Kolárek za volantem

„Bude si mi po vás stýskat,“ píchá hůlkou do zad Chromajzlová, „na to, že jste mužskej, tak nejste takový budižkničemu!“
„Pro mě je přímo vesmírná záhada,“ zlobí se Starý, „čím jste je naštval! Vždyť jste prakticky němej!“
„A ani jste nás nevyboural,“ doplňuje Strach, „což je teda zase pro mě zázrak!“
„První chápavý chlap,“ štká naštvaně Dudová, „a oni ho sejmou!“
„To je hned,“ přikývne robustňák Necka, „každou býčí šíji nakonec vyštípají!
„Bratři a sestry,“ zabrzdí na posledním zastavení Jeroným, „neodcházím ani do věčných lovišť, ani do Prahy! Kdykoli budete potřebovat pomoc nebo poradit, můžete za mnou přijít do kostela!“

„Vozíte stále víc lidí!“ vyčte pan Sekyra.
„To je snad dobře…“ nechápe Jeroným.
„Myslíte?“ ví víc krizový mediátor autobusové dopravy. „A až to zabalíte? Jak budeme rušit linku, kterou si místní oblíbí? Navykáte je na komfort, pane, a kde je prevence nespokojenosti a vzdoru, co?! Chybí vám výhled!“
„Aha.“
„Neskončil jsem!“
„Tuším. Starosta? Antistarosta?“
„Stěžovaly si obě strany!“ vynese eso Sekyra, „Neslýchané! Porušení kodexu předběžné opatrnosti! Snažíme se pro jistotu vyjít s každým potenciálem moci, kdežto vy…“
„Byl jste ve straně?“
„Jak to s tím proboha souvisí?“
„Ne a ne odejít, to zvíře v nás! Bázeň, nikoli ta před Hospodinem.“

„Snažíte se,“ připustí biskup, „stížnosti se množí!“
„V kostele,“ zašeptá Jeroným, „pár duší přibylo...“
„Toť váš problém,“ zaklepe prsty na stůl představený, „řídíte se jen polovinou pokynu! Bezelstný jako holubice jste, ale lstivý jako had? Vlky zanedbáváte, synu!“
„Myslíte císařské na obou stranách?“
„Náš Pán vykupuje všechny, byť na svaté farizeje má pifku!“
„Pro ztracené ovce přišel jsem… Na všechny asi nemám.“
„Ano, čtu tady,“ nahlédnuto do papírů, „často viděn s ženami pochybné pověsti a opilci!“
„Ti střízliví nejezdí autobusem,“ připustí kněz, „ale vlastním autem.“
„Štamprličku na to,“ vytáhne šéf slivovici, „buďme raději opilí pro zbloudilé než intrikánští pro Krista!“

„Kde je paní Chromajzlová?“ křikne šofér přes rameno.
„Nebojte se,“ houkne Strach, „klepla ji pepka. Totiž má přijet nějaká zdravotní kontrola, tak se tváří na umření, aby vysolili na vozejček, pajdat už ji nebaví.“
„Břicháčková rodí,“ naváže Podloudný, „tak to můžem říct napřímo!“
„Jo,“ pokračuje Starý, „máte to, farnosti, jednodušší, že nejste na ženský!“
„Nejsem ani na chlapy,“ upřesní Jeroným.
„Co času sežerou!“ plivne do mlýna Podloudný.
„Jeden aby na ně furt makal, od rána do večera,“ brunátní Necka, „klácení je na dlouho, žádný volno, život v poklusu!“
„Ale hospodu stíháte, ne?“
„Někde se zastavit musíme!“ obracejí oči v sloup.

„Víte,“ vysvětluje slečna Jasná, „je to hlavně nabídka pro vás, abyste se ocitl v dobré společnosti! Jako duchovní nemůžete mlčet ke zjevné korupci!“
„Je-li to zjevné, pak…“
„Policie samozřejmě jedná, ale do té doby ji zastupuje občanská společnost!“
„Nezastupuji jiná povolání.“
„Nestrkejte hlavu do písku! Víte, že starosta je darebák, a tady v papírech se dočtete všechno!“
„Nevím. Jenom napsané nemusí být pravdivé.“
„Tak moment! Jestli se nepřipojíte, jste aut! Už znovu nepřijdeme. Takovou možnost nemusíte dalších sto let dostat!“
„My už tu jsme dva tisíce let, mladá paní,“ nepípá Jeroným, „a ozýváme se, když se bere svoboda, ne prachy!“

