DMD č. 9 pro 9. 4. 2019. Téma: Sklepmistr

Sklepní místnost s pochmurnou atmosférou byla osvětlená jen svícemi. Nebo spíš zbytky. Česťa ani nevěřil, že ještě existuje. Sklepmistr ale evidentně dokázal přežít všechno. Dřív, když ještě nemuseli utíkat a skrývat se, se tu scházeli. A plánovali diverzní akce. Sklepmistrovi to nevadilo, naopak. Mnohdy přispěl - nápadem, radou, prostředky, pomocnou rukou.
Když jste něco potřebovali, Sklepmistr byl tím, za kým jít. Ať už se jednalo o věci nebo informace. A to přesně Česťa potřeboval. Mlčky přistoupil k výčepu. Sklepmistr mu pevně stisknul ruku a pozval ho do zadní místnosti.
"Rád tě vidím, Česťo, co bys rád?"
"Chtěl bych znát jedno jméno..."

Dým zastínil oblohu. Plameny šlehaly vysoko do nebes. Ohnivé jazyky nenasytně stravovaly jejich rodný statek.
Proč? Protože jejich otec Ivan nevládl magii. Snažil se vést obyčejný život s křesťanskou ženou…
K čertu s tím vším!
Nikola Radičevič stál na kopci. Sledoval tu zkázu. Jeho bratři tu byli s ním. Andrija, Sava a Tihomir.
Všichni čtyři cítili, že od dnešního dne se věci mění. Přestanou se skrývat.

O měsíc později dorazili na vinici. Hledali svého strýce, hlavu jejich rodu. Ať už si pošetilí lidé mysleli cokoli, oni věděli, že Jadran Radičevič, byť vystupoval jako obyčejný sklepmistr, hýčkal ve svých sudech smrt.

Šednoucí muž ve vytahaných montérkách poklepe ladičkou o zeď sklepa a pozorně naslouchá. Vedle něj se ošívají netrpěliví novomanželé. „Tak co? Bude – “ ptá se rozechvěle žena. Manžel neznatelně zavrtí hlavou a stiskne jí ruku. Žena ztichne.

Sklepmistr si jich nevšímá a dál se věnuje své práci. Domluva s kořeny domu vyžaduje dlouholeté zkušenosti a naprostou preciznost.

Nejprve vyjednávání: Dvě poklepání těsně u podlahy.

Pečlivě zvolená asertivita: Jedno ostré klepnutí hned vedle vodovodních trubek.

Zdůraznění: Zvonivé cinknutí o futra dveří.

Nakonec otázka: Skoro neslyšné ťuknutí o strop.

Sklep odpoví něžným molovým akordem. Sklepmistr se usměje.
„Líbíte se mu. Dům je váš.“

Slavný pavoučí taekwondista na poslední chvíli zrušil svou účast na mistrovství světa. Spekuluje se, že za vším stojí jeho návštěva vinného sklípku den před zahájením turnaje.

Sportovec, který je náklonností k vínu proslulý – soupeři mu přezdívají Sklípkan – se ráno neudržel na nohou, přestože jich má osm, a byl slabý jako moucha.

Okamžitě se vyrojily konspirace, že sklepmistr dostal zaplaceno nejen za víno, ale i za zneškodnění favorita, a zabil tak dvě mouchy jednou ranou.

Svědkové viděli Slíďáka, který měl se Sklípkanem zápasit, slídit kolem sklípku. Sklepmistr s ním tak mohl dohodnout nějaký pokoutní obchod.
Pokoutník se mu jistě neříká nadarmo.

Nad střešním oknem
slunce zapadá
Vína si loknem,
to bude paráda

Otevíráš láhev první,
na gauči tiše sedim
Srdce velí Ani se nehni!
Chci to? Sama nevim...

