DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

Běžte, mí poslové, leťte po větru a vyřiďte všem dobrou zprávu. Zburcujte spící, dejte naději ustrašeným, potěšte umírající... a pak – až začne země procitat – vyjděte naproti mým vlkům a nenechte je na pochybách, ať poznají, že se blížím. Ať se lekají mého odrazu na vodní hladině, v temné noci ať je budí můj hlas. Jediný z nich se neskryje před vzpomínkou na mě. Doneste jim tu dobře známou vůni, ať je zabrní v nohách touha po svobodě a až znovu odkryjí tesáky, aby zavrčeli, zuby jim zatrnou a zachvějí se, protože staletá zima povoluje, jak se král šelem vrací domů...

Prašná cesta se třpytila v paprscích zapadajícího slunce. Písek tiše křupal pod kopyty. Kráčel líně a unaveně, ale šel poslušně kupředu, prošedivělou srst ozářenou sluncem. Jeho jezdec měl klobouk stažený hluboko do čela, únavou se sotva držel v sedle.

Zastavil před domem s verandou, ze kterého se linul bujarý smích a hlahol. Rozvážně sesedl, velikou rozpraskanou dlaní jemně pohladil koně po krku a vešel dovnitř.

Hlahol rázem utichl. Oči všech se upřely na něj. Žena za barem nevěřícně vydechla.
,,Neměl jsi se vracet! Víš přece, že..."
,,Nebojím se jich," zavrčel. ,,Jen ať přijdou. Vzkažte jim, že jsem zpátky."

Nebál se.

Sotva Yvan uslyšel popěvek o bicáčkovi, usmál se. Vybavil si, jak si na pouti dělali legraci z namakaného svalovce. Málem tehdy dostali po hubě. Zároveň se uklidnil, Armidův hlas zněl spokojeně.
„Měl bych mu odpovědět,“ pomyslel si.

„Řekni vlkům, že jsem doma,“
„jo, to je dobré,“ usoudil, „to ukazuje, že jsem pro něho ochoten obětovat volnost.“

„že jsem doma, kde jsi ty.“
„jasně ještě to zdůrazním.“

„S tebou zvládnu draka i gnóma,“
„s ním zvládnu všechno nebezpečí na světě,“ uvažoval

„plašíš všechny trampoty.“
„zvládnu všechno nebezpečí, protože mi pomůže přemoci všechny trampoty.“

Hned si stoupl k oknu a začal zpívat.

Řetězy vody bičovaly zemi, tlačily ji hluboko a mísily s kmeny vzrostlých stromů vyvrácených z kořenů. Vydrápala se z bahna, které naplnilo její hrob. Blesky rozjasňovaly temnou oblohu, když se poprvé po staletích postavila na vlastní nohy. Vzduch ztěžklý elektřinou ji povzbuzoval, pobízel, lichotil. Vrátila se do sídla svých předků a usedla na kamenný trůn. Ruina kolem ní vzrostla do své původní výše, pokryla se střechou, zažehla louče a svíce.
V okně seděla vrána a upřeně ji pozorovala.
„Leť a řekni všem, že jsem doma. Stromům, zvěři, vodě, zemi. A mým vlkům vyřiď, že se o všechno zase dobře postarám.“

"Musíš zůstat uvnitř," řekla jí babička tónem, který nepřipouštěl námitky. "Pečlivě tě zamknu. A hlavně si nesundávej svůj červený plášť. Víš, že červená odpuzuje vlky."
Karkulka jí to odkývala. Chtěla jí však říct, ať sem toho vlka klidně pošle. Ať to třeba starosta rozhlásí po kraji. Ať všichni vlci vědí, že tu na ně čeká.
Ale pak se dozvěděla pravdu. Musí mu to říct.
Večer se poslušně nechala zamknout doma. Mary jí dopomohla k útěku.
Byl zdrcený, když mu to řekla. Věřil jí, dávalo to smysl.
Svázala ho řetězy. Takhle nikomu neublíží.
Nevěděla však, že ho tím odsoudila k smrti.

