Originální

Vztahy, rodina, kamarádi, takové ty normální věci, které se ostatním děly mimoděk a jaksi přirozeně, pro něj měly punc zázraku.
Zkoušel „na sobě pracovat“, „chodit mezi lidi“, „otvírat se“, jenže stejně dobře mohl házet hrách na stěnu.
Místo toho radši hodil kousek párku vráně pod oknem.
V sousedství znal lidi podle psů, koček, případně i fretek a papoušků.
Zdravil vrabčáky, a kdyby mohl, dával by liškám dobrou noc.

Vrána sledovala, jak její člověk odchází vyhodit odpadky, a připomněla si, že ho musí nahlásit jako čestného krkavcovitého.
Aby ho její příbuzní při blížícím se ovládnutí světa ušetřili a přijali za svého.

Bedwyrova ruka nedočkavě odklopila víko a…

Na nachovém sametovém polštářku, svázaná k němu dvěma stuhami stejné barvy, ležela prachobyčejná dřevěná lžíce.

Zklamání by se dalo krájet. Srdce obou kamarádů zplihla jako květ nedočkav se jarní vláhy.

Ticho jakoby zastavilo čas a oni zmrzli na okamžik kdesi, kde nic neplynulo a zbyl jen pocit rozčarování. Nemohli se na obsah ornamenty vyřezávané škatule už dívat.

„Já ti to říkal, že to bude podvod,“ odvrátil zrak Fergus.

„Ale bylo hezké doufat, že tam bude něco, co nám změní život,“ odvětil Bedwyr a zničeně si sedl na práh.

Když vtom uslyšeli podivný bzučivý zvuk.

Skála puká, ozvěna volá slova lásky vzdálené, jako by šakal teskně vyl. Bol vznáší se nad duší jako studený déšť. Drobný slavík zmrzl v zimě našich hádek.

Zlatá rána, sladká jako maliny tvých rtů – červánky růží v květu rozpadlé v trny ostré jako výčitky blednuvše v paprscích Zlatovlásky.

Odcházíme opačnými směry, poslední pohled zažehnul loučení s bonboniérou společného života, kde poslední nugát se již snědl a zíráme do prázdna našich nevyřčených polibků.

Padá večernice naší poslední šance za obzor, zhasne v jezeře lhostejnosti. Kroky odcházejí, neslyšíme jejich klapot vinoucí se k našim hluchým uším.

Zůstala jen rtěnka v mém srdci.

Já ji ještě naučím respektu, pomyslí si chlupatá kulička terorizující lidskou ruku.
„Jau, ty hajzlíku malej.“
Cožes mi to právě řekla?! Terorizátor se uráží a zakousne se do prstu chovatelky.
„Au! Fajn, tak já tě jdu vrátit do klece.“
No proto, souhlasí kulička. Si ta dvounohá snad myslí, že mě bude chovat jako mimino. Já chci bejt doma a jíst svůj dům! Nehledě na to, že jsem se zrovna chtěl vykoupat, když mě popadla.
Ruce vpouští zuřivou kuličku zpět do klece.
„Co s tebou mám dělat, když jsi nemazel. To musím respektovat. Asi tě prostě jen tak k chování nevychovám...“

"Úsek častých nehod? Nevidím, že by se tu něco takového dělo..." oznámila Lucy, která se snažila ze všech sil objevit alespoň jeden náznak nějaké nehody, jak ukazovala značka.
"Myslím, že už vím, co to znamená," zakňoural vystrašeně Kubík.
"Hóóó, cože? Já měla být první, kdo odhalí tajemství. Jak to, že to víš první? Není fér... Dobře, dej mi ještě chvilku, já na to přijdu."
"Lucy, prosím, můžeme už jít?"
"Ne, dokud nezjistím, co ta značka znamená!"
"Lucy," nevydržel to Kubík. "Moje nohy, koukni na moje nohy!"
"Vždyť jsou v poho."
"Ne, Lucy, nejsou, mám teď každou ponožku jinou, chápeš, chápeš?!"

