Lovci (originální fandom)

Tomáš byl proti tomu vzít sebou i Patricii. Ale ta se nedala odradit. Poté, co mu vpálila do obličeje, že tam holt dojede sockou, rezignoval. Než nastoupili do auta, neodpustil si mít poslední slovo.

„Budeš sedět za volantem, z auta se ani nehneš. Jakmile k tobě nastoupí Adam, oba pojedete hned sem zpátky. A počkáte tu, dokud se nevrátíme.“

Patricie jen mlčky kývla na souhlas. Tomáš ji pozoroval. Snažila se tvářit odhodlaně a odvážně. I když skrývala zbylé pocity, moc dobře věděl, co teď cítí. Strach, paniku, hrůzu… Ale i malou kapku naděje a odhodlání se za žádnou cenu nevzdat.

„Zavřete ho sem a odejďete,“ pronesl Bernard. Nemusel dlouho čekat. Nikdo si nedovolil mu odporovat.

„Udělal jste velkou chybu, že jste se rozhodl tu čmuchat,“ pronesl s pohledem upřeným do Adamových psích očí. „Poznali, že jste kožoměnec. Máte štěstí, že jsem tu byl. Jinak by vás stáhli z kůže zaživa. Předejte prosím přes svého upíra vzkaz Lovcům. Obě dívky budou v pátek večer zdrogované. K ničemu je nepotřebuji. Odpor vám budou klást jen dvě dvojice. Byl bych rád, kdybyste je zadrželi. V bytě číslo deset najdete dost důvodů, proč to udělat. A nebojte se. Nic za tuto pomoc nebudu chtít.“

Kluci seděli v zasedačce a vyčkávali návratu Adama.

„Myslíte si, že to byl dobrý nápad ho tam pustit?“ zamyslel se Mirek. „Vždyť v terénu nikdy nebyl.“

„Co blázníš? Jakej terén?“ nechápal Jirka. „Ten kluk šel jen vyvenčit svého psa do parku.“

„Jo, máš pravdu. Asi už to přeháním,“ souhlasil Mirek a šel si nalít čaj.

„Jako já bych se o něj i bál,“ pronesl Tomáš a stěží udržel vážnou tvář. „Má metr šedesát a čtyřicet kilo i s postelí. K tomu čivavu na růžovým vodítku. Ten bude nenápadnej, jak sáňky v létě,“ dodal a už se neudržel a vyprskl smíchy.

Bylo mi sděleno, že toužíte po společnosti Barryho Adriana Reese a jeho věrné společnice. Ne každý však touží být nalezen a skrývá se před očima těch, kterým ublížil.

Někdy je třeba dojít klidu a čerstvého vzduchu, abychom nalezli to, po čem toužíme. Proto Vás zveme na událost, které se nebude opakovat. Již tento páteční večer se můžete s námi vydat na pátý výlet pana Broučka do Bědujícího údolí .

Až odpolední žár poleví a devatenáct se nás sejde. Dveře do hospody vám budou otevřeny , a budete moci zpěváka zesláblého vlivem požitých drog k sobě připoutat a odvézt kam jen budete chtít.

Mirek vstoupil do cukrárny. Vůbec ho nepřekvapilo, že Patrik Bernard seděl u jednoho ze stolů a v klidu popíjel kávu. Mirek před něj položil fotografii Cassidy.

„Byla tady ta žena?“ zeptal se.

„Ode mě se nic nedozvíte,“ pronesl Bernard a vstal od stolu.

„Můžu vám tady podkopnout nohy. Vy hodíte držku do těch svých zákusků. Já vás seberu a odvedu na stanici,“ pronesl Mirek ledovým hlasem.

„Kde mě po jednom telefonátu osobně propustí váš šéf a vy dostanete na hodinu padáka,“ dodal Bernard klidně.

„Klidně. Mně na tom nesejde,“ pokrčil Mirek rameny. Bernard jej chvíli pozoroval, než pochopil, že nelže.

