DMD č. 14 pro 14. 4. 2019. Téma: Vítr ve vlasech

Cesta vpřed se vlnila jako had. Vaškovi bylo jasné, že ho čeká ještě mnoho šlápnutí do pedálů. I když vyrazil chvíli po svítání slunce, byl sotva v třetině svojí plánované trasy. Tou dobou měl sice v plánu být již dál, ale vyšlo mu opravdu pěkné počasí, takže si Vašek každé šlápnutí vychutnával a užíval. Jednou si udělal menší zajížďku, jindy se zastavil a vychutnával krásy krajiny, kterou zrovna projížděl. Ve výsledku Vaškovi nezáleželo na tom kdy přesně dorazí zpátky domů. Vítr pod helmou byl pro něj ten nejhezčí pocit co znal. Hlavní pro něj bylo si to umět udělat hezké.

Magrata nepatrila k carodejkam, ktere by byly prehnane pysne. Byla spis osobou, ktera si vzdy trpelive vystoji frontu v obchode a jeste pred sebe pusti kohokoliv, kdo by stal zrovna za ni. Byla ten typ pritele, na ktereho si vzpomenete, az kdyz vas sam pozdravi. Nebo si taky nevzpomenete. Magrata to sama o sobe moc dobre vedela. Ale dokud to Babi nerekla nahlas, mohla to nevnimat. Jenze rekla!

Ale Magrata ted mela Starou Kouzelnou Hulku. Ted tem starym carodejnicim ukaze, jak to tady bude litat. Konec je Magrate Nande, prichazi Magrata Carodejka. A jako prvni si rozpusti ten strasny drdol!

„Jacku, já letím!“
Mladá žena stála na přídi lodi, ruce roztažené jako křídla, zatímco ji mladý muž stojící za ní přidržoval. Potom začala pomalu stoupat po příčkách zábradlí.
„Rose, neblázni, spadneš,“ varoval ji mladík.
Žena však nedbala a už stála na poslední příčce. Hříva jejích kaštanových vlasů vlála ve větru, jak tam stála a užívala si volnosti. Ale potom se do ní opřel nečekaně silný poryv. Neudržela rovnováhu, noha se jí sesmekla a ona přepadla přes zábradlí. Voda se po jejím dopadu jen zahemžila žraločími ploutvemi.
Mladík se rozhlédl, jestli je viděl ještě někdo další a potom se urychleně vytratil.

Jakmile byla patentní pípa dostatečně prozkoumána, nebránilo již nic dotočení dalších korbelů novým opojným mokem a všichni tři hrdinové mohli vesele pokračovat v trávení dovolené. Vesele a bez nutnosti mávat mečem, což bylo velmi ozdravné.
Jak tak ovšem mizelo pivo, přibývalo na nebi oblačnosti a zanedlouho se zvedl takový vítr, že jim to čechralo vlasy a shazovalo pěnu. Blížila se bouře, o tom nebylo pochyb. Běžní námořníci by v takovém případě jistě začali konat preventivní opatření, ale co udělali Edvin z Mjödlandu, Jana z Arku a Geralt z Rivie?
Inu, nejdřív si samozřejmě na přídi přehráli tu scénu z Titanicu.

Z cesty se ozval klapot kopyt. Lev zvedl oči od svého rýče a spatřil ji. Atraktivní dívku na koni cválajícím směrem k chatě. Šortky, přiléhavé tričko, dlouhé zlaté vlasy vlající v letním vánku. Nebýt toho, že kůň byl hnědák, by se dalo říci, že princezna na bílém koni. Lev se zasnil.
"Kam čumíš, Lve?!" ozve se Scholastika.
Lev, uvědomiv si, že byl přistižen takříkajíc při činu, kamufluje:
"Tak mne napadlo, jak by se ti líbilo mít takového koně?"
"A měl bys na stáj, na podkoního? Neměl! Radši dál ryj, ruce ti stojí!"
Lev je zpět v realitě. Princezny se nekonají.

