Moje články

„Je nás tolik na jednom místě. Říká se, že každý je jiný. Že je díky těm drobným odlišnostem život zajímavější. Že se alespoň nezblázníme a navíc má každý šanci narazit na někoho, s kým si bude rozumět… a to i když ho všichni ostatní vnímají jako tvora z jiné planety.
Něco na tom bude. A občas se tak skutečně dívají. Ale pořád jsme spolu – oni
a já. Už pro mě nejsou všichni stejní, ačkoliv na první pohled jsou jeden jako druhý. Ale lidé nás stejně hodili do jednoho pytle. Nebo pytlíku?
Šmankote! Něco se děje…!“
pomyslelo si kolínko mezi penne.

Peřina! Nejlepší předmět na světě. Být na mě, tak ji neopustím ani na vteřinu. Tak hladce chladná, když je horko, nadýchaně hřejivá v zimě. Objímá mě svými rohy, když jsem smutná. Zmačkaná vypadá rozespale a člověk by s ní srdce rozdělil, aby se tvářila veseleji. Oblíbený povlak je celý prošoupaný, voní domovem a blyští se ztracenými sny. Když se nikdo nedívá, nechá je po sobě poskakovat sem tam a pouští si je místo pohádek na dobrou noc, které mu jinak nikdo nedopřeje. Postel se tak těžko opouští. Se vstáváním je to těžké. Bez něj to ale nejde. Vstávat se musí.

Každé ráno při čištění zubů visí očima na háčku od zrcadla. Vstává pravou. Kvůli černé kočce si dokáže i kilometr zajít. Řasy odfoukává a přání neříká nahlas.
Ale co teď? Je třináctého a ještě k tomu pátek. A z podkovy nade dveřmi jako by se vysypalo štěstí. Dokonce nedopatřením zašlápl malé osminohé štístko, které u něj v bytě vybudovalo podél stropu ten nejspolehlivější web.
Celý rozklepaný se rozbíhá ulicí a kočky nekočky letí na přátelský mariáš. Už sedí všichni u balíčku jako poštovní skřítci u dopisů.
Karty rozdány. Hraje skoro poslepu. "Ať jsou karty špatné!"
Doufá. Doufá v lásku.
Eso.

Mladý taneční vedoucí se rozhodl se svými svěřenci vyrazit o poledním klidu uprostřed týdenního soustředění na procházku do blízké samoobsluhy. Po celou cestu sršel vtipem jako obvykle, což oslovovalo už jen omezenou část skupinky.
Všichni scházeli v hloučcích z příkrého kopce do sousední vsi. Jedná se snad o tu nejmenší vesničku s obchodem, jakou kdy viděli. Oni sami přijeli z Prahy.
Vrchní vtipálek po cestě promýšlel, jak koncipovat svůj dnešní triumf. Přijde s výzvou. Nabídne odměnu. Jakou, aby to znělo dobře a přitom doopravdy žádného odvážlivce nezlákalo? Kolik?
"Bůro pro toho, kdo vejde a zeptá se, kde tu mají metro."

Drazí opeření i opelichaní čtenáři. Tento týden rubrika "Nechme pípnout veřejnost" nabízí článek slečny Sojky, velitelky ptačí policie:
"Děkuji deníku Peříčko za prostor. Mých pár slov se bude týkat bezpečnosti letového provozu, konkrétně bych ráda promluvila k přátelům rorýsům. Patří jim velké poděkování za ohleduplné a důmyslné opatření, které využívají ve chvílích odpočinku. Jelikož původní návrh týkající se spaní za letu byl shledán neopatrným, byla v plánech provedena drobná úprava. Konečný průběh procedury spánku vypadá následovně: ospalec vyletí zhruba do výšky 1000 metrů nad zem. Následuje mikrospánek a pád. Jedna hemisféra však kontroluje okolí! Chválíme. Je důležité být ve střehu."

Mlčí. Mlčí tak hlasitě, jak to snad nikdo jiný ani nedokáže. Jeho teple ledová očka se upírají přímo na mě. Nehýbá se a skoro jako by ani nedýchal. Každá vteřina je delší než ta předchozí a nedaří se mi potlačit údiv nad tím, jak si najednou začínám připadat. Ten intenzivní pocit, že očima provinilce se tady rozhlížím já. Naplňuje mě od konečků prstů až po krk a tam se rozpíná a hrozí výbuchem. Toužím po slovech tak strašně moc, jako už dlouho ne. Jakýchkoli.
Ano, je pravda, že na chyby dvou bývají dva. Ale první jsem se ptala já!
Proč?

Nervozitou se skoro chvěl a jeho velká, průzračně modrá očka rejdila po lánech polí kdesi v hloubce jako dvě nepolapitelné myšky. Těkal pohledem od obědvající vesnice k zamračenému obzoru a zpět a chystal se vkročit do světa dospělých. Maturitní komise stála přímo za jeho zády a sledovala, jak si bude počínat při oné nejtěžší zkoušce.
Hlavní je zůstat nezpozorován.
Zhluboka se nadechl a s dalším mrknutím svého bazřasého oka začal jako šíp svištět k zemi. S nikým z posádky ani nehnulo, jak se student začal s překlopeným talířem kutálet po poli. Všechny ale po odletu rozrušil přijíždějící kombajn.
Kruhy zničil.