„Čtyři už jsou skoro dav,“ napadlo ho při vstupní modlitbě.
V prvních lavicích – vpravo a vlevo, neb se nemohou vystát – nahluchlý Blažej a osmdesátiletá panna Nerudová, v poslední slečna Dudová, tentokrát s decentnější barvou rtěnky, a za mřížkou Podloudný.
Polovina se rozutekla, než skončil, čtvrtina čekala před kostelem.
„Víte, kdo byl dnes na bohoslužbě?!“ vybafne farnice.
„Cože,“ lekne se Jeroným, „zase jste viděla ďábla?“
„Ne, ale vzadu seděla vnučka od nebožtíka Dudy, prostopášnice! Přišla se mi vysmívat, důstojný otče, a vás pokoušet! Vždyť ta měla víc chlapů jak Máří Magdaléna!“
„Myslíte svatou Marii z Magdaly?“
Někdy si připadal hrozně osamělý.

„Já jsem vám, farnosti,“ přisedne hromotluk Starý k Jeronýmovi, „hrozně nešťastný člověk! Mě nikdo nemá rád!“
„Ale neříkejte,“ chlácholí lehce opivněný kněz, „co třeba vaše star… chci říct manželka?!“
„Tu nepočítám, ta mě nemá ráda pro moje chlapský tělo, ale že jsem prý citlivý…“
„To jste. A Pán vás má rád.“
„Taky vylučuju, protože neexistuje.“
„A panenka Marie?“
„To je to samý jako u manželky!“
„A co vaši pivní kamarádi? Počkejte, zeptáme se!“
Všechny paže vzhůru.
„Tak vidíte!“
„To neplatí, šéfe! Oni když slyší ten otázkový tón, zvedají ruku automaticky. Tady totiž padá jen jediný dotaz… Kdo si dá panáka?“

„Víte,“ zašeptá pan Podloudný, „já jsem chodil do kostela v Nejsouticích, když tam ještě sloužil páter Patera!“
„Ale!,“ vyhýbá se náklaďáku Jeroným, „a pročpak jste přestal?“
„Víte, byl tam dlouho a na stará kolena nějak zestárl…“
„Stává se.“
„Víte, on se na lidi hrozně zlobil. Hlavně na ty, co nechodí do kostela, ale seřval za to vždycky nás!“
„Sloužil tu padesát let, nedivte se únavě materiálu. Stavte se někdy za mnou!“
„Víte, já už si taky zvykl – nechodit! Do hospody je to blíž a všechno podstatný se tam taky dovím!“
„Dobrý nápad,“ přitaká Jeroným, „měl bych někdy sestoupit do Egypta!“

„Nabrat vás oficiálně nesmím,“ vraští čelo Jeroným, „ale paní Břicháčková s kočárkem dnes nejede, tak si vlezte na prostřední plošinu… Kam jedete?“
„Jenom na kopec!“
Silnější cyklistická rodinka se nasouká do autobusu.
„Děkuju,“ přihrne se tatínek dopředu, „jsme docela zmožení, ono se řekne vítr ve vlasech, ale jak z toho bolí nohy, o tom ani muk!“
„A co děláte tady, u nás?“ vyhrkne Necka.
„Ále,“ otočí se otylec, „máte tu prej kněze, co řídí autobus! Chtěli jsme se s ním vyfotit…“
„Takže z Prahy,“ zaťuká hůlkou Chromajzlová.

„Vyřiďte hlavnímu městu,“ loučí se kněz, „že nejsem žádná atrakce! Bůh s vámi!“

„Prý všechny vyslechnete,“ přistoupí výrazná rtěnka, když zamyká autobus.
„Soustředím se na řízení,“ vzhlédne, „ergo moc neodporuji!“
„Nechtěla jsem vás diskreditkovat… Ale nejsem taková, jak se o mně říká!“
„Na řeči moc nedám.“
„Mám ráda chlapy, no. Ale hledám lásku!“
„Já taky.“
„Jako ženskou?! Když jste kněz?!“
„Jako božskou. Když jsem kněz.“
„Aha. Takže tu… platonickou? Bez milování, myslím jako bez sexu?“
„S milováním, bez sexu.“
„A to vás ten druhej chce?!“
„Chce,“ kývne, „zvláštní, ne?“
„Skoro zázrak, v dnešní době! Sedí to na přezdívku, co jsem vám dala… Pavouk, pasivně vousatý kněz!“
„Proč pasivně?“
„Moc se o to nestaráte!“

