Zrcadlení [originální fandom]

Stačil jeden pohled na ni a věděla, že z nich budou sokyně na život a na smrt. Byla mladá, okouzlující, krásná. Byla neustále středem pozornosti, mile se na všechny usmívala, davy ji zbožňovaly. Byla zkrátka vším, čím chtěla být ve svých očích ona sama.
Nemohla si ale dovolit inzerovat své pocity na odiv celému království. Trpkou závist by z jejích očí a nuceného úsměvu vyčetl i ten největší negramota.
Proto se rozhodla, že se z nich navzdory osudu stanou přítelkyně. Dá lidem ideální vztah macechy a nevlastní dcery. A pak se uvidí, jestli se náhodou nestane nějaká ta nešťastná nehoda.

Královský palác minulý týden ohlásil, že se Jeho Veličenstvo zasnoubilo. Opět.
Dvě královny nám nestačily; do třetice všeho dobrého!
Můžeme králi přát štěstí, ale spíše se modleme za jeho nebohou nastávající. Třeba se na rozdíl od svých dvou předchůdkyň dožije stáří a my nebudeme muset ze svých daní platit čtvrtou královskou veselku.
Úmrtí předešlých dvou královských manželek palác nikdy dostatečně nevysvětlil. V následujících několika podcastech nahlédneme za závoj lží. Pravda se skrývá pod pozlátkem, ale my samozřejmě víme, jak hluboko je třeba kopat, abychom vytáhli na světlo vše, co se snaží královská kancelář zahladit. Fakta se nedají zkreslit! Pravda zvítězí!

Stačil mu jeden pohled na ni a věděl, že už z ní nikdy nechce spustit oči. Byla to nejkrásnější žena v celé galaxii. Vlasy měla tmavší než hlubiny černé díry, pleť bledou jako ledové prstence obíhající jeho domovský svět, rty červenější než povrch rudého obra. Napadlo ho, že se možná narodila proto, aby byla krásná. Jako by ji vymodeloval mistr sochař a ona rozbila své sádrové vězení. Jako by se prodrala na svět z malířova plátna. Jako by se zhmotnila z tónů nebeské symfonie.
Ona naopak ráda rozbíjela zrcadla a schovávala se za závoje, aby mohla svému krásnému prokletí uniknout.

Neboj se stínů, napínej sluch
Není to strašidlo, není to duch
Mrk, mrk, mrk!
Je to jen smrk
A hned vedle?
To je zase jedle

Naslouchač na své domovské planetě vyrůstal v neprostupných horských lesích. Tou krátkou rýmovačkou ho uklidňovala máma, když se zalekl zlověstného stínu větví nebo jejich skřípění ve větru. Od chvíle, kdy se ponořili pod zem, si ji přeříkával jako modlitbu.
Když páčili dveře opuštěné lodi a její železné srdce Naslouchači burácelo v uších, nepřál si nic jiného než vidět stromové velikány svého dětství. Slyšet vichřici v jejich korunách. Cítit vůni pryskyřice. Alespoň na chvilku se nebát.

Byli kilometry hluboko pod povrchem. Obrovský jeskynní komplex, do kterého se provrtali, se jim stal domovem. Pokud nebudou opatrní, stane se jejich hrobem.
„Jsme blízko, cítím to,“ zašeptal Hledač do posvátného ticha dómu.
„Doufám, že máš pravdu,“ zamumlal velitel těžařské jednotky nervózně.
„Uklidni se,“ řekl Pátrač. „Nebo panikař dál, jak chceš. Teď už na tom nesejde.“
Tři členové výpravy se na vteřinu zastavili a nadechli se mrtvého vzduchu. Železo je volalo. Vábilo je svou magnetickou písní do nitra země.
Nebyla to ale rudná žíla, obnažená, věčně krvácející rána planety, kterou jejich instinkty následovaly. Ve skále byla zaklíněná prehistorická vesmírná loď.