Strýček z něj strhl peřinu a zabouchnuv dveře beze slova odešel z pokoje. Chlapec si rozmrzele sedá na posteli a klepe se zimou. Pohledem vraždí otevřené okno. Vstává, souká se do ušmudlaných kalhot, hází na sebe tričko. U dveří na něj čeká suchý chléb. Už jen tenisky a batoh a hurá do školy.
Je prvního září a on vyráží poprvé do gymnázia. Venku pookřál. Do školy se těší. Utíká přes most, skáče ranním turistům do záběru. Hned u mostu je škola. Otevírá těžké dveře, cupitá do schodů, usedá do lavice.
Přišel jen tak tak. Dostává dotazník. Kolonka: rodiče. Strnul. Proškrtává.

Háček na stěně vypadá sklíčeně. Pohupuje se na něm zašlý kalendář. Vžum, strk, houp… Pohrávám si s ním, zřejmě jsem se trochu zasnila. Tento listnáč tu visí po celý můj život. Už je to dlouho. Ani jednou jsem z něj neutrhla list. Neslouží, ale žije. Strávil s námi o tolik víc času, než všechny ty dvanáctilisté bločky s koníky a kočičkami, které jsem list po listu jako malá vyházela do sběru. Každý měsíc přicházely o jeden život. Dvanáct a dost. Ale tento Mucha? Ten ne. Jednou tu je, zaseklý na září, a tak tu zůstane. Napořád. O zbývající životy nepřijde.

Do tváří ho šlehá mrazivý vzduch. V jeho uších se rozléhá bolestivý hukot, jak se vítr snaží vetřít až do nejzazších zákoutí trychtýřků po stranách hlavy. Prokřehlé prsty se ztuhle, až skoro křečovitě, obtáčí okolo rukojetí běžkařských hůlek. Závratnou rychlostí se řítí do zatáčky. V hlavě slyší svůj vlastní hlas. „Počkej tu na mě, hned jsem zpátky. Ani se odtud nehni!“ Kéž by ho byl vzal s sebou! Stačilo popadnout synkovu titěrnou ručku a o těch pitomých padesát metrů zpět po svahu k rozcestníku se odplahočit spolu s ním. Synek nepočkal. Odjel. Bude k nalezení? Vydal se vůbec touto stopou?

Ó! Už je ráno! Satén příjemně studí a bavlněné povlečení mě jemně hladí po tváři. Nechce se mi vstávat, ale těším se do toho krásně oblečeného světa. Každý listnatý strom má teď na podzim rád pestré barvy, kosi chodí zase zásadně v černém. Jsem spíš jako listnáč. Zářivě červené ponožky mám na sobě už od večera. Z ramínka vedle postele se na mě směje svetřík, působící jako zebra, která prošla duhou. Je mi líto, ale rolák má dnes smůlu- venku je nebývale hezky. Každý kus oblečení se těší na svou chvíli. Legíny na kolo. Tepláky na trénink. Tak hurá ven!

V bytě číslo 15 v pátém patře panelového domu u náměstí panovala celý den atmosféra, která by se takřka dala krájet. Šlo o to známé a zcela nezaměnitelné ticho před bouří. Teď už je večer. Půl osmé. Podává se večeře. Muž a jeho dcera sedí u stolu a vyčkávají. Dlouho se nic neděje. Otec začíná soptit. Sprostě nadává a vysílá neslušné signály směrem k manželce. Strhává se válka. Žena přichází z kuchyně, třímá talíř polévky, klopí jej manželovi do klína. Ten se zdvíhá, napřahuje ruku, posílá družku k zemi. Slovní přestřelka je slyšet až k sousedům. Dcerka prchá z pokoje.

Vzduch se tetelí horkem a na nebi si ustlalo několik načechraných chumáčků vody. Říčka pod okny malebného stavení si doteď pomlaskává po strávení kapek z předchozí průtrže mračen. Z bažinaté zahrádky vše bedlivě sleduje brčálově zelená mladá dáma a s nadhledem hodnotí situaci. „Pršelo." mlask „Pršet zase bude.“ mlask „Horko posuď sama, kytko.“ mlask mlask kvák mlask „Ohó! Tak to je libovkaa! To si zase pošmáknem.“ Kapičkami posetá rostlina byla výroky své žabí společnice naprosto nadšená. Každý z jejích lístečků se už úplně třásl na nové houfy komárů. „Roďte se, larvičky! Poleťte, hmyzíčci! No, žábo, kdo dneska ukořistí nejlepší masíčko?“

Dnes odpoledne jsem překročila práh městské knihovny a dýchlo tam na mě cosi neobvyklého. Zarazilo mě to a chvíli jsem se neodvažovala pohnout, abych to omylem nevyplašila. Doma bych byla nyní dotázána, zda tomu něčemu netáhlo z úst. Jedině snad sklíčená skvrna na ubruse, kterou kdosi zakryl slánkou, by si ze vší zahanbenosti nedovolila žádnou uštěpačnou poznámku.
Stála jsem tedy ve dveřích a neznámo proč náhle přemítala o osudech esperanta. „Saluton!“ Zavolala jsem na knihovnici a zamířila do útrob knihovny. Když jsem jakémusi pobledlému muži odpovídala na otázku větou „Mi estas tre bone, dankon.“, hned jsem vycítila, s kým hovořím.

Zmačkala další papír. Ta čmáranice vypadala opět jako plánek termitiště, ne však stejně přehledně jako tato hmyzí stavba. Její tužka se opět rozběhla po bloku a začala postupně umisťovat jednotlivé proměnné. Osoba A byla posazena do levého horního rohu a byla jí přisouzena dráha směrem k osobě B. Obě se měly setkat přibližně uprostřed, jako když se dva termiti srazí v chodbičce. Nebozí tanečníci nepochybně netuší, co se na ně chystá. Mají před sebou jistě spoustu práce, ale každý z nich může doufat, že výsledkem bude choreografie stejně propracovaná jako termitiště a dosáhne nakonec i jeho dokonalé přehlednosti. Do toho!