„Máme tu pro vás ještě novou hračku pane Bonde, než vyrazíte do akce!“ zastavil Q agenta 007 ve dveřích.

„V této misi budete operovat poměrně dlouhou dobu v podzemí a pro udržení kontaktu s vámi jsme museli extrémně zvýšit vysílací výkon vašeho komunikačního zařízení. Zvýšenou spotřebu jsme kompenzovali pomocí radioizotopového termoelektrického generátoru. Ten z tepla vniklého při rozkladu plutonia-238 pomocí termočlánků vytvoří dostatek energie pro komuni…“

„Q… Agent 007 už tu dávno není“ přerušila ho ve výkladu M.

„Ale já mu ještě neřekl, jak se používá!“ zhrozil se Q.

„Řekni vlkům, že jsem doma“ ozval se Bondův hlas z vysílačky.

Proč slunce pálí a ničí?
Protože takový má úkol. Svítit, zářit. Mnoho bere, ale ještě více dává - život, naději. Takový je smysl slunce.

Proč vítr rve, proč odnáší, co milujeme?
Protože to je jeho podstatou. Vítr nemůžete spoutat a ovládnout. Můžete se jen těšit z jeho darů.

Proč vlci napadají a zabíjejí?
Protože koloběh života je nekonečný. Dnes jsou lovci, zítra budou kořist. Ale vždycky zůstanou svobodní - nikdy je nedokážete doopravdy zkrotit.

Celý život je kruh - bez začátku, bez konce. A každý v něm má svou roli.

Vždyť já vím, přikývla. Chci být tím kruhem. Vzkaž, že se vracím domů.

Po procházce byla celá nesvá, u večeře nemluvila a hledala útěchu v polévce.
„Copak je, broučku?“ vzala si ji na klín maminka.
„Tatínek říkal, že v lese žijí vlci,“ zašeptala Anetka s očima jako talíře. „Co když přijdou k nám domů?“
Klára ji pohladila po copaté hlavě. „Řekneš jim, že jsem doma. Na mě si žádný vlk nepřijde!“

Tehdy ji ukonejšila, ale když odešla, vlci se v nočních můrách vkradli zpátky. Zamykala by se na tisíc západů, aby neslyšela drápy skřípající na okenních tabulích. Nikdy úplně neodešli, dokud se nenarodila Karoline. Svou malou holčičku by před vlky chránila bez zaváhání.

Loki spokojeně kráčel lesem s pytlem přes rameno, než dorazil ke kusu velké šedé skály. Sundal pytel a zaťukal na kámen. Po chvíli čekání se skála rozestoupila a ven vykoukl kus hlavy malé holčičky.

"Ahoj, Helo," usmál se Loki.

"Čau, tati," pozdravila Hela a ustoupila ode dveří, čímž odhalila svou mtrvou polovinu tváře.

Loki vešel dovnitř a byl málem poražen osminohým koněm, který se mu hnal v ústrety. Na podlaze kolem celé místnosti se vinul obrovský had.

"Děti, řekněte Fenrymu, že jsem doma, mám pro vás nějaké suvenýry z Midgardu. Až tu planetu ovládnu, mohli bychom tam zajet na prázdniny!"

Protože francouzská národní hrdinka stále ještě zvracela a nebyla tedy příliš nakloněna jakékoliv konverzaci, pokračovali její kolegové v klidném trávení dovolené bez ní. Což nebylo úplně snadné, protože toho ani jeden nikdy moc nenamluvili. A tehdy poprvé zahlédl jinak celkem všímavý Edvin přívěsek na krku toho druhého, kovový amulet ve tvaru vlčí hlavy.
„To je… ze školy,“ zamručel bělovlasý málomluvka, když na to Fin zvědavě ukázal.
„Snad spolek vlčích šprtů byli jste?“ pousmál se Edvin v blankversu. „Tak pošli zprávu, že na lodi jsme, ať přijdou všichni, piva máme dost.“
Z nějakého důvodu však tenhle návrh zaklínačovu náladu dokonale zabil.

