DMD č. 4. pro 4. 4. 2018. Téma: Královna cest

Do bájného města vede jedna cesta,
vyslechtěte zváštní zvěst
o královně zdejších cest.
Na začátku ostrým světlem oslepí a ohluší,
zvuky které najednou se derou lidem do uší.
Cestou se vás dotýkají čísi ruce cizí,
přízraků, co ze zorného pole rychle mizí.
Plazíte se po čtyřech a potom ke své hrůze,
zjistíte, jak obtížná je po té ceště chůze.
Správný směr ti neporadí, dál musíš jít sám,
marně se ptáš, neodpoví, "odkud, kudy kam?".
Utržíš šrámy a občas tě potěší ta cesta královská určená pro pěší.
Zdá se, že na konci smrtelník pojde,
jisté je, že svého cíle vždy dojde.

Zed si zapálil cigáro a sednul si na šutr. Opřel se, pokuřoval a pozoroval oblohu. Slyšel jen vzdalující se Paulovy kroky.

Něco ho bodlo do krku. Tělem se mu začlo šířit zvláštní teplo a svět během chvíle ztratil barvy i formu.

...

Probudil se na divném pásu bíleho světla. Mimo něj byla všude kolem jen temnota. Černočerná tma, ani hvězdy, prostě nic. Posadil se a zmateně se rozhlížel kolem, než mu to docvaklo.

„To sem kurva mrtvej nebo co?!? Co sem kurva komu udělal! Fuck!“

Zvedl se a vyrazil po pásu světla. Po chvíli v dálce zahlédl ležet tělo, pravděpodobně Paulovo ...

Kráčeli sami dva, ramena svěšená, hlasy tlumené.
Ranní slunce zlatilo hradby města, které bylo cílem cest.
Jim teď leželo za zády.
Zvětšující se vzdálenost však nedokázala zmírnit bolest, kterou vlekli na bedrech.
Otázky zůstávaly v kročejích ležet nezodpovězené.
Jedinou, kterou zodpovědět dokázali, jim položil cizí hlas.
A pak už nebylo třeba se ptát.
Hlavy a záda se s přibývajícími mílemi rovnaly, jako by z nich vlídná slova smývala únavu.
I když jejich kroky zrychlily, naděje, kterou považovali za mrtvou, je konečně dohnala.
Cíl přišel příliš brzy - tolik toho ještě chtěli slyšet.
Na konci cesty je trpělivě čekala víra.
Mesiáš žije.

"Zavřít. Strhnout plakát. Okamžitě," cedil velitel Elánius skrz zuby.
"Je to naprosto legální podnik!" ohradil se Kolík Aťsepicnu.
"Zatím."
"Loď mám. Klobouk mám - lepší!" Kolík si nasadil slamák ozdobený květy a rozčileně máchl rukou k plakátu s vyobrazením gondoliéra u řeky, která rozhodně, rozhodně nebyla Ankh.
"Královna cest," zasyčel Elánius, "a nezapomenutelný zážitek?!"
"No a ne?!"
Elániovi se zablýsklo v očích.
"Už ti chudáci začali aspoň mluvit?!" ukázal na opodál stojící roztřesený pár turistů.
"Ne," připustil Kolík, "ale vždyť je nakonec skoro nic nekouslo a loď se skoro podařilo vytáhnout."
Elánius se nadechl.
"Ale nezapomenutelný to bylo," pokrčil Kolík rameny.

„Pracky nahoru a žádný blbosti!“
Skupina postav v černých maskách vyskákala z křovin podél cesty, v rukou nabité kuše, namířené na kupce v karavaně.
„Jsme ztraceni,“ začal jektat vytáhlý čahoun v jednom ze zadních vozů. „Nejdřív nás okradou a potom určitě zabijou! Možná i mučit nás budou!“
„Klid milý příteli,“ odpověděl mu o poznání ležérnější společník. „Náklad máme pojištěný. A jsme na území banditů osoby zvané Hraběnka. Ta nikdy nezabíjí, když nemusí. Prý se jí říká Hraběnka, protože vždy jen zlato nahrabe…
Náhle zmlknul, když se mu do nosu opřel hrot šipky do kuše.
„Hraběnka? Pro tebe, tlusťochu, jsem královna!“