Mirek se vřítil do kanceláře. I kdyby Tomáš s Jirkou nezaslechli třísknutí dveří, z nasupeného pohledu by pochopili, že se něco děje.

„Ještě jednou! Ještě jednou mi ten zmetek řekne, ať zvážím cestu za Orákulem a vyžádání si nového kožoměnce, tak přísahám, že mu uvařím koprovku!“ vyprskl, nalil si panáka vodky a kopl ho do sebe.

„Za prvý, je pracovní doba,“ podotkl Jirka. „Za druhý, vůbec neumíš vařit. A za třetí, říďa je alergickej na kopr.“

„Vždyť říkám. Uvařím toho pár litrů a budu nad ním stát, dokud to všechno nesežere. Bude to dlouhá a nechutná smrt,“ usmál se Mirek.

Po návratu do práce čekala na Mirka, Tomáše a Jirku hromada nevyřízené pošty a popisek, že mají dva dny na její zpracování a týden na sepsání hlášení o bitvě.

„Co na tom, že i v šesti by se tyhle termíny nedali zvládnout,“ odfrkl si Tomáš

„A to nejlepší si nechali nakonec,“ prohlásil otráveným hlasem Mirek, zvedl do ruky ručně psaný vzkaz a hlasem, který zněl jako by k nim mluvil ředitel, pronesl: „Termín je nutné bezpodmínečně dodržet, avšak upozorňujeme, že přesčasového hodiny nebudou převedeny, ani propláceny.“

„Tak jo, jdeme na to,“ rozhodl Jirka. „Spát se nejhůř dá i v zasedačce.

Bylo na čase jet na chatu a připít padlým. Cestovali vlakem. Krápník sice protestoval proti náhubku, ale jak vystoupili v Horním Hradišti, hned mu ho sundali a on nadšeně běhal sem a tam.

Před schody vedoucími k chatě se zarazili a poprvé zavzpomínali na Vaška, jak je chtěl překvapit a pomrkával zpoza dvou malých smrčků. A jak ho tehdy Krápník vítal tak nadšeně, že ho povalil do hromady bláta.

„Přemýšleli jste o tom, kdo vytáhne tu flašku?“ zeptal se Mirek.

„A kdo místo Nely vyndá skleničky,“ dodal tiše Jirka.

„Každý si vezme svou a lahev vyndáme společně,“ rozhodl nakonec Tomáš.

Kdyby prožili co my, nikdy by nám nedávali takové rady. Prý nemáme propadat depresivním myšlenkám. Máme si najít nějakou radost v životě. Máme žít…

Jirka, ten, který nikdy nemluvil vulgárně, to vystihl dokonale.

„Vyliž mi prdel, kreténe!“ bouchl na posledním sezení a požádal o přidělení jiného psychologa. Ne, že bychom nějakého chtěli. Návštěvy u něj ale byly podmínkou, abychom dál mohli zůstávat Lovci.

Dneska jsem ale měl poprvé pocit, že jsme potkali někoho, kdo nám rozumí. Kdo nás neodsuzuje za to, že žijeme v minulosti. Protože ten panický strach, co nás od té chvíle neopustil, nás jediný drží při životě.

Každá skupina Lovců má své tradice a zvyky, které mají spojené s každou akcí. Naše měla přípitek koňakem na chatě, když jeden z nás padl v boji.

I když jsme byli všichni, měla Nela pocit, že ten přípitek je nutný. Jirka se sice vrátil, ale něco v něm i Tomášovi umřelo. Už to nebyli ti smíšci, které jsme znali.

Pozoroval jsem je přicházet chatovou osadou až k nám. Krápník jim nadšeně skákal kolem nohou.

Je mi záhadou, jak to zvládli. Jak to, že jsou pořád spolu? zaslechl jsem Neliny myšlenky.

"Je to stejná záhada jako vznik vesmíru," odpověděl jsem nahlas.