Kapitolou samou pro sebe jsou tradiční, nicméně politicky nekorektní názvy řady literárních děl. Ačkoli jsou tyto názvy dlouhodobě zažité, doporučujeme přesto jejich nahrazení vhodnější variantou. Navrhujeme nové znění titulů například takto:

Domorodí obyvatelé Ameriky z Větrova.
Barikáda s řečovým handicapem.
Nevidomá mapa.
Europoidní nemoc.
Zpěvačka trpící nadměrným vypadáváním vlasů.
Muž s hlubokou mentální retardací.
Červená osoba velmi malého vzrůstu.

Je samozřejmě pravda, že zpočátku mohou být nové názvy knih pro nepoučeného čtenáře poněkud matoucí. Také studentům maturujícím v blízké budoucnosti by to mohlo způsobit jisté potíže. Věříme však, že to je jen malá oběť v boji proti předsudkům a stereotypům.

„Prosím vás, jak se Jonny Bourák dostal z mafiánské vily v kapitole šest do casina v kapitole sedm?“ zeptal se fanoušek.
„Nemyslím si, že by to bylo důležité. Jako samotná kapitola by to bylo dost nezáživné,“ odpověděl Autor.
***
Tramvajový vůz zastavil na zastávce. Jonny Bourák, celý zacákaný od krve, nastoupil a posadil se na plastikové sedátko. Na zem postavil motorovou pilu a na kolena položil upilovanou brokovnici. Usmál se ne paní sedící naproti a ta si rychle přesedla.
Starší paní si odkašlala: „Takovej mladej človek a nepustí mě sednout.“
Jonny Bourák se omluvil, stoupl si a o zastávku později vystoupil.

Císař byl nemocen, věděla, že ji budou podezírat, nicméně nemohla poručit svému srdci. Měla císaře Konoeho velmi ráda a každý den si vyčítala své prokletí. Myslela, že má více času, nicméně celý dvůr se už spikl proti ní. Musela Konoeho ještě naposledy spatřit a říct mu svou verzi příběhu, a ne tu, kterou dostával od svých rádců. Abe no Jasučika však trval na tom, aby se zúčastnila náboženského obřadu. Snažila se odmítnout. Na místo toho však odhalil její začarovanou podobu. Devítiocasá liška. Proč mě nemáte rádi? Vzala nohy na ramena. Nakonec ji však trefil šíp a změnila se v kámen.

„Že neuhodneš, co jsem dnes vyhrál ve vrhcábech!“ hlaholil Bedwyr.

„To netuším,“ nedůvěřivě odvětil Fergus.

Z torby Bedwyr vítězoslavně vytáhnul dřevěnou leštěnou krabičku a položil ji okázale na stůl.

„Co to je?“ nestačil se divit jeho kamarád.

„Říkal mi, že uvnitř najdu poklad, ale že od toho nemá klíč. Dlužil mi horentní částku, tak doufám, že to nebude nějaký podfuk…“

„To bude stoprocentně nějaká bouda. Kdo by právě tobě jen tak svěřil jakýkoli poklad!“

„Jak to otevřeme?“ koumal Bedwyr.

„Vypáčíme a bude to.“

„To ne, když tam nic nebude, tak budu mít alespoň krabičku…“

Nějaký kus drátu by se hodil…

V těchto končinách prší jen velmi zřídka. Možná ještě méně, než si představíme pod pojmem zřídka. Kapky deště dopadají na vyprahlou zem, jen aby místní vyběhli ze svých příbytků a sdíleli společně tento posvátný okamžik. Stojí nehybně, jako by se snažili naslouchat dešti, který zastává funkci ztělesněného božství. Když jsem se ptal, proč jim deštivé počasí přináší pocity naprostého úžasu, každý mi dal vyhýbavou odpověď. Nakonec to byl místní šaman, který se přičinil o odhalení velkého tajemství. Spojují si déšť se smrtí. Kapky deště jsou ozvěny těch, kteří se vydali na dalekou cestu za hranice života. Hlasy mrtvých, poselství života.

