který mě žádal, abych toho člověka vyvrhla na souš, ani mě nemusel dlouho přemlouvat.
Od těch dob se koláčům bez práce raději vyhýbám.

Giles Hildebrandt pozoroval mladou dívku před sebou, jak nervózně usrkává gömeršaül z porcelánového šálku. Zkoumal ji a přemítal, jestli to, co se právě chystá udělat, mu bude moci někdy odpustit.
Byl čas na oběť vyššímu dobru. Slečna Pinkertýnka nebyla Lusův typ, ale ona do něj byla zakoukaná. On roste do cynického cílevědomého muže, ona je neprůbojná a nesebevědomá. Možná kdyby Luse nevychovával jako Össeana, možná by se jejich životy proťaly naprosto přirozeně, takhle ale bude muset zamíchat kartami, aby mu ona zůstala po boku.
Nepozorovaně sklouzl do transu a začal svou práci.
Koneckonců o život oloupil už i svého syna.

Nejradši bych si prostě lehla a spala. Přece jen, po tom trajdání a lítání po celou noc to ve svém věku potřebuju.
Ale holky mi nedají pokoj, prý se dnes musíme s někým potkat. Má to mít osudový význam. No, řekly mi toho víc, ale já prostě v tomhle stavu nejsem schopná dobře vnímat...
Hm, tak teď mě probudily. Už jsou tu dva pánové. Ten první je zjevně hodně důležitý, že on to bude...
Obě se uklánějí a zdraví ho, tak já také.
„Buď zdráv, králi skotský.“
Jak se to zatvářil? Proč do mě obě strkají? Řekla jsem něco špatně?

Císař - no, oficiálně ještě kancléř, ale u sebe v kanceláři si to mohl dovolit - Palpatine s úsměvem zmáčknul tlačítko komunikátoru a zaposlouchal se do vyzvánění. Jen pár hodin a celý tenhle nesmysl bude za ním. A všechno to začne tady, na Coruscantu.
"Coruscantské kafilerie, denně čerstvé na váš stůl, jak můžu pomoci?"
Palpatine se zarazil, a pro jistotu zkontroloval, kam se vlastně dovolal.
Možná by měl dát CC-1010 chvíli volno. Už se na něm to vyčerpání začínalo projevovat.
“Proveďte rozkaz 66." Než stihnul klon něco odpovědět, zavěsil.
Teď už se mohl jen opřít a sledovat, jak se jeho plán plní.

Patrně nikdy si neuměl představit, jak se mu jednou bude hodit dokonalý přehled o všech přístěncích na košťata, co jich Bradavice měly. Momentálně například dřepěl na kýblu v zapadlém kumbálu hned za Velkou síní, jemuž se všechen ten lomoz zatím zázračně vyhýbal. Nestyděl se za to, k čemu by tam asi tak byl? Poslední rok ve škole přežil jen proto, že nikoho nezajímal a jeho práci nikdo nechtěl dělat. Však se taky vynasnažil nebýt moc vidět.
Počkal, až ti dva holomci zaječí to svoje "Avada kedavra!" a "Expelliarmus!", otevřel si a jal se zametat sutiny. Někdo ten svinčík uklidit musí.

Říkají tomu Internet. Nikdy jsem ho neměl otevřít.
Bohužel.
Zjistil jsem existenci fanfikce. Nikdy jsem ji neměl otevřít.
Bohužel.
Dobře, jaká může být nejhorší...?
Ehm...
NEJSEM:
Vlodemort
Volfemort
Volsemort
Volxemort
Volzemort
Darth Valer (nevím proč)
Voldremot
Voldemint
Voldremort
Voldimort
Voldement
Volximort
ani Voldrimort!

Má msta bude strašná. Jen dostat do Bradavic nějaké jednoduché autorky...
Získání přístupu do Bradavic - splněno.
Odstranění slabého avatara - splněno.
Pak ty tři. S těmi budu hotový za chvilku.
Netuším, co tu dělají ty přerostlé želvy.
Z toho žlutého chlupáče byl roztomilý koktejl.
Ale tu obtěžující hnidu ne a ne zabít. Zkusím...
Ne, ten meč vytáhnout nesta...

Udýchaný muž zbrkle dosedl na židli za stolem, opřel se lokty a hlavu srkyl v dlaních.

"Dělej, do hajzlu!" Zavyl hystericky.

"Uklidni se, u všech bohů. Tady nás ty vousatý potrati nemaj šanci najít. Myslíš, že uměj doprdele čarovat?" Zaťukal si druhý muž na čelo, otřel si z něj pot a poplácal spolupachatele po rameni. "Zhasnem a pudem chrápat. Ráno zdrhnem a budem si žít jak boháči. Seber s-," poslední větu přehlušilo mocné psí zaštěkání.

"Kurva, kurva, kurva!"

"Třeba to neni..."

"Drž hubu! Jasně, že je!"

Nastalé ticho utnulo mocné, surové zabušení na dveře.

"Ven." Oznámil suše hluboký, nasraný hlas.

Z toho parchanta už jsem viděla jen záda.
Na tom ale nezáleželo.
Důležité bylo dostat se co nejrychleji k doktoru Snapeovi.
Pustila jsem kýbl s mopem a stáhla špinavé rukavice. Na natažení nových nebyl čas. Na vytřenou podlahu už dopadly nejméně dva litry.
Krev byla úplně všude.
Látka pláště, kterou si omotal dlaň a vrazil ji do rány, prosakovala.
Přidala jsem k jeho ruce tu svou a ze všech sil stlačovala prořízlou tepnu.
Volnou rukou jsem ho objala v pase a posadila na zem.
Křičela jsem o pomoc.
A pak mu vyděšená k smrti šeptala do ucha, ať se nebojí.

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežskou komisí. Mrknutím oka zmizeli. Všichni.
Polekaně vstal od stolu a vyrazil ke dveřím, aby zavolal gardu. Za dveřmi nikdo nebyl.
Vyšel na nádvoří, liduprázdno. Chodil po chodbách, volal, hledal, odpovědí mu byla jen jeho ozvěna.

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežem. Mrknutím oka byli jinde. On i celý zbytek komise. Tenhle palác byl snad ještě honosnější než Palazzo del Governatorato. Byli tu všichni, kardinálové, biskupové, garda. A na tom ohromném trůnu ze svíček (to jako vážně?) seděl... ale ne, tohle je přece nějaká ženská!

Kolik jsem vypil toho mešního vína?

Adam Reys stál u pootevřených dveří a vyčkával.

Cítil strach Klaudie Doskočilové, jak roste a roste, až se pomalu mění v paniku.

"Proč?" Klaudiin hlas byl skoro nezřetelný.

"Nemám ráda zakrvácené koberce," odpověděla jí klidným hlasem Regina Zinnerová z Vnitřní sekce Vatikánské vyšetřovací komise.

"Prosím. Zřejmě spolu oprášíme pár polních výslechových metod. Horká a ledová koupel udělají s pamětí skutečné divy. A když ne, najdeme nějakou manikúru a kleštičky," pokračovala Regina.

Adam Reys cítil, že Klaudiin strach dosáhl svého vrcholu. Byl čas zakročit.

"No tak... Trochu vychování slečno Doskočilová. Nenuťte mě, abych vás -" Adam vstoupil a Regina nestihla dokončit výhružku.