Končí červenec. Zrnka prachu předvádí akrobacii kolem hladké podrážky zašle růžových tenisek. Útlé kotníky jsou pevně omotané křehkými slunečními paprsky, které je obepínají každou vteřinu pevněji. S přibývajícími kroky ubývá energie. Někde na dně ale zůstává nekonečně hluboká poslední kapka sil. Před chvílí tudy totiž prošly sešlapané pánské běžecké boty.
Ty právě teď přeskočily blyštivé koleje, otáčí se na podpatku a spěšně míří po stejné trase zpátky. Jedna z tkaniček si nechápavě povzdychla. Vždyť ten kluk už nemůže, tak kam se žene?!
I zaprášené tenisky už si sahají na dno. Tenhle krok už byl vážně poslední! Pomoc!
A pomoc přibíhá.

Všechny cesty někam vedou, nevedly by však, kdyby jim za krkem neseděl pozorný kočí, který jim neustále radí, co a jak: Na kterém rohu zahnout, kterou horu objet a kterou cikcak překonat, kdy odbočit na kruhovém objezdu, kudy dál na křižovatce. Bez něj by si každá cesta vykračovala pořád za nosem vstříc nejbližší zdi.

Samozřejmě, mluvím o zatáčkách. O těch shovívavých obloučcích, prozíravých zákrutech, obezřetných ohybech, překvapivých zátočinách, žertovných meandrech.

Bez nich by nebylo žádné „kolem“, jen fádní „podél“, nenápadité „skrz“, a „přímo“ bez špetky dobrodružství. Zatáčky jsou rozmarné dámy, nikdy si nebudete docela jistí, co je za tou další.

Ticho po bombardování. Dusno před bouří.

Široká ulice bývala srdcem města. Hostila každodenní mumraj a z jejího jícnu se otevíral pohled na Umajjovskou mešitu. Tam, kde dřív proudili lidé, se teď povalovaly ostatky. Ostatky domů, ostatky těl, ostatky města, ostatky naděje. Minaret aleppské mešity byl zničený a sypal se na nádvoří jako kyprá drobenka z koláče.

Jako lékař bez hranic toho dne na svou hranici narazil. Byl v epicentru utrpení a zmaru už moc dlouho. Zcela sobecky potřeboval klid a mír. Potřeboval si najít lásku.

A pak, jen co opustil cizí zemi, do jeho života vstoupila Helena se svým bratrem.

Vinem se krajinou bok po boku. V dáli společný začátek, ne, neohlížej se. Zákruty ti nesluší. Ta alej třešňová, cos nedávno jí vedl, to bylo jiné. Když měsíc letí nad krajem a po mě nehrkají vozy, oživím v duchu tuto vzpomínku. Zvlním se touhou, vzedmu se mezi vyježděnými kolejemi a ráno si pěší máčí boty v loužích.
Poslední míle svírá nás plot, naštěstí není mezi námi. Zříš ten ruch na obzoru? Snad hlavní silnice? Snad pouhý přelud? Lemovaná rozkošnými keři, uhrabaná, plátky růží sypaná, když tudy kráčí svatební průvod vévodův. Křižuje i nás.
Milý můj, příteli, já se snad zamiloval.

Přes den polykají dálku, ač nechodí tempem auťáků. Jejich rána jsou ve znamení šumícího lesa i chladné rosy na bundách, a večery, ty patří ohňům a kytarám. A v tom všem a nad tím vším jsou chvíle s ní. Tichý rozhovor v zádech skupinky, poslední písnička před spaním, podaná ruka před velkým kmenem přes cestu. Neleká se louží, ten kmen by překonala i sama a dříví na oheň tahá snad odhodlaněji než půlka z nich, ale stejně mají potřebu ji chránit a snad i rozmazlovat. Je jediná, je jiná, tolik jejich a tak moc svá. Je dívkou v partě tuláků.