Bylo prvního července a Bradavice se budily do ticha. Prázdné školy se vždycky zdají větší a pro kouzelnické (které navíc jsou středověkým hradem) to platí trojnásob.
Opuštění učitelé se pomalu shromažďovali ve Velké síni na tradiční snídani zahajující dva měsíce svobody. Všichni měli dobrou náladu, nejvíce ti, kteří už měli studentů plné zuby (Severuse Snapea nejmenujeme). Po snídani na sebe významně kývli. Nastal čas.

Famfrpálové hřiště se stalo dějištěm pamětihodného utkání. Minerva McGonagallová si rozpustila vlasy. Albus Brumbál rovněž. Madam Hoochová vzdychla. Sibyla Trelawneyová si na svůj létající koberec rozložila čajový servis. Profesor Kratiknot zahájil zápas. Vítr zavyl ve vlasech.

Od jezera vál studený vítr a tahal mě za vlasy. Ohlédla jsem se k ostrovům. Tam na břehu jsme ještě nedávno stáli a mluvili o fotografiích.

Toronto bylo obrovské, tak jako před několika dny, ale přitom prázdné jako nikdy předtím. Bloudila jsem mezi lesklými mrakodrapy a červenobílými autobusy, ve kterých musíte zatáhnout za šňůrku, aby vám zastavily. Někde nad tím vším se do šedivých mraků zabodávala špička CN Tower.

Sedal na mě smutek.

Nezbývalo než zatnout zuby a jet daleko na předměstí. Neohlížet se k jezeru. Pracovat.

Zase budeme spolu a zase bude dobře. Asi tak za šedesát tři dní.

Nejdřív trochu strach.
Předsudky a otazníky.
A spousta adrenalinu navrch.
Zatnout zuby a překonat to.
Pak už jen extáze.
Splynutí.
Koupat se v paprscích slunce.
Dotknout se jazyků vln.
Potápět se do hlubin a vytrysknout nad hladinu.
Mizet v oblacích a soutěžit s bouří.
Vítr ve vlasech a v očích odrazy hvězd.
Kapky na šupinách jak perlový šat.
Nebeský tanec smrtících válečníků.
Bojový ryk a jásot nese se nad obzorem.
Přihnat se jako vichřice a zmizet nepoznán.
Halit se tmou, být její podstatou.
Neslyšné šustění křídel, ocasu svist.
Skočit a důvěřovat.
Střemhlav řítit se do neznáma,
na hřbetě věrného draka.

Koukám na špionky připevněné k upínačkám. Zadobočák. Perfektní.
Dotáhnu otěží hlavní plachtu. Loď okamžitě reaguje a zrychluje, ale zároveň se citelně nahne. Posadím se na bort a vykloním se nad vodu. Přidržuju se otěže a také kormidelní páky.
Mířím přímo na bójku. Přede mnou je jen jedna loď, ostatní dost zaostávají.

Otáčím se okolo bójky. Vyšlo mi to, těsně, ale přece. Druhé místo na dosah.
Ještě dotahuju plachtu a na bočák mířím do cíle. Vykloněná z lodi s širokým úsměvem cítím, jak mi divoce buší srdce.

Té rychlosti, adrenalinu, svištivému větru ve vlasech a odletujícím kapičkám vody se nic nevyrovná.

Nahlas nic neřekl, ale pod zem se těšil. Úzké chodby ani orientace mu nedělaly starosti; nestabilní stěnu uměl včas odhalit. Miloval s tváří u země naslouchat jejímu tepu.
Dovnitř vlezli vstupem na dně mělkého závrtu. Jestli hádají správně, potřebují se skrz jeskynní systém dostat na dno podzemní propasti několik mil odtud. Půjde-li to. Podle toho, co věděl, byly průchody mezi patry už pár set let zavalené. O to se ale snažil léčitelčin bývalý mistr, ne? Prorazit nové.
Poryv vánku mu odhodil pramínek z obličeje. Vpředu se šklebila průrva, přiváděla shora vzduch a sluneční paprsky.
Otvírala také cestu do jeskyně dole.

