DMD č. 21. pro 21. 4. 2019. Téma: Jednou za sto let

Dostát danému slovu nebylo jednoduché.
V první řadě narazil na Adelizu.
„Kam chceš Yllanit poslat?“ zeptal se přímo.
Zvedla obočí. Málokdo s ní mluvil takovým způsobem. Málokdo byl ovšem její synovec. Vlastně – už byl naživu jen on. Starmelští bratranci byli mrtví a Ropraht… Stiskl rty. Ta rána byla dosud příliš čerstvá. Nikomu a nikdy, ani jednou, třeba za sto let, by neprozradil, že po zprávě o bratrově smrti proplakal noc.
Kamenodomská paní na něj vážně pohlédla. „Chápu, že jsi k tomu děvčeti vázán…“
„Nejsem…“
„Podle v horách platných zvyklostí jsi,“ pousmála se jemně.
„Chceš ji poslat na Starmel?“ napadlo ho.

Seděli pod noční oblohou, choulíce se k sobě. Vzduch byl chladný, léto už ztrácelo svou sílu. Cikády a cvrčci dali dohromady orchestr a zrovna vrcholila první část jejich symfonie.
Hvězdy zářily jako perly na černém sametu, občas se nějaká zachvěla ve větru.

Skládaly mozaiky příběhů.

Sladká vůně nočních květů nesla se loukou a mámila smysly, lákala do jiných světů.

Lásko padá hvězda, něco si přej.

Padají celé roje, na spoustu malých přání.

Obzor se rozzářil, tou kterou čekali.
Jasná jak královna s vlečkou posetou diamanty.

Snad přináší vítr změn, blýskání na lepší časy.

Až příště přiletí, my už tu nebudem...

Chlapec s dívkou věřili pohádkám, snad až příliš. Jeskyňku v blízkosti jejich městečka si vyhlédli už dávno. Je to státní památka, ale teď ji nikdo nehlídá.

Na výpravu se zodpovědně připravili. Vzali si batohy, aby si mohli odnést poklad nedozírné ceny. Bude se hodit. Utečou z domova a začnou někde znova, daleko od prudících rodičů.

Brzy se to stane. Dle legendy vždy jednou za sto let. Vypočítali si, že k tomu má dojít právě dnes. Čekají. Tváře hoří nedočkavostí.

To není možné! Kámen někdo odvalil.

„To už mi zas někdo leze do baráku?“

Rozdurněný trpaslík hrozí pěstičkou a zalézá zpátky.

Říká se, že pro každého z nás někde čeká spřízněná duše. Opravdová láska. A že když se setkáme, poznáme to.
Jackovi se tohle stávalo přibližně jednou za sto let. Každé uplynulé století potkal osobu, která mu divoce rozbušila srdce při každé myšlence na ni. Osobu, na kterou pohlížel pohledem plným něžnosti. Zhruba jednou za sto let se Jack doopravdy hluboce zamiloval.
Ale bohužel se vždy jednalo pouze o obyčejné lidi. A tak se Jack musel vyrovnat i se ztrátou.
Když zemřel Ianto, uvědomil si kapitán znovu, že právě tohle, ztráta milovaných, ho bolí mnohem víc, než jakákoliv z jeho smrtí.

Přibližně jednou za sto let, avšak ne přesně za sto, spíše kolem sedmdesáti let, stane se, že kolem Země proletí Halleyova kometa. Pojmenovaná po Edmundu Halleyovi, který v osmnáctém století předpověděl její další návrat. Viděná na obloze však bývala i dřívě, a většinou s sebou nesla nějakou pohromu, či změnu v lidských životech na širší úrovni. Není to jediná kometa létající kolem Země, je ale tou nejznámější, i když si jí při jejím minulém přeletu nad naší oblohou málokdo povšimnul, a nejbližší přelet je stále dobrého půl století před námi.
Halleyova kometa - záhadná kráska, zvěstkyně změn přibližně každých sto let.