Jako sklepmistr zkušený
hodnotíš, že chutná trpce,
přitom nemáš ani tušení,
jak rychle mi buší srdce

Nad střešním oknem
svítí hvězdy
Lahev je prázdná
a je to nezvyk

mít tvojí ruku kolem ramen
mezi tvými prsty mých vlasů pramen

Otevíráš lahev druhou,
hvězdy se dívat mohou
na to, jak za chvíli
jsi jenom v košili

a já
v břiše mám motýly

Nad střešním oknem
pomalu svítá

...na stole zbylo trochu v láhvi vína

Nález sudu dobrého piva Badatele povzbudil. Takto povzbuzen pokračoval v objevování.
V loděnici našel dobře zakonzerované čluny. Některé z nich tak malé, že je zvládne ovládat sám. Kusům plátna nerozuměl, ale vesla v něm vyvolala vzpomínku.
Budou stačit.
Vrátil se do vesnice a systematicky prohledával dům od domu.
Většinou malá obydlí, která neobsahovala nic zajímavého.
Nakonec se vrátil do nálevny. Dvířka pod schody vedla překvapivě o patro níž.
Rozsáhlý sklep možná kdysi obsahoval zásoby. Ale všechno v něm bylo rozbité na kousky. Už dávno.
Důvod byl zřejmý.
Mladík v tričku s ručně malovaným nápisem Maestro.
Byl mrtvý.
Taky už dávno.

Tehdy, ve šťastnějších časech, neměl na hlavě směšnou čepici a nevyprávěl nikomu svůj příběh: žil jím. Byl ve svém útulném bytě a roztržitě se pokoušel psát, zatímco myšlenky se rozbíhaly všemi směry (a zase se záhy sbíhaly v jeden), v krbu vesele plápolal oheň a oči mimoděk těkaly k malým okénkům do zahrady. Křupnutí, zadupání - a za okénkem těžké boty jakéhosi důstojníka. Zašustění - za sklem se mihne ocas toulavé kočky, mrskne sebou a zmizí. Ten, který ještě měl tehdy jméno, se znovu skloní nad papírem.
A vtom to uslyší, nezaměnitelný, dychtivý, až taneční krok.
"Markéto!" vydechne radostí a běží otevřít.

"Za mych mladych let jsme pili hodne alkoholu. Hlavne kvalitni rumy, ty se ted zase vraci do mody. V cem jsem ale odbornik, a nebojim se rict na slovo vzaty, jsou vina. Jsem takovy amatersky somelier. Mne staci k vinu cichnout, lehce povalet na jazyku a hned vim, jestli je to vino dobre nebo slivka."

"A muzes ochutnat tohle vino? Dostali jsme ho od znamych, zarucene archivni."

"Hmmm, vune krasne plna, barva jiskrna. Chut lehounce natrpkla s vyraznym priznakem kyselinky. Telo ma lehce ovocnou prichut a dozvuk krasne svira hrdlo."

"Vidite? Ja jsem vam rikala, ze Sklepmistr je nejlepsi vino!"

Zatímco Panna orléanská odevzdávala absinthem zředěnou večeři moři, její alkoholicky zdatnější společníci se poněkud nudili. Možností, jak se zabavit i bez řezání hlav monstrům, vymysleli hned několik, leč jako nejlepší se jevil Edvinův návrh na orientační běh podpalubím.
Bělovlasý muž se sebevědomě usmíval, neboť předpokládal, že jakožto mistr orientace v nejrůznějších kobkách a sklepích bude mít jasnou převahu. Když navíc dostal náskok, aby pán lodi přišel o výhodu známého prostředí, už se viděl s medailí.
To bylo samozřejmě předtím, než otevřel dveře a spatřil chodbu tak dlouhou, že na její konec neviděl, s tolika dveřmi, že je ani nedokázal spočítat.

“Dvanáct? Kapitán by tě měl vyvažovat zlatem.”
Druhý důstojník, pan Gerard, pokrčil rameny a dál se plně soustředil na vepřový koláč. Jestli v něčem vynikal víc než ve verbování rekrutů, byl to jeho apetit. Jedno s druhým souviselo. Hezký obličej, absence svědomí a bezedný žaludek z něj udělali nejoblíbenějšího zákazníka všech hostinských a šenkýřek mezi Plymouthem, Bristolem a Portsmouthem. A mužům zpitým pod obraz se služba v královském námořnictvu jeví lákavější. Nebo je prostě snazší je odvléct silou.
Poručil si další portské. Nechápal, co s tím všichni nadělají. Opíjet venkovany bylo o tolik snazší než chytat otroky proti proudu Nigeru.