Háďátko si vždy přálo zažít ten pocit, když vám vlasy vlajou ve větru, i když aby jsme byli přesní, pro čínské draky je to hříva místo vlasů.
Přálo si zažít tu volnost a chtělo si hrát v těch nádherných bílých chomáčcích.
Kdybych mohlo létat, netrčelo bych tady dole na tomhle bílem studeném cosi. Zamračilo se háďátko.
Všude jen tenhle sníh, sníh, led a... Remcalo v duchu háďátko, když si všimlo lidí.
A bylo překvapené co to ti lidi dělají.
Proč sedají na tak divná prkna? Divilo se. A proč jedou dolů, když vyšli nahoru? Nechápalo je.
Počkat... Vždyť oni letí!

Slunce barví nebe zlatem, purpurem a okrem a odráží se od vln moře, které šumí na pláži a vítr přináší jeho vůni.

Se sprškou oceánu ve tváři, sluncem v očích a větrem ve vlasech se ženou po pláži na koních.

On vidí ji, její měděnou hřívu, vlající šaty a radost, která vyzařuje z ní, i z běžícího hnědáka.

Ona vidí jeho, bílou košili a černého hřebce sálajícího energií.

Vidí sebe navzájem, jeden druhého, silná zvířata, písečnou pláž, mocný oceán, západ slunce.

Uhánějí. Smějí se. Milují se. Jsou šťastní.

Je to sen, který se nestal? Je to budoucnost? Je to vzpomínka?

Všichni už ve svých křeslech dávno usnuli, ale mě nedávají zvuky trajektu pokoj. Slyším jeho dunivý motor a úpěnlivé vrzání trubek. Napadne mě, jestli by měly ocelové stěny tolik skřípat. Obléknu si lehký svetr a vydám se na pozdní procházku po lodi. Po několika minutách skončím v nejvyšším patře s otevřenou střechou. Koukám na hvězdy, přemýšlím, kdy jsem je naposledy viděla tak jasně. Opřu se o zábradlí a koukám do temných hlubin. Teplý mořský vítr mi čechrá vlasy. Muž vedle mě odhodí přes palubu oharek cigarety. Pozoruju světélko, až dokud nezmizí pod hladinou. Na dně bude ležet ještě několik desítek.

Šnorchlování jsem nikdy dřív nezkoušela. U moře si vystačím s plaváním a blbnutím ve vlnách. Tentokrát jsem se nechala přesvědčit a vyrazila s ostatními na celodenní výlet. Byla jsem nucena navléknout se do záchranné vesty, ačkoli jsem kormidelníkovi vysvětlovala, že plavat umím. Pak jsem dostala malinké tlačící ploutve a šnorchl s dost nechutným náustkem. Když jsem se před opuštěním lodi pokusila zbavit té poblblé o tři čísla větší vesty, byla jsem vyhodnocena jako potížista.

Šnorchlování jako takové mne moc nenadchlo. Ale jízda na loďce byla super. Mám ráda, když mi vítr hvízdá v uších a z vlasů dělá nerozčesatelný spletenec.

Zloduch seděl za stolem a četl jakýsi magazín.

"Pomocníku? Tady se píše, že pokud chcete porazit nepřítele, musíte ho dobře poznat. A pokud chcete někoho poznat, musíte se vžít do jeho kůže. Proto se stanu na den superhrdinou! Najděte na internetu, jak na to."

"Tady se píše, že hlavně musíte mít nadpřirozené schopnosti."

"Výborně, to splňuji," řekl zloduch a pro ukázku nechal shnít rostlinu na stole. "Nepíšou tam, jak zvládat dramatické příchody, které lidi tak milují?"

Pomocník znervózněl. "Píšou, že dost pomáhá, když vám vítr vlaje ve vlasech."

Zloduch přejel rukou po své holé hlavě. Někomu to prostě není souzeno.