Since they were a small child, they could see things nobody else could. Poor souls lost in the whispers of time. Broken shards of what used to be humans. But there were also other entities, wandering around that somehow felt more sentient. Aware.
They were able to see those, too. And feel them. And hear them.
At first, it was interesting to listen to their stories. Some of them talked about the time they were still alive. Some of them never were. But then, everything turned darker. They came at night. Whispering.
It's easy, just go and grab the knife.

Vejít do života s nějakým respektem je dobře. Je rozdíl, pokud ti např. mamka řekne ať jdeš něco udělat, a ty ji buď poslechneš nebo ji pošleš tam, kam slunce nesvítí. Citíte ten rozdíl? Jasně...pokud se ta osoba na to nechová, jako někteří, tak jak k nim můžeš mít respekt?
Pak jsou osoby co si ten respekt neumí srovnat, např. někteří učitele. Můžou si řvát "Ticho" jak dlouho chceš, ale pokud k tobě nemají žádný respekt, pak tě nikdo poslouchat nebude, samozřejmě až na pár výjimek, nebo spíš na pár jedinců, kteří tě budou poslouchat.
Mějte respekt k ostatním.

-Jaké je téma, kolego?
-Respektující výchova. Hezké, přesně o nás!
-My něco takového děláme? Že jsem si nevšim...
-Ale jistě! Každé jedno mládě naprosto respektujeme v jeho individualitě. Necháváme je už od vylíhnutí činit vlastní rozhodnutí.
-Nechci vám kazit iluze, ale to, o čem mluvíte, vyžaduje mezi mládětem a dospělcem přece jen aspoň nějakou interakci. My ty naše mladé akorát sneseme a ani se neohlídnem. To je leda lhostejnost, žádná výchova! Kdy jste nějaké naše mládě naposled vůbec viděl?
-No, támhle je René. Vypadá, že naše lhostejnost na něm žádná traumata nezanechala. A vůbec, nebuďte tak suchopárnx. Pojďte na salátek!

„A co se vám přihodilo, že jste tady?“ začal přátelsky obhájce Sojka.

„Ani se neptejte, přišili mi kdeco, ale já stále nevím, proč,“ smutně vysokým hlasem přiznala osoba sedící naproti.

„Meluzíno, Meluzíno, jen se nedělejte, že nevíte…,“ zašprýmoval Sojka.

„No dobře, děti mi odrostly natolik, že jsem je chtěla vzít a ukázat jim, jak se kvílí v praxi, protože zatím kvílely jen doma, a to nikdy není ono. Dala jsem je pěkně do pozoru a ve vsi jedno po druhém zapištělo a zasténalo. Teď mám na krku mravní výchovu dětí!“

„Když vy jste kvíleli v létě, když bylo naprosté bezvětří!“

„Ššš… musíme potichu, Gabrieli. Nesmí nás načapat.“ Petr věděl, že kdyby jejich noční toulka praskla, schytali by to. Už z toho důvodu měli oba schovaná křídla. Neslušelo se, aby si princové, z toho jeden následník trůnu, vyrazili mezi lidi.
Skrz portál vyšli do zapadlé uličky. Působili jako lidé, i oblečením.
„Máš peníze na lístek, že jo?“
„Jo, mám, Petře. Jdeme.“
Čekalo je další filmové promítání, tentokrát Dívka na koštěti.
„A co teprve to babské ucho! Celý film hledala pravé a nakonec to byl šalvějový odvar!“ Gabriel hýřil nadšením, vzápětí splaskl. Venku zahlédl otce.
„Petře, co dát tátovi taky babské ucho?“