Lovci (originální fandom)

"Tomáš nedorazil do práce," prohlásila Nela ráno místo pozdravu. "Jel napřed, ale není tu."

"Myslíš, že vyrazil na vlastní pěst?" zeptal jsem se, byť jsem dávno znal její myšlenky.

"Proklepla jsem si toho jeho spolužáka z klubu," dodala. "Zrovna čekám na výsledky."

V tu chvíli píplo upozornění na nový e-mail. Nela odběhla k počítači.

"Kurva," zaklela. "Ten zmetek měl plán a nic nám neřekl!"

Mělo mi to být jasné.
Tomáš celou dobu věděl o upírovi, který uměl procházet jakýmkoliv materiálem a byl na cestě do Koněprus.

"Na tohle už sem fakt starej," povzdechl jsem si znaveně. "Vyrážíme za deset minut!"

"V první řadě budeme muset vyrazit na prohlídku a zjistit, kde přesně by se měla ta jeskyně nacházet. Ideální se na to hodí noční prohlídka. Nebudeme tak nápadní," začal jsem poradu.

"Zavolám bráchovi, jeho upír dokáže vycítit skryté věci," pronesl Filip. Kývl jsem na něj, aby mu šel zavolat hned teď.

"Nějaké nápady, jak se pak dostat do té jejich skrýše?" hodil jsem do placu otázku, která trápila všechny. Odpovědí mi bylo hrobové ticho. "A nehlaste se všichni," dodal jsem po chvíli.

Všiml jsem si Tomášova zamyšleného pohledu. Byl jsem si jistý, že má nápad. Ale nehodlá nám ho říct.

Určitě znáte ten pocit, kdy vám vůbec nic nejde a ztrácíte optimismus. Kdyby vám v tu dobu někdo řekl, že brzy bude lépe, jen byste se mu vysmáli.

Jenže pak najednou přijde obrat. Jako by svěží vánek čechrající vlasy přinesl příslib lepších dní. A vám jde najednou vše od ruky.

Přesně tak jsme se cítili i my. Den za dnem jsme byli blíž odhalení skrýše P.A.V.O.U.Ka.

A pak přišel ten den. Věděli jsme, kde se ukrývají.
Místo oslav nás však čekala studená sprcha.

"Ty vole, jak se dostaneme dovnitř?" pronesl Filip za nás za všechny.

"Tohle je mimo záznam. Jinak nás všechny z toho případu stáhnou," převzal jsem slovo od Nely. "Zadržený se při výslechu rozpovídal o nelegálních zápasech kožoměnců."

Filip hodil po Tomášovi ironický pohled jako by mu říkal - Vidíš! Náš zdroj nekecal!

"Zápasy jsou prý na život a na smrt," pokračoval jsem. "Nejlepším bojovníkem je černý vlk s bílými fleky připomínajícími brýle."

Vyděšené pohledy všech dávaly jasně najevo, že pochopili.
Ten vlk byl Jirka.

Pozoroval jsem Tomáše. Jeho tvář vystřídalo mnoho emocí.
Šok.
Strach.
Hrůza.

Ale nakonec, jako poslední, se objevila naděje. Naděje, že Jiřího zachráníme. Naděje, že bude zase všechno v pořádku.

Uplynuly další dva měsíce. V případu Jířího nedošlo k žádné změně. Tomáš však stále cítil jeho hněv a tak jsme alespoň věděli, že je naživu. Naštěstí došlo alespoň k průlomu v případu unášených kožoměnců.

Doufali jsme, že se nám podaří dopadnout jednoho ze skupiny.

-*-

"Řekni té své rodince vlků, ať se stáhnou, nebo je s tebou ámen," ozvalo se mi za zády a na krku jsem ucítil chladné ostří. Vydal jsem pokyn a tři vlci se stáhli.

"Hodnej." Smích toho prevíta přerušil bolestivý výkřik.

"Tři kožoměnci. Čtyři upíři. Tos nečekal, co? Hajzle," odplivl si Tomáš a kopl do ležícího těla.