„Právě jsem dal baby opravit, umýt a vyleštit, tak se opovaž na ní zase hodit vlkodlaka!“

Sam si povzdechl a otočil se na svého bratra řídícího impalu: „Deane, mohl jsem umřít. Navíc, je to jenom auto…“ Zarazil ho Deanův rozzlobený pohled.

„Jak můžeš?! Impala je dokonalá! Jako královna silnic!“

Na tenhle rozhovor si oba vzpomněli při nemilém střetu, kdy se impala v kritické situaci záhadně rozjela a srazila upíra, co se chystal přeměnit Sama.

Dean o tom nepřestal básnit ještě měsíc a Sam radši s úsměvem pomlčel o tom, že jeho bratr nestačil svojí baby v bojovém adrenalinu pořádně zaparkovat.

Mocná Hekaté. Zbloudilý poutník k tobě promlouvá. Vím, jsem příliš nicotný, jen prach pod tvýma nohama. S tichou bázní skláním hlavu a poklekám u nohou sochy, která tě zpodobňuje. Bohyně měsíce, vládkyně proměn, ty chráníš naše ženy a pečuješ o blaho našich narozených dětí. Noc, tvá věrná společnice, přináší do našich srdcí klid. Zpovzdálí pozoruješ náš život, máš mnoho podob. Vídají tě jako krásnou pannu, zralou ženu i moudrou starou dámu. Vévodíš osudům, máš moc nad životem i smrtí. Hekaté, královno cest, patronko poutníků, děkuji ti za své bratry. Přijmi prosím mé skromné dary a nech mne v tichosti odejít.

r. 3000 Tretieho veku; Rohan

Huňatý poník ticho kráčal. Plavé vlásky sa v miernom vánku preplietali s hrivou. Vôňa srsti a hliny. Dlhá cesta.
"Nie si unavená?" pýtal sa starostlivo Théodred.
"E-e."
"Tak hladná? Smädná? Je ti zima?"
"É."
Dedič zlatej siene Meduseldu mal pocit, že mu pri rozhovore s päťročnou sesternicou niečo uniká.
"Ale si úžasná," priznal. "Štyri dni v sedle, a ani nezaskučíš. Hotová kráľovná ciest!"
"Nie!" vydesila sa Éowyn.
"Máš pravdu, kráľovné sú staré. Princezná ciest?"
"Ja som rohanský jazdec!" vykríklo dievčatko. "Ako Helm Kladivo! Ako Éorl Mladý!"
Takmer jej to veril, keď odcválala proti prudkému vetru.

Říkali jí Královna. Byla nejkrásnější, útlého pasu a vybraných móresů. Oblékala se do krajek a hedvábí. Rty měla vždy přetřené rtěnkou. Nakadeřené vlasy jí v lesklých prstýncích jemně rámovaly napudrovaná líčka. Když se koketně smála, znělo to jako tisíc zvonků.

Na schůzku s Královnou se připravoval měsíce. Spořil, protože každé setkání s opravdovou krásou něco stojí. Nedočkavě se chvěl, když při stmívání kráčel k místu, kde panovala Královna.

*

Když bylo po všem, jeho vysněná hodina za ním, sešel se s kamarádem v nedalelém lokálu.

"Prostě štětka," odpověděl na otázku, jaká tedy byla. "Královna ulice." Ušklíbl se a lokl si piva.

Edvin vypil půlku turbomedoviny, čímž jeho motivace k setrvání na ostrově klesla rovněž o polovinu, a pokračoval ve vymýšlení způsobů, jak se zachránit.
Měl s sebou sečnou zbraň a v písku u nohou se mu válel kokosový ořech, takže jedna možnost se přímo nabízela, ale on na koni jezdil strašně nerad a silně upřednostňoval krávy. Přesto však kokos rozsekl a během dlabání pozoroval moře.
Moře, napadlo ho pod vlivem, to je vlastně cesta. Ovšem ne jen tak obyčejná, nýbrž cesta značně vysoké hodnoty, jen kousek pod králem.
A tak si sedl na pláž a s nohama ve vodě zkusil stopovat.