Když ho píchne hůlkou do ramene, vidí kostel v dražbě.
„Řiďte to pořádně!“ zavyje zezadu doktor Strach.
„Nemůžu jít k vám,“ šeptá z přední sedačky hlasitě paní Chromajzlová, „tak mě potichu poslouchejte!“
„Kušuj, babo!“ štěkně inženýr Starý.
„Vidíte to? Jsou to vlci! Tváří se jak beránci, ale za rohem zardousí! Jde jim jenom o mé peníze, šelmám!“
„Vždyť seš chudá jak kostelní myš,“ kousne kanec Necka.
Zastaví, vstane.
„Víte, já nesoudím! Mým úkolem je dovést vás domů, k vašim vlčatům nebo jehňátkům. Ale dokud budu řídit, bude se tady vlk a beránek pást spolu!“
Zírají na řidiče s otevřenými mordami.

Pravačku má bolavou od všeho podepisování záruk, pojištění, připojištění, proškolení bezpečnostního, protipožárního, zdravotního i antistresového, ale je to tady. Autobusová primice.
„Vy jste tu nový!“ upozorňují všichni.
„A právě proto,“ usmívá se, „dnes zadarmo.“
„Zítra tu ale budete taky nový!“ soudí pan Sháněl.
„Tím si nás nekoupíte, linku jste chtěli zrušit, a to vám neodpustím!“ neslevuje ze svých zásad paní Horáková.
„Nejsem žádný senior,“ rozčiluje se inženýr Starý, „za jízdu si zaplatím a hotovo!“
„Vydejte mi prosím doklad,“ trvá si na svém doktor Strach, bývalý sklepmistr, „pořádek musí být! Přijde kontrolor a pokutu zaplatí kdo?“
Vyťuká jízdenku za 0,00 Kč.

„To je úplně mimo jakoukoli diskusi, to je dogma, tabu,“ drmolí Drda, zástupce místní pobočky dopravce, „my jsme strašně složitě pojištěný, té administrativy, to si ani neumíte představit!, pokud nebudete náš zaměstnanec, tak o tom nelze ani mluvit, co mluvit, ani myslet to nesmíme!“
„Abych to upřesnil…“ vstupuje do řeky Jeroným.
„To je,“ teče prudčeji Drda, „jako byste chtěl, aby panna otěhotněla, mrtvý ožil…“
Kněz se usměje.
„… nebo… nebo…“ hledá nevěřící, „dělal z té vaší panenky Marie poběhlici!“
„Jezdil bych pro vás zadarmo.“
Kravaťák strne.
„Tak to je jiná,“ praví váhavě, „jenom nevím, z čeho bychom vám pak strhávali obědy…“

„A to jako budete jezdit na tajňačku?“ ptá se Dobrý potem zbroceného Jeronýma, jako kdyby ten mohl vnímat cokoli jiného než ohromný volant v rukách a provoz tak hluboko pod sebou, „Jak se říká inkontinento? Pod skrytou identitou? Abyste jaksi… vočůral šéfa? Do tý zatáčky si víc nadjeďte, velebníčku, však nás vidí a vyhnou se!“
Natožpak odpovídat.
„Ne!“ vydechne.
„A to vám jako povolí, jo? To máte teda tolerantní bossy! Takovej vedlejšák, to bych si taky nechal líbit… Dotočte to pořádně, přehoďte si ruce! Vám jako šéfuje Pánbíček, nebo přímo papež?“
„Biskup!“
„Tak to je jiná, to už je šajba!“

„Poznat do hloubky svou farnost je bohulibé,“ dí povzbudivě biskup, „ale proč se kvůli tomu stávat řidičem autobusu?!“
„Ruší u nás jednu spojovací linku,“ vysvětluje kněz, „nejsou lidi a za ty peníze nikdo řídit nechce… Jezdí se po ránu a večer po šichtě. Napadlo mě to zkusit.“
Mne bradu Nehněba.
Vrtí sebou Jeroným.
„Víte co,“ vstane představený, „zeptáme se nejlepšího přítele!“
Povstane a přivede Jeronýma před velké starožitné zrcadlo.
„Vidíte tam autobusáka?“
„Ne,“ sklopí hlavu oslovený.
„Výborně,“ usměje se biskup, „povolení dám! Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a málokdy vedou tam, kde se sami vidíme… Já chtěl být v mládí fotbalistou!“