"Myslíš, že je to pravda?" zeptal se.
"No, mušku měl vždycky dobrou," jeho druh se podrbal za uchem ve vzpomínce na dávnou ránu. "A odvahy víc, než ti ostatní dohromady."
"Jestli ho fakt vyřídil jednou ranou, tak asi můžeš říkat, žes tehdy měl štěstí..." štěkl smíchy ten první.
"Žerty stranou, uvědomuješ si, co to znamená?" zavrčel v odpověď druhý.
"Že mě zveš na večeři," blýskl první zuby v širokém úsměvu. "Ale výběr masa necháš na mě."
Než stihli dojít k ohradě, potkali medvěda.
"Ani tam nechoďte, hoši," varoval kulhající dravec. "V tom Jeruzalémě si toho novopečeného hrdinu moc dlouho nenechali."

Opřela se dlaněmi o okenní římsu a přitiskla čelo na sklo.
"Vaše Výsosti, při vší úctě, z novinářů je smečka hladových vlků, která se nezastaví před ničím."
Znova. Edward. Philip. Margaret. Charles. A - ovšem - ona.
"Nevděčná práce, Tony," řekla s pohledem do zahrady.
Zmateně zamrkal.
"Být jistota. Kamenný pilíř, protiváha ke všemu tomu cirkusu. Bylo by myslím osvobozující být aspoň jednou člověk." Zdánlivě bezmyšlenkovitě vzala do ruky talíř a pustila ho na zem.

Konsternovaně se díval na střepy.
Napřímila se a uhladila si sukni.
"Nešťastné počasí," prohodila.
"Zřejmě je načase vlky informovat, že jsem doma," pevnou rukou uchopila šálek čaje.

Slavný vlčí biatlonista byl diskvalifikován ze závodu kvůli podezření z požití omamných látek. Když se ho přivolaný lékař ptal, proč má tak rozšířené zornice, sportovec prý stále dokola opakoval: „Abych tě lépe viděla!“

„Poslední dobou poněkud zvlčel,“ přiznává smutně trenér.

Není to totiž jediný skandál, v němž biatlonista figuroval. Před necelým měsícem se například pokoušel vloupat do jednoho hotelových pokojů, v němž byla ubytovaná kozí juniorská reprezentace. Nadýchal se hélia, aby měl tenčí hlásek, a pak tvrdil, že je jejich trenérka.

Biatlonista si z však diskvalifikace nejspíš mnoho nedělá.
„Přijďte za mnou po závodě domů,“ vzkázal ostatním biatlonistům. „Bude párty.“

Portál pulzoval nečistou energií, když se v něm objevila postava. Vysoký rohatý démon měl křídla a kolem krku děsivý náhrdelník z lebek Hvězdných vlků které zabil předtím, než ho jejich bratři vyhnali z tohoto světa.
Přešel na druhou stranu starobylého chrámu a posadil se na trůn z lidských kostí. Pak se planoucím pohledem zahleděl na vůdce svých uctívačů, který před ním padl na kolena.
"Řekni vlkům, že jsem doma," zaduněl jeho hlas, "až se dozví, že se jejich největší nepřítel vrátil zpět, vydají se sem a my budeme hodovat na jejich mase."
Uctívači shromáždění na ochozech propukli v exaktický jásot.

Svedla to na vlky. Nemohla tušit, že právě tahle smrt bude tou poslední kapkou. Sotva před lidmi z vesnice vykoktala svůj příběh, vyrazily trestné výpravy. Stalo se otázkou cti, přibít na stěnu domu čerstvě staženou vlčí kůži.
Každá z těch kůží jí připomínala její vinu. Tak utekla.
Jenže před hlasem v hlavě utéct nejde. Vrátila se.
V domku zůstalo všechno nedotčené. I ten červený čepec, co se jí tenkrát svezl z hlavy, pořád ležel na podlaze.
“Řekni vlkům, že jsem doma,” zašeptala do větru a pak se posadila a čekala na spravedlivý trest.
Jenže všichni vlci už byli dávno mrtví.