Po prvním boji na život a na smrt Jiří prozvracel noc. Následující den odmítal jíst. Nechtěl mít sílu k dalšímu boji. Chtěl zemřít. Podvědomá touha žít ho však donutila zakousnout se do masa.

Ač se mu to hnusilo, stal se mistrem v sklepní kukani vytesané do devonských vápenců. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Všichni vězni se ho báli.

S každým dalším zápasem Jiří ztrácel na lidskosti. Držel se jediné emoce - nenávisti.
Nejdříve nenáviděl své věznitele, ale postupně svoji nenávist směřoval k jediné osobě - Tomášovi.

Jiří byl odhodlaný přežít. Tomáš musí zaplatit za to, že ho nechal napospas těm zrůdám.

Jsou témata, o kterých nechcete mluvit. Mezi ně patří návštěva Orákula. Jednou vám určilo vašeho životního parťáka a vy chcete věřit, že je to napořád.

Vedení mě tlačilo, abych dal Tomášovi ultimátum - Orákulum nebo výpověď. Na práci za stolem ho nikdo nepotřeboval.

Mám mu to radši říct já? pronesla Nela v mé mysli.

Ne, tohle je moje práce, dodal jsem smutně.

Došel jsem za Tomášem do kanceláře. Jak říct svému kolegovi, že jeho kožoměnce odepsali a považují ho za mrtvého?

Nakonec jsem nemusel nic řešit. Stačil pohled na Tomáše. Rukama drtil desku stolu a celý se třásl.

"Jirka!" vydechl jen.

Ačkoliv jsme chtěli dělat jen na případu záchrany Jirky, chápali jsme, že to prostě nejde. Krom případu únosů kožoměnců se objevil další problém.

„Sehnal jsem svůj zdroj,“ vzal si Mirek na poradě slovo. „Pamatujete si na ten ambiciózní plán na lék pro Ztracené?“

„Neměl vedlejší účinky? Agresivita? Závislost na něm?“ zeptala se Nela.

„Údajně přesunuli výrobu z Francie k nám. Tajně vyrábí drogu. Používají ji při nelegálních zápasech,“ dodal Mirek.

„Zdroj, co nám řekl o předání kožoměnců?“ pronesl ironicky Tomáš.

„Byli jsme na správném místě? Byli!“ hájil svého upíra Filip. „Jasně, neznáme jeho jméno, ale stejně mu s Mirkem věříme.“

Nela si pozvala Tomáše do naší kanceláře.

"Nějaké novinky?" zeptal se Tomáš unaveným hlasem.

"Jedna. Ty si tady sedneš, a dokud nevypiješ tu krev, nehneš se odsud," pronesla Nela hlasem nepřipouštějícím žádnou diskuzi a na stůl položila krevní konzervu.

"Žádnou krev pít nebudu!" odsekl Tomáš.

"Než začneš, že nevíme, jak se cítíš, tak se na chvíli zaraž!" okřikla ho Nela. "Jirka je sám. K smrti vyděšený. Věří, že jediný, kdo ho z toho dostane jsi ty. Jenže cítí, ze slábneš, protože odmítáš pít darovanou krev. Nezradíš ho tím. Dáš mu naději."

Tomáš se slzami v očích sáhl po krevní konzervě.

Té noci jsme měli v Křivoklátských lesích zajmout překupníky s kožoměnci. Vše bylo naplánované do posledního detailu. Vše šlo jako po drátkách. Ale pak, z vteřiny na vteřinu, propuklo peklo.

Bylo kolem deváté, když nás přepadla skupina kožoměnců. Ač zaskočení, na boj jsme během chvíle zareagovali protiútokem. Jak rychle boj začal, stejně rychle skončil. A my zjistili, že nám schází Jirka

Pátrání probíhalo celou noc. Vybité baterky nahradil zrak kožoměnců. Nad ránem jsem Lovce odvolal. Tomáše jsme museli z lesa odtáhnout. Cítil, že je Jirka poblíž. Nechtěl ho opustit.

Od té chvíle se mnou nemluví.
Podle něj jsem Jiřího zradil.