V předvečer důležitého dne znervózněl Mach tak strašně, že co pět minut kontroloval, jestli růže ve váze nezvadly, a výběr vína konzultoval se sluchátkem, které se úplně rozjelo a vychrlilo na Macha všechno od barrique, přes cuveé, depot až po terroir, Mach z toho tumpachověl a sluchátko mlelo dál o kyselinkách, až to Šebestová už nemohla poslouchat, a povídá, člověče, Machu, co si děláš hlavu, stejně to nemohlo skončit jinak a všichni to vědí, kup Sklepmistra a všechno dobře dopadne, a taky ano, Mach koupil Sklepmistra a Šebesta otec pravil, že ti to trvalo, pacholku, a všechno dobře dopadlo – svatbou.

"Jdu sklepničit," hlásí Pankrác odcházeje s s čímsi do sklepa.
"Ničit sklep?" ptá se Zdirad.
"Ne, dělat sklepníka."
"To těžko, víno tam nemáme," uvádí rozhovor na pravou míru Jenovéfa.
"To je pravda, já jsem tak nanejvýš sklípkan," přiznává Pankrác. "Sklepník čili sklepmistr, nebo také sommelier, je odborník na víno, který se o ně ve sklepě stará. A radí lidem, jaké víno si mají dát k jakému jídlu. Je to zajímavé povolání."
"Tohle by mne bavilo," praví Zdirad.
"Proč ne, tak se dobře uč!" odvětí Pankrác.
Stejně je mu jasné, že to Zdirádka brzy přejde, podobně jako automechanik či módní návrhář.

V pálavském sklípku byl na začátku léta příjemný chládek.
„A čím se vlastně živíte?“ Růžolící chlapík se zástěrou napnutou přes objemný břich překřikoval vysoké tóny houslí, zatímco umně broušeným koštýřem naléval další z povedených ročníků.
„Většinou tím, co mi lidé nabídnou,“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„Já myslím, co děláte za práci! Co je vaše profese? Řemeslo? Kšeft?“
„Od obojího trochu. I uměním by se to dalo nazvat. Rozhodně je umění se při tom nepodělat.“
Sklepmistr se zachechtal.
„Mluvíte, jako byste byl jednou nohou v kriminále!“
„To zase ne,“ pousmál jsem se. „Já svou práci dělám dobře. Nezanechávám stopy.“
Sklepmistr se dochechtal.

Gong ohlašuje poslední minutu. Dávám do toho všechno, ruka se hýbe v přesně nacvičeném švihu.
K sousedovi vpravo přibíhá zdravotník.
O jednoho soupeře míň! proběhne mi hlavou radostná myšlenka, ale hned ji zaženu. Nesmím se nechat rozptylovat.
Gong. Konec. Odkládám svůj nástroj na připravený podnos a odstupuji o dva kroky.
Rozhodčí zasmušile obchází jednotlivé účastníky, pečlivě prohlíží jejich nástroje a dělá si poznámky. Když se přiblíží ke mně, znervózním.
Rozhodčí se u mého stanoviště zdržuje déle než u ostatních, vyžádá si dokonce asistenci obou čárových rozhodčích, pak se na mne uznale podívá a řekne: “Nó, tak tenhle teploměr sklep mistr!”

"Tochle je můj sklepmhistr, herr Schiller, pane máku. Už brchzy spolu strávíte moc přchýjemné chvíle," představil hrabě nově příchozího. Sice stále mluvil se silným überwaldským přízvukem s typickou špičákovou huhlavostí, přesto mu bylo poměrně dobře rozumět.
"Oh, co říkáte na loňský ročník Quirmského vína, pane Schillere?" zkusil Mrakoplaš rozvíjet slibný směr konverzace.
"Vchíno?" zeptal se zmateně hrabě. Sklepmistr se na mága mlčky mračil.
"No, sklepmistr se přece stará o vaše zásoby vína, ne?"
"Mein Götter!" vykřikl hrabě pobouřeně, "tchaková ostuda! Mhusíte mě omluvit za cchelé to nedchorozumění. Jak se dnes v cchivilizovaných zemích řhíká mhistrům, kchtěří ve sklepě mučí lidi?"