Když mi Tomáš navrhl, že si zažádá o nového Kožoměnce, zarazilo mě, že jsem hned nesouhlasil. Požádal jsem o čas na rozmyšlenou.

Jenže rozhodnutí nešlo odkládat donekonečna. Vyrazil jsem do našeho bytu přesvědčen, že si sbalím své věci a odstěhuji se. Odemkl jsem dveře a přivítal mě nadšený štěkot.

"Krápníku, ztichni. Víš, že sousedi nesnášejí, když štěkáš!" ozval se Tomáš, jen co vešel na chodbu.

"Krápníku?" zeptal jsem se.

"Je z Koněpruských jeskyní. Nela říkala, že se tě držel jak klíště," pronesl Tomáš. "Přeci bych ho nedal do útulku."

"My máme psa?" zeptal jsem se. Najednou se mi nechtělo odejít.

Nevěřil jsem tomu, že Mirek bude mít dostatek sil. Celou cestu jsem si říkal, že v další minutě omdlí, Tomáš vykrvácí.

Filip se ale řítil po dálnici a jak jsme vjeli do Prahy, spustil houkačku. Jindy bych mu za takový styl jízdy vynadal, ale teď jsem ho pobízel, aby přidal.

Když jsme konečně dojeli na Hradčanské náměstí, dovolil jsem si oddychnout. Začal jsem věřit, že má Tomáš naději.

V klášteře si Tomáše převzaly karmelitky a daly se do práce. Nám se jejich počínání zdálo zmatečné, ale evidentně věděly, co dělají.

"Bude v pořádku," pronesl jsem nahlas a sám tomu věřil.

Tomáš stál a měl pocit jako by se zpomalil čas. Věděl, že Mirek tu schopnost ovládá. Ale ten bojoval.

Jiří ve své vlčí podobě vycenil zuby, zavrčel a připravil se ke skoku.

Tomášovi došlo, že hodlá zaútočit. Aby přežil, musí se bránit. Ale to mohl jedině tak, když Jiřímu ublíží. Raději by se sám postavil zbylým kožoměncům, než aby vztáhl ruku na svého přítele.

Jiří skočil a Tomáš poznal, že mu jde po krku. Odmítl se bránit. Zůstal stát a jen se Jiřímu díval do očí.

V tu chvíli ho zasáhla do ramene kulka a trhla s ním do strany.

Něco se dělo. A cítili to i ostatní kožoměnci v aréně. Postupně všichni přestali bojovat a vyčkávali.

A pak propuklo peklo! Někdo zaútočil na jejich věznitele.
Nejprve vyřadili hlavní světla. Zůstal je slabý svit svíček. Jiřímu to však stačilo.

Jiří je poznal ihned!
Václav s Nelou vedli útok.
Filip s Mirkem je chránili zezadu.

A pak najednou vstoupil do klece Tomáš a v Jiřím se vzedmula vlna nenávisti.

Starej se o svého kožoměnce. Pravidlo, které zradil. Možná že pro něj přišel. Ale už bylo pozdě. Nikdy mu neodpustí, že ho v těch lesích nejistil.

Bez váhání mu skočil po krku.

Další den, další zápas.
Jiří už je přestal počítat. A hlavně se po nich přestal cítit vinný. Nebyla to jeho chyba, že se stal vraždící stvůrou.

Přesto když vstoupil do arény a za zády uslyšel zapadnutí mříží, zaváhal.
Vlčí pohled měl upřený na malé štěně krčící se v koutě a ostražitě se rozhlížející, zda nenajde místo, kde by bylo v bezpečí.

Ne! Tohle nedopustím! pomyslel si.

S vědomím, že tento zápas je zřejmě jeho posledním, se rozhodl. Klidně obětuje svůj život, ale to vystrašené štěně bude chránit do posledního dechu.

Gong oznámil začátek zápasu.
Jiří se rozběhl bránit nevinné mládě.