Ja tem dnesnim detem nerozumim. Jak jen jsou cilevedomi. A vytrvali. A zrucni. Ceho si umanou, toho dosahnou. To za mych casu snad ani nebyvalo. Driv stacilo jen prikazat a muselo tak byt. Ze by dedic neposlechl sveho rodice? Nebo dcera prikazu stryce? Nebylo mozna. Ale dnes? Pres zakaz se vypravili na hrad, aby ho opravili. Je to slechetne? Je to velmi slechetne. A na dar pro hradniho pana nezapominaji.
Ale prece jen je mi trochu lito, ze mou pomoc odmitli. Nekdo si vybere kouzlo na sto let dopredu a zcela zbytecne. Jeden si pak prijde jako do stareho zeleza.

"No tak Esme! Jednou za sto let bys mi mohla vyjít vstříc a jít se taky bavit," dotčeně se nafoukla Stařenka Oggová.
"Pokud si dobře vzpomínám, totéž jsi tvrdila minulý měsíc."
"Tak jednou za padesát let," bohorovně se usmála Stařenka.
"No a loni.."
"Vidíš, ještě jednou a budeš mít trochu zábavy jednou za pětadvacet let!"
"Gyto...!"

Ne že by se Bábi nechala ukolíbat. Bábi se nenechala kolíbat pravděpodobně ani jako nemluvně.*
"Na co potřebuješ tolik malých bankovek?" podezíravě se zeptala.**
"Ále, tak," zasmála se Stařenka.
Nakonec... na nějakých tanečcích nebude snad nic škodlivého.
"Tadyhle," ukázala rozjařeně Stařenka na nápis Čipndejls.

„Znáte pojem stoletá voda, Brousku?“ Jeho hlas se rozběhl prostorami kdesi pod ministerstvem jako po obrovské koupelně. „Označuje nejhorší povodeň za sto let. Ale to neznamená, že řekněme rok po ní nepřijde ještě něco horšího.“
Rojvol Raddle, nejšedější eminence, se pousmál své metafoře. Rufus Brousek, nedávno nečekaně penzionovaný ředitel Odboru záhad, o němž se šeptalo, že hodlá usilovat o ministerské křeslo, se usmívat nemohl. Visel totiž hlavou dolů.
„Tak to zkusíme znovu. Kdo stojí s vámi proti mně?“
„Vaše stupidní metafory, Raddle.“
„Pošlete ho do vody,“ přikázal Raddle ledově. Dostane z něj všechno a jeho tělo dá sežrat třeba vlkodlakům!

Pršelo.
Hladina vody v Sázavě povážlivě stoupala.
Stavidlo náhonu zavřel Pešek už večer, nehodlal riskovat sílící proud. Teď ale hrozilo, že se řeka ke kolu rovnou sama vyšplhá.
Takovouhle povodeň už nikdo nepamatoval.
Nezbývalo, než se modlit, aby se neprobudili s vodou ve stavení.
Uprostřed noci je probral křik.
Pešek vyzbrojený holí a lucernou se vydal vyšetřovat. Tereza popadla pánev a následovala.
Volání sílilo, ale slovům nebylo rozumět.
Když přišli k vodě, zjistili proč. V proutí se zoufale drželi dva Kumáni.
Pešek si odplivl a otočil se k odchodu.
"Vezmeme je jako zajatce, pan Racek nám jistě zaplatí," zastavila ho.

"A dědo, tys tu potvoru fakticky zmerčil? To eště rybičky chodily po dvou, viď?" žblebtne nejstarší drzoun a ostatní si ukážou palec nahoru.
"Holomci jedni!" zahrozí chichotajícím se mláďatům poloslepý stařešina.
"Poudám vám, že tendlencten tvor je fakticky děsivě nebezpečnej! Řiká se, že jednou za sto let vyleze ze země, a koho potká, toho popadne a schramstne, ani kostičky z něj nezbudou! Musíte se kotoulet s nejvěčí obři-ozbeřetností, očiska dokořán, ušiska našpicovaný, a kdyby se náhodou objevil, zaútočte jako první! Rozkousejte ho a roztrhejte na cucky! Ale vono to nebude tak lehký, protože tadlecta příšera je, vy lehkomyslný parchanti, NE-VI-DI-TEL-NÁ!"

Ředitelé Bradavic každoročně varovali studenty před vstupem do Zakázaného lesa.
Většinou marně. Každý rok se našel jeden či dva neposluchové.
Většinou se jim nic nestalo, kromě takových drobností jako je zlomená noha či otřes mozku.

Avšak jednou za sto let pořádali kentauři Slavnost Plodnosti. V tu dobu jim mizelo z cesty vše, co mělo aspoň ždibíček zdravého rozumu. Což se nedalo říct o pubertálních kouzelnících. Kombinace rozbouřených hormonů a ješitných eg způsobila, že ani dvojnásobné varování nezabralo. Jenže tentokrát to provinilce stálo život. Zatím k tomu došlo pokaždé. Letos Minerva McGonagallová přísahala, že nikdo nezemře. I kdyby měla studenty omráčit.

"Tak jdeme na to?" zeptal se Galt'aran rozverně a zamával svazkem čtverečkovaných papírů.
Haralal se zatvářil zmateně, jednou za sto let sestoupil bůh na Zeměplochu, aby předal veleknězi tajemná mystéria. Vůbec se to neodvíjelo tak, jak čekal.
"Cože?" vyhrkl.
"Jdeme hrát piškvorky."
"Cože?!"
Galt'aran si povzdech: "Nechápu, proč se vždycky tak divíte. S tím vaším prvním prorokem jsem se domluvil na tom, že vás budu chránit a tak podobně, za pravidelnou partičku piškvorek."
"Ale lidé očekávají, že od tebe přinesu nadplošskou moudrost a tajemná mystéria!" vybuchl velekněz poněkud neuctivě.
Bůh mávl rukou: "Tak si taky něco vymysli. Křížek nebo kolečko?"

Drahá Dezinvektilo,

ptala ses na naději. Nebudu se zabývat stavem, kdy pacienta přimějeme veškerou naději odhodit. Skrývá nebezpečí: Nemálo pacientů nám uniklo, protože v poslední chvíli, kdy pro jejich pozemské žití bylo pozdě, prohlédli a přijali nabízenou ruku Nepřítele.
Lepší je pacientům občas přikrášlená zrníčka naděje předkládat. Vzbudit pocit, že právě tohle jim změní život, že za tím musí jít, na nikoho a nic nedbat.
My se pak můžeme radovat z rozbitých vztahů, opuštěných povinností, nesplněných slibů…
Znovu a znovu, protože při troše obratnosti pacientovi nikdy nedojde, kolik těch jedinečných příležitostí za svůj krátký život potkal.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Zakřivenou čepelí přejel po předloktí a krev zkropila prastarou rytinu. Netrvalo dlouho a karmínové krůpěje se vsákly do kamene. Rituál byl téměř připraven.
Světlo pronikající zřícenou střechou kdysi honosného chrámu dohasínalo, jak se slunce blížilo k plnému zatmění. Ještě jednou si s pýchou prohlédl své dílo a v rukou sevřel prastarý grimoár vázaný v lidské kůži. Vtom se zhroutil na zem, jak jím projela bolest.
„Přišel čas, planety jsou na svých pozicích. Teď anebo až za sto let!“ uslyšel šeptat hlas svého pána.
Horečnatě ale pečlivě přednesl formuli rituálu a zkolaboval.
Z brány světů vystoupila tlama plná zubů a očí.

Rozsáhlý klan Weasleyů se sešel v plném počtu tak zřídka, že Ron už poněkolikáté všechny obcházel a přepočítával.

"To není možný. Nikdo nechybí! To se stane tak jednou za sto let!" opakoval každému, kdo byl ochoten poslouchat.

Opravdu výjimečně dorazili všichni. Hermiona, která byla neuvěřitelně zaměstnaná, James Sirius, který byl každou chvíli někde pryč kvůli famrpálu, Teddy, který s sebou vzal několik svých opuštěných vlčat...

A Ginny. Sama.

"Kde je Dean?" uniklo Harrymu, když ji zahlédl.

Lily Luna ho vzala kolem ramen.

"Tati... mamka není s Deanem už asi čtyři roky."

Harry vykulil oči. "Proč nic neřekla?!"

